Pro muže, co nezklamou

Tento i nové příspěvky sledujte na novém blogu Jídlog.cz!!!

Tuhle kuchařku jsem poprvé viděla na Dni otevřených dveří nakladatelství Smart Press, kde ji prezentovali jako čerstvou novinku. Zaujala mě na první pohled černou obálkou a celkovým laděním do tmavších pánských barev. Jinými slovy – vypadala opravdu mužně. Na rozdíl od jiných mužů, kteří mě kdy na první pohled zaujali svým designem, mě Kuchařka pro mého muže nezklamala ani na ten druhý.

Všechny recepty jsou rozděleny do sedmi kapitol, podle nichž uvaří muž pro sebe (od steaku po míchaná vejce), pro rodinu (řízky nebo těstoviny s boloňskou omáčkou), pro kamarády (tatarák a utopence). Udělá radost i své ženě (čokoládovým koláčem nebo pstruhem na grilu), připraví polévky, saláty i přílohy. Že je psána s láskou k partnerovi, je patrno i ze samotných postupů, v nichž je muž přímo oslovován. Dokonce jsou v textu vynechána místa, kam můžete vepsat láskyplné oslovení. Zajímavé je, že valná většina receptů začíná naprosto identickými slovy "Ze všeho nejdříve si..." Ono taky co pořád vymýšlet, že. Co se geografického určení receptů týče, je to taková oblíbená česká všehochuť. Najdete tu klasiku snad každé české domácnosti - kachnu, kuře, knedlíky - i hospody (utopenci, nakládaný hermelín, tatarák). Zároveň jsou tu i pokrmy, které na našich talířích téměř zdomácněly, ač mají svůj původ v Itálii a Francii – špagety aglio olio e peperoncino, čokoládový koláč – nebo angloamerické chuťovky typu macaroni cheese, žába v díře nebo jacket potatoes. Většinu těch receptů užijete a využijete, ale že byste vyloženě překvapili, to ne. Což není výtka. Sama mám spoustu kuchařek, z nichž minimálně polovinu receptů asi nikdy nezkusím. Navíc k překvapení stačí už jen dobrovolný (zcela či téměř) pohyb muže v kuchyni. 

Rozhodně tedy dávám plus za celkový vzhled, výběr jídel i jejich seřazení. Fotky jsou také povedené, opět laděné po chlapsku, takže žádné naškrobené ubrusy, čínský porcelán ani stříbrné příbory na nich nenajdete. Co mi ale chybí, skoro jako u všech kuchařek, je málo fotek jídel. Já vím, že nafotit jídlo stojí strašnýho času, peněz i trpělivosti, ale když něco vařím, chci mít představu, jak to bude vypadat. Když budu kuchařkou listovat v knihkupectví a uvidím v ní spoustu lákavých fotek ještě lákavějších pokrmů, koupím si ji. Když v ní pak budu listovat doma, spíš si vyberu recept s fotkou než bez. 

Protože je to Kuchařka pro mého muže, nemohla jsem jinak, než že jsem ji vložila do rukou toho svého muže a řekla: "Vař!" (a pak o tom sepiš report).
Ku cti mu slouží, že se nelehkého úkolu chopil s nadšením. Sám si vybral, sám uvařil a téměř snědl, či alespoň ochutnal, dva recepty. Na závěr přišel s několika zajímavými návrhy, které by mě vůbec nenapadly. To je ten jiný pohled. Týkalo se to kupříkladu postřehu o receptech přesahujících jednu dvoustranu. Je pravda, že s rukama od oleje/těsta/mouky se špatně listuje sem a tam, třeba když chcete zkontrolovat, zda máte opravdu všechno. Další návrh se týkal připočtení času na uvedení kuchyně do původního stavu, v němž byla před vařením. Zkráceně řečeno na úklid. Samozřejmě by záleželo na velikosti kuchyně a její vybavenosti, myčka (automatická, nikoliv ruční) čas úklidu výrazně zkracuje. V návaznosti na toto mě napadlo přikládat ke knize názornou mapku kuchyně, aby vaření neskončilo u zásadní otázky: "Kde je mouka?" Nejdřív se mi vysmál, ale když v kuchyni hledal cukr, smála jsem se spíš já. Zaujal ho design (má vkus, proto je se mnou), výběr receptů i všeobecné rady na konci. Na rozdíl od jiných podobně laděných "dobrých rad", jsou tyhle psány stručně, výstižně a použitelně.

A kteréžto recepty si vybral? Nejprve padlo jeho oko na Sekanou (s. 40). Tu jsem neochutnala, ale prý byla pochválena a posloužila na několik obědů a večeří. V návodu chyběla kuchaři zásadní informace, v které chvíli šišku osolit a opepřit. Přišlo se na to až u plácání druhé šišky sekané, tudíž jedna (tedy vlastně ta druhá) byla lepší. Docela mu vrtalo hlavou, proč je psaná strouhanka ze šesti rohlíků, když bohatě stačily rohlíky tři. No, možná nad tím až příliš přemýšlel.

Druhý recept byl pro mě o mnoho příjemnější. Byla to Čokoládová pěna (s. 86). Při přípravě nastaly drobné rozpory v terminologii – malá vs. střední vs. velká mísa. Potíž byla trochu i v ingrediencích. Totiž – já tvrdím, že tam nemá být 20 ml mléka, ale 200. Tento můj postoj je podpořen i podobným receptem od Jamieho Olivera z kuchařky 30 minut v kuchyni. Ovšem z nakladatelství přišla zpráva, že tam žádná chyba není. Nedalo se nic dělat. Abych té záhadě přišla na kloub, podstoupila jsem tu hroznou oběť a připravila tuhle čokoládovou parádu znovu, tentokrát přesně podle receptu. Rozdíl je patrný hlavně v množství. U receptu je psáno, že je to na "velkou mísu". Jenomže hmotou naplníte jednu misku o rozměrech 15 x 15 cm (sortiment IKEA). Což dle mého názoru není velká mísa. Chuťově je velmi dobrá, ale hodně hustá. S větším množstvím mléka je pěna více nadýchaná a jemnější. Stále jsem přesvědčená, že tam prostě chyba je a mléka má být 200 ml. Ale záleží na vás.

Mousse au chocolat čili Francouzská čokoládová pěna

Suroviny:

180 g hořké čokolády (s obsahem kakaa minimálně 70 %), 100 ml smetany ke šlehání, 20(0) ml plnotučného mléka, 3 velmi čerstvá vejce, 20 g másla, 15 g moučkového cukru, 1 velkou mísu

Postup:

1.      Ze všeho nejdříve se pusť do čokolády – rozlámej ji na malé kousky a nasyp je do středně velké mísy. Hned poté si vezmi k ruce rendlík, nalij do něj mléko a smetanu, mírně pod ním zatop a zvolna přiveď k varu. Zaujmi trpělivý postoj a nespěchej, jinak ti mléko z rendlíku uteče a zanechá po sobě poměrně nepříjemnou pachovou stopu.

2.      Ve chvíli, kdy se mléko se smetanou nezadržitelně blíží k bodu varu a začíná pomalu pěnit, sundej je z ohně a zalij jím rozlámanou čokoládu. Poté si vezmi kovovou metlu a svižně s ní obsah mísy rozmíchej, až se čokoláda beze zbytku rozplyne.

3.      Nyní se natáhni pro máslo, rozporcuj ho na malé kousky a stále toutéž kovovou metlou ho vmíchej k rozpuštěné čokoládě. Svižně míchej, dokud se máslo, stejně jako před chvílí čokoláda, beze zbytku nerozplyne.

4.      Nastává chvíle, kdy je nutné do celé záležitosti zatáhnout elektrický šlehač. Ovšem dříve, než uvedeš přístroj do chodu, rozděl si všechna tři vejce na bílky a žloutky (nejsi-li si jistý, jak na to, podívej se do kapitoly „Několik láskyplných rad“). Žloutky nech prozatím stranou, zatímco bílky přendej do velké mísy, v níž hodláš čokoládovou pěnu podávat.

5.      Ještě bílky posypej moučkovým cukrem a už můžeš spustit elektrický šlehač, a to na nízké otáčky. Metly šlehače ponoř do bílků a šlehej tak dlouho, dokud se z bílků nestane bílý nadýchaný sníh, na němž se tvoří vysoké špičky a který z mísy nevypadne ani při jejím otočení dnem vzhůru. K tomuto malému zázraku by mělo dojít za necelých deset minut.

6.      Následně přidej k bílkům odložené žloutky, ponoř do nich metly elektrického šlehače a opět na nízké otáčky šlehej, tentokrát ale už jen chvilku.

7.      Blížíme se k závěru, neboť teď už zbývá jen vše zdárně zkompletovat tak, aby se zrodila nefalšovaná čokoládová pěna. A proto si postav obě mísy, jednu s rozpuštěnou čokoládou a druhou s bílkovým sněhem, vedle sebe.

8.      Nejprve vařečkou naber asi pětinu z mísy se sněhem a svižně ji vmíchej do čokoládové směsi. Následně celý obsah čokoládové mísy pomocí velké dřevěné vařečky zvolna a neobyčejně citlivě vmíchávej do mísy s bílkovým sněhem, a to plynulými pohyby směrem ode dna vzhůru. Tento krok prováděj s veškerou něhou, kterou v sobě máš, a beze spěchu, bude to znát na výsledné konzistenci pěny.

9.      Na samotný závěr ulož tu nadýchanou krásku do lednice a nech ji tam v klidu odpočívat čtyři až pět hodin. Teprve poté bude dokonale připravena k servírování.

Pokud se váš muž kuchyni nevyhýbá úplným obloukem, ale spíše ji taktně nenavštěvuje, protože se tam cítí zmaten, vložte mu do rukou Kuchařku pro mého muže. Bude určitě potěšen, že to není pro ledasjakého muže, ale jen pro toho vašeho. A pak - muž podle ní vařící nezklame sebe, svoje kamarády, ženu ani rodinu. 

Veronika Zemanová. Kuchařka pro mého muže. Smart Press, 2014. 180 s.

Děkuji nakladatelství Smart Press za poskytnutí knihy k recenzi. 
P.S.: Těsně před zveřejněním této recenze jsme ještě společně vyzkoušeli bramboráky. Nezklamaly.

Slavíme první narozeniny!

Ačkoliv je to už více jak týden, co uplynul rok od zveřejnění prvního příspěvku a recenze, z praktických důvodů jsem se rozhodla oslavu spojit s oslavou narozenin jiných, také prvních.

Vlastně jsem ani moc nevěřila, že s psaním a recenzováním po pár měsících neseknu. Pravda, příspěvky nejsou ani pravidelné, ani časté. Blog mi ovlivnil život víc, než bych čekala. Vlastně kdyby mi někdo řekl, co všechno způsobí, myslela bych si, že píše nějaký hollywoodský scénář...

Zásob na nové články mám doma plno, dokonce mě začíná zásobovat i okolí. Takže se snad ve zdraví dožijeme i těch dalších. Nebudu slibovat žádné novinky, rubriky. Prostě jen dál budu psát osobní a neobjektivní recenze na kuchařky.
A protože za tenhle blog může i tak trochu Chez Lucie (ačkoliv o tom netuší), nemohla jsem jinak, než upéct narozeninové dortíky podle ní. Recept zde, jsou famózní.

Díky všem, co čtete, četli jste nebo teprve číst začnete. Píšu to i pro vás!

Snídaně šampionů

Začneme trochu netradičně. Než budete pokračovat ve čtení, pusťte si TOHLE video. Znáte? Ano, Snídaně u Tiffanyho (mj. jeden z mých nejoblíbenějších filmů). Přestože jeho hlavní hrdinové snídají jen zřídka, stal se inspirací pro novou kuchařku Jany Florentýny Zatloukalové Snídaně u Florentýny. O její první Kuchařce pro dceru jste mohli číst i u mě na blogu. Moc mě neokouzlila, leč není špatné dát někomu druhou šanci. V tomto případě se to vyplatilo.

V kuchařkách najdete snídaně málokdy, přestože je snídaně velebená jako nejdůležitější jídlo dne. Upřímně řečeno - kdo má ráno fantazii, energii nebo čas, případně všechno dohromady, vymýšlet originálnější variaci na jogurt-kafe-rohlík? Jenže jakmile nakouknete do Snídaně u Florentýny, okamžitě dostanete chuť dát si ráno něco dobrého. Prostě si po probuzení na něčem smlsnout a osladit si tak vstup do nového dne (což se s blížícím se podzimem bude hodit). Ten sladký vstup vám možná trochu zhořkne, až se budete pročítat texty mezi jednotlivými kapitolami. Tam se dočtete, kolik kroků musíte denně nachodit, abyste všechnu snídani spálili, jak vypadá správná porce, kolik vlákniny musíte denně spořádat a další "osvětové" rady ohledně výživy. Berte to s rezervou, asi jako když vám radí maminka. Ostatně i tyhle Snídaně jsou z edice Kuchařek pro dceru... (V jedné recenzi jsem četla, že text připomíná situaci, kdy nad vámi stojí vaše máma a radí vám.)

Kuchařka vypadá už na první pohled k světu. Drží si jednotný styl od přebalu až po poslední tečku. Nakroucený, zdobný, ale díky tlumenějším barvám ne přímo bijící do očí. Prostě máte chuť ji neustále osahávat (knihu, nikoliv Florentýnu), listovat v ní a přemýšlet, co si dáte k snídani či obědu. Dělení na etudy od časů Kuchařky pro dceru zůstalo, což pořád trochu nechápu, ale k autorce už to tak nějak patří. Je tu etuda pro müsli, nápoje, lívance, sušenky, saláty i sendviče. Ty poslední dvě už nejsou přímo snídaňové, ale brunchovo-pracovní (tzn. vhodné na víkendový brunch i všednodenní oběd do krabičky). Každou z etud uvozuje citát, mně se nejvíc líbil ten o zelenině. Zaujal mě rejstřík, rozdělen dle surovin. Takže když máte v lednici třeba švestky, nalistujete příslušnou část a vybíráte, v případě vajec či mouky je možností (logicky) více. Jen fotek jednotlivých jídel je poskrovnu, ještě bych přidala, klidně i na úkor fotek autorky, ač stylizované do Audrey Hepburnové ve výše zmíněném filmu, či pololežící polospící v peřinách.

"Zelenina je při dietě zcela nezbytná. Doporučuji mrkvový koláč, cuketovou buchtu a dýňový koláč."

Jim Davis

Jak jsem podotkla, nemine vás poučení o tom, co a v jakém množství sníst, abyste nebyli jako kuličky. Musím uznat, že kdybych každý den měla snídani ve "florentýnském" stylu, asi by se ze mě kulička brzy byla. Proto je každý recept doprovozen počtem střevíčků, mnou mylně pokládaný za ukazatel náročnosti receptu. Ukazatel to sice je, leč náročnosti následného pohybu, tzn. po receptu se třemi střevíčky byste měli uběhnout přinejmenším maraton. Ovšem nějakou záhadou se mi sešly na testování dvou- až třístřevíčkové recepty. Nad maratonem se alespoň zamyslím.

Zkusila jsem dva chody sladké, dva slané, snídaňové i ty obědové. A to nepočítám ta míchaná vajíčka, která jsme posnídali den poté, co mi kuchařka přistála na stole. Recepty jednoduché, postupy dopodrobna vysvětlené, někdy se autorka odkazuje na předchozí či následující recepty, tak musíte občas listovat. Díky dvěma stužkám si můžete založit rovnou recept na snídani a na oběd (nebo jednu snídani pro sebe a druhou pro drahou polovičku). Ale pěkně popořádku.

Jako první jsem zkusila Podzimní muffiny se švestkami (s. 318), vonící po skořici a švestkách. Do části jsem dala ostružiny a pořád nevím, jestli nejsou lepší než švestky. Budu je muset upéct znovu, takže si pohrávám ještě s myšlenkou udělat je napůl celozrnné a švestky přihodit i dovnitř, ne jen nahoru. Druhou sladkou snídaní byly Müsli sušenky (s. 49), což je jen další varianta známých sušenek z ovesných vloček. Protože tady nechává recept prostor pro fantazii, co se příchuti týče, je jen na vás, jaké budou. Zvolila jsem kombinaci sušených meruněk a mandlí (no, původně tam měla být i bílá čokoláda, jenže ta, než došlo na sušenky, jaksi zmizela ... záhada). Během míchání jsem přihodila ještě trochu skořice, což nebylo vůbec na škodu. V kuchařce se sice píše, že je to hotovo za dvacet minut, ale musíte připočítat ještě čas na spaření a okapání sušeného ovoce a jeho nakrájení. Do půl hodiny se ale vejdete určitě. Jedno poučení - udělejte je rovnou z dvojnásobné dávky. Aby vám na tu snídani něco zbylo.

Nejste-li milovníci sladkého, vyzkoušela jsem i něco pro vás. Pomazánku ze sušených rajčat (s. 113) si směle dokážu představit na nějakém večírkovém pohoštění. Trochu pikantní, ale jemná, jen ze dvou surovin a hotová během pěti minut (včetně vytažení z lednice a okápání rajčat). Uvažovala jsem i nad kuřecími nugetkami (s. 159), které ovšem odkládám na dobu, až nás na jejich spořádání bude víc. Místo toho jsem zkusila recept, jež zaujme již názvem - Salát Mimóza (s. 235). V podstatě je to chleba s vajíčkem natvrdo a salátem. Jenomže v mnohem elegantnějším hávu - místo chleba opražená strouhanka, místo másla zálivka z oleje a citrónu. Trochu mi připomíná českou, prvorepublikovou, variaci na panzanellu. Pro mě naprostý vítěz - ve své základní podobě neuvěřitelně dobrý (a sytící), ovšem vybízející k variantám s různými druhy salátů. Ano, tenhle do svého repertoáru určitě zařadím.

Snídaně u Florentýny tak doporučuji i chronickým nesnídačům. Nejen proto, že si z toho uvaří i dobrý oběd či svačinku, některými recepty oslní i večer. Časem možná totiž začnou i snídat. Ale jak si zařídíte, aby snídani připravili i pro vás a donesli ji až do postele, to je na vás.

Děkuji Janě Florentýně Zatloukalové za krásné věnování a Martinus.cz za poslání knihy k recenzi. 

Pekelný Roman Vaněk

Naše babičky měly zkušenosti, my máme Romana Vaňka.

Tento i nové příspěvky sledujte na novém blogu Jídlog.cz!!!

Je poměrně zvláštní, že ačkoliv českou kuchyni moc nevyhledávám a vlastně skoro nevařím, mám doma spoustu kuchařek, v jejichž názvu se v různých obměnách objevuje sousloví "česká kuchyně". Stejně tak je i nepočítaně knih, které v názvu skloňují "babička" ve všech možných pádech a tvarech. Jednou z nich jsou i Poklady klasické české kuchyně. Ty mají totiž v podnázvu "jak to ty babičky vařily." 
Pohled do této kuchařky ve mně vyvolal vlnu nostalgie na dětství strávené u babiček. Mně vařily obě babičky, jedna uměla nepřekonatelné koblihy, ta druhá řízek s bramborovou kaší. Ani jedno z toho bych, kromě té kaše, nebyla schopná sama uvařit. Vlastně většinu jídel, která jsem v dětství milovala (hmm... taková piškotová roláda nebo domácí vánočka... hmmm), dneska už skoro ani nejím. Přesto na ně teď se slzou v oku vzpomínám. Jaké jídlo od babičky jste měli nejraději?

Autorem kuchařky je Roman Vaněk, jeden z kuchařů, který si vzal za svůj životní cíl vymýtit z našich špajzů umělé šmakulády a dostat do nich znovu jídlo. Tedy spíš suroviny, ze kterých si to jídlo pak máte uvařit. Když to neumíte, máte v zásadě dvě možnosti - buď zkusíte některý z kurzů v jeho Pražském kulinářském institutu (pro zasvěcené Prakul), nebo si pořídíte jeho kuchařky. V obou případech se určitá kuchařská zkušenost hodí, neznalí budou trochu tápat. Pokud se do nějakého receptu vůbec pustí. Na první pohled jsou totiž recepty strašně pracné a složité. Španělský ptáček, deset variant knedlíků, vepřová pečeně, kynuté buchty... i mně se během prvního listování protočily panenky. Sice mi okamžitě běžely hlavou vzpomínky z dětství (Jak to bývá ve filmech, nejdřív se rozmlží obraz a když se znovu zaostří, jste o dvacet let zpátky a hlavní hrdina, v dospělosti stižen depresí a alkoholismem, najednou výská radostí na houpačce.), ale nedokázala jsem si představit, že budu schopná z toho něco uvařit.

Druhá věc, která mě zaujala vzápětí, a nutno říct, že dodala odvahu, byl vzhled jednotlivých jídel. Žádné zbytečné dekorace, designové nádobí, nic, co by odvádělo pozornost od toho nejdůležitějšího - daného pokrmu. Čistě bílé nádobí i pozadí, porce, jejíž velikost by nevyděsila ani modelku. Protože já, když si představím porci guláše nebo knedlíků s čímkoliv, vidím talíř přetékající vším možným, k jehož zdolání potřebujete třídenní půst a ke strávení další tři dny navíc. Tady se Roman Vaněk držel zásady "v jednoduchosti je krása". Když se do jednotlivých receptů začtete pozorněji, přijdete na to, že stejná zásada platí i u zvolených pokrmů. Pokud zapojíte svoje zkušenosti a budete se držet přesně receptů, určitě bude výsledek přijatelný. Možná i nadprůměrný. Ale pozor, i tady vás čekají záludnosti.

Na druhou stranu tu nenajdete všechno. Zařazení některých receptů vás vyloženě zaskočí. Třeba když na vás najednou vykoukne recept na vařené vejce. Jen tak, zničeho nic. Sice chápu, že se vařené vejce používá v několika receptech (Španělské ptáčky, s. 72, Štěpánská hovězí pečeně, s. 70 nebo Francouzské brambory, s. 138). Bylo by ovšem pochopitelnější uvést postup "jak uvařit vejce natvrdo" jako jednu z Babiččiných rad, které jsou téměř u každého receptu. Pokud doufáte, že vás v této kuchařce naučí vařit pravou hovězí svíčkovou na smetaně, tak vás zklamu. Svíčková tu sice je, ale jen srnčí.

Řazení receptů je hodně tradiční - Polévky (vývary i krémové); Maso (hovězí, vepřové, drůbež, ryby, zvěřina, vnitřnosti); Pokrmy z vajec, hub, zeleniny, apod.; Saláty (čtyři, z toho dva bramborové) a Sladké pokrmy. Už jen ze soupisu receptů přiberete tři kila - žádná light kuchyně. Pozor, až budete hledat obsah. Ten je tu hned dvakrát, jeden patří k Pokladům, ten druhý je pouze špatně označená upoutávka na jinou kuchařku z Prakulu. Když oba obsahy porovnáte, asi dojdete ke stejnému závěru jako já. Totiž, že ta druhá - Kouzlo kuchyně Čech a Moravy - je z hlediska rozsahu možná lepší. Tyhlety Poklady klasické české kuchyně mi půjčila kamarádka Vendula (zdravím a děkuji), takže až budu mít pocit, že těch českých kuchařek mám málo, pořídím si tu druhou, kouzelnou. Ovšem velkým bonusem jsou předsádky (to jsou ty úplně první a poslední stránky na vnitřní straně desek) a první stránky. Na předsádkách totiž najdete mapu zvířat, tzn. kde najdete na praseti kotletu a na krávě roštěnou. Pro nemasožravé jsou pak na prvních stránkách ukázáno, jak velká je lžíce mouky, špetka nebo hrst.

Po dlouhém rozvažování jsem nakonec zkusila tři recepty. Sice ani jeden neobsahoval maso, ale to mi určitě odpustíte. Jako vždycky můj zrak padl nejdřív na sladká jídla. Protože jsem doma už dlouho vyhrožovala, že upeču bábovku, byla sladká volba jasná. Co může být lepšího než babiččina bábovka? Vaňkova Bábovka (s. 172) je spíše hutnější, není tak nadýchaná jako třené bábovky, ale ořechy jí dodaly zvláštní chuť. Možná to byly právě ty ořechy, díky kterým měla ještě větší úspěch než třená podle Jany Florentýny Zatloukalové (viz Kuchařka pro dceru).

Druhým jídlem byla Koprová omáčka (s. 65). Pravda, tady je s hovězím masem. Jenže koprovka je vždycky lepší s bramborem a vajíčkem natvrdo než s knedlíkem a s masem. Pokud použijete stejné poměry surovin jako v receptu, budete ji mít spíš kyselejší a tekutější. Já radši hutnější a sladší, ale to je otázka chuti. Používá se do ní vývar, takže pokud ji budete dělat bez masa, musíte si nějak poradit. Existuje spousta variant, ale myslím, že většina z nich by se Vaňkovi moc nelíbila. (No, ale i babičky někdy vařily z polotovarů, během války nebo naopak po válce, chodilo se do práce, nebyl čas a tak, že jo...). I tak byla rychle pryč. Tak rychle, že jsem ji ani nestačila vyfotit.

Koprová omáčka 
Suroviny:
3 lžíce másla, 2 lžíce hladké mouky, 1 l hovězího vývaru, 5 lžic cukru, 3 lžíce octa, sůl, 200 ml smetany (min. 30%) 3 lžíce čerstvého posekaného kopru

Postup: 
V hrnci rozehřejeme 2 lžíce másla, vsypeme mouku a krátce zarestujeme na světlou jíšku. Zalijeme vývarem a necháme provařit 20 minut na mírném ohni. Poté dochutíme solí, cukrem, octem a zjemníme smetanou. Chceme-li omáčku dokonale hladkou, můžeme ji přecedit přes jemné síto. Na poslední chvíli do omáčky přidáme jemně pokrájený kopr. Jen tak zůstane krásně zelený. Omáčku stáhneme z ohně a postupně do ní vmícháme lžíci chlazeného másla. Máslo omáčku zjemní.

Poslední recept byla spíše náhoda. Inspirovala mě k němu jiná kamarádka, Saša, když mi jednou ráno poslala fotku čerstvě upečených housek. Tak jsem si řekla, že když to zvládla ona, zmáknu to taky. Obzvlášť, když mi pomůže Roman (Vaněk). Ač mám respekt ke kynutému jídlu, housky i rohlíky podle receptu na slané pečivo (s. 186) byly moc dobré. Nevím, jestli to bylo tím receptem, štěstím začátečníka nebo významnou pomocí mé maminky (teď už také babičky!!!), že to vypadalo dobře i na pohled. Tenhle recept mi ale hodně zamotal hlavu. Píše se tam totiž, že se to má nechat vykynout v troubě na 35 °C. Jenže pak to máte péct v troubě vyhřáté (!!!) na 230 °C. Znamená to, že mám mít doma trouby dvě? Navíc, po uvedené době pečení 11 minut byly housky i rohlíky úplně syrové. Tady se nejvíce uplatnily zkušenosti. Máminy.

Co říci závěrem? Romana Vaňka se rozhodně nebojte. Seberte odvahu a zkuste kynuté knedlíky nebo zamotat španělské ptáčky. Do pekla vás nikdo nepošle, protože i snaha se počítá. Přeju hodně štěstí!

Věnováno Vendule za zapůjčení i za přízeň.

Kuchařské retro IV.

Nastalo léto a my se vydali na prázdniny. Do mého rodného města, za Jáchymovou babičkou. Kromě nezbytných hračiček, ponožtiček, bryndáků a všech těch drobností jsem do megatašky přibalila asi čtyři kuchařky (a nepočítaně knih). Kuchařky samozřejmě určené na recenze. Jenomže doma, tedy u babičky, je i slušná zásoba mapující vývoj českých kuchařek. Takže než se pustím do nového vaření, vydáme se do minulosti, tentokrát ne tak vzdálené, do let devadesátých. 

Dlouhodobým držákem, který se možná v určitých pavlačových kruzích stále drží, je vaření podle známých osobností, nejčastěji herců a zpěváků. V poslední letech se situace obrací a namísto celebrit, z nichž se stávají kuchaři/ky, se kuchaři stávají celebritami. Podobné téma už se na blogu objevilo -  o Markétě Hrubešové si můžete načíst zde. (O kuchařských hvězdách zase jindy.) Ale protože je tohle retro, chce to něco staršího. Nevím o lepším zástupci než o trilogii kuchařek Jiřiny Bohdalové, familiérně zvané Bohdalky, Hádej, kam půjdem na večeři / na oběd / na flám z roku 1990-92.

Určitě si pamatujete takové ty večery, kdy se pár herců a zpěváků sesedne okolo stolu, vyprávějí si veselé historky a vůbec mezi nimi panuje téměř rodinná pohoda. Většinou u toho bývají kamery, takže jejich družná nálada se přelévá prostřednictvím televize i do našich obýváků a my vidíme, že jsou to vlastně lidi jako my. A máme je o to radši. Tyhle kuchařky jsou psány v podobném stylu, jen doplněné několika rodinnými recepty s názvy Pochoutka ala Stelinka, Vepřová podle Pepíka Dvořáka, Koláč tety Máni apod. Úvodní rozjuchané povídání se točí okolo jídla - jak vařila maminka a jiní členové domácnosti, co se v naší rodině jí dnes, co nemáme rádi, kam chodíme, kde jsem co ochutnal. Následuje pár rodinných receptů (v případě dílu Hádej, kam půjdem na flám jsou to recepty z oblíbených hospůdek). Taková ta pravá domácí papučová pohoda.

Jiřinka Bohdalová je stálice mezi hereckými kuchařkami. Někdy mám skoro pocit, že Jiřinka je takový inventář všech domácností. Nebudeme se tu rozplývat nad jejími hereckými kvalitami (mně v paměti utkvěly její role v Nesmrtelné tetě, Fany a Kočičí hře), o tom nechť píší jiní. Když zalistuji v Hádej kam, s povzdechnutí konstatuji - nic nového. S občasnými výlety do cizích krajů, např. asijské pochoutky Karla Černocha, tu najdete česká jídla - maso, kuře, brambory, bublaniny, koláče. Málokterý recept má víc než deset řádků včetně ingrediencí. Takže rychle (rozhodně ano), chutně (jak kdy) a zdravě (no, tak, možná?). Absolutně mě dostal recept na čokoládový dort, který je v jiných kuchařkách předmětem debat až filozofických. Ale Jiřinka se s tím nemaže, jakýpak copak:

Čokoládový dort

Utřeme 4 žloutky, 10 dkg cukru. Přidáme 4 rozměklé tabulky čokolády, 7 dkg mouky a sníh ze 4 bílků. Pečeme zvolna.

Podobně jako se Jiřinka nemaže s dortem, se nakladatel nemazal s grafickou úpravou. Papír nevalné tloušťky a kvality, písmo drobné, ať se nám tam toho hodně vejde a není to tlustý. Na fotkách ať je hlavně poznat, kdo na nich je. Nemusí být úplně ostré, ty herce stejně všichni znají. 

 Abych to shrnula - pokud holdujete typické české kuchyni, určitě podle toho něco uvaříte i dnes. Na takové to běžné domácí vaření - vlastně proč ne. Tyhle recepty kolují v menších či větších obměnách po všech českých rodinách, tedy i u nás. I já, i když nyní dávám přednost trochu něčemu jinému a tohle nevařím, jsem na podobných receptech vyrostla. Nevím, jak vy, ale tuhle kuchařku nechám, stejně jako vzpomínky na dětství, doma a vytáhnu ji jen někdy. Pokud vůbec.

Jiřina Bohdalová, Slávka Kopecká, Andrej Šťastný. Hádej, kam půjdem na večeři? Kredit, 1990. 238 str.

Jiřina Bohdalová, Slávka Kopecká, Andrej Šťastný. Hádej, kam půjdem na oběd? Kredit, 1991. 254 str.

Jiřina Bohdalová, Slávka Kopecká, Andrej Šťastný. Hádej, kam půjdem na flám? Kredit, 1992. 220 str.

Předchozí retro:
Díl I. - Vaříme za maminku
Díl II. - Vařím, vaříš, vaříme
Díl III. - Esprit čínské kuchyně

Velká sýrová nakládačka

Zápisky účastníka

"Počítáš s tím, že letos soutěžíme, že jo?" blikla mi koncem května na Skypu zpráva od Zuzky, kolegyně a kamarádky. Moje první reakce (nevyřčená) byla: "NE!" Byl konec května, akce se měla konat v půlce června a my neměly žádný recept. Žádný super vyšperkovaný. Zuzka sice měla zajímavý nápad, který se ovšem ukázal býti slepou uličkou. Ale na druhou stranu, kdy jindy než letos? Mluvily jsme o tom dva roky a právě na ročníku, kde se křtila i stejnojmenná kniha (více zde), jsme musely jako soutěžící prostě být. Co naplat, hermelín, především ten naložený, potřebuje určitý čas, takže recept vznikal tak nějak narychlo, nakvap a výsledek byl asi znát. Nám to ale chutnalo. Škoda, že Zuzčin se v den generální ochutnávky trochu zkazil (aby ne, když bylo venku asi 36°C), takže jsme vybraly můj.

Recept by tedy byl. Protože heslem letošní, už osmé, nakládačky bylo "Řekni to hermelínem", vymýšlely jsme také poselství, které bychom chtěly naším výtvorem vyslat do světa. To se neobešlo bez drobného boje, nakonec jsme se rozhodly, že celému světu sdělíme, že máme rády kočky. Náš Líný kocour Josef (název hermelínu) měl být poctou všem kocourům světa. Vymyšleno, rozhodnuto, v osudný čtvrtek, čtyři dny před akcí, naloženo. 

V úterý 17. 6. v 17.00 jsme se sešly na Kampě v prostoru zvaném Containall. Já i s celým doprovodným týmem čítající Jáchyma a mého přítele (který při nakládání tašky s hermelíny do auta je jaksi obrátil dnem vzhůru a vytekla tak polovina oleje) a Zuzka s mnohem lépe zabezpečeným hermelínem jsme všechny čtyři kousky (2 pro odbornou porotu, 2 pro laickou) nazdobily a šly se bavit. Protože nic jiného už se dělat nedalo...

Jak jsme se zmínila výše, soutěž o nejkrásnější a nejchutnější nakládaný hermelín se letos konal již poosmé. Já na něm byla poprvé jako soutěžící, ale celkově již potřetí. Oproti předchozím ročníkům, které se konaly na Kampě blíže Újezdu, a loňskému Vyšehradu, bylo letošní místo asi nejlepší. Lidé se tam netísnili, dobrá dostupnost s výhledem na Karlův most. Chyběly mi tam ale stánky spřízněných prodejců, např. cider (což je prý nápoj letošního léta, psali někde), víno nebo káva od mamacoffee. Na druhou stranu oceňuji slečnu, která tam prodávala vynikající domácí koláče. Nechyběl samozřejmě hermelín - grilovaný i naložený, který byl k prodeji i v pozdějších večerních hodinách. Jenom nevím, koho napadlo naložit i ten "nejvoňavější" z celé kuchařky z trefným názvem Sama doma. Každé otevření dózy s touto voňavou pochoutkou z romadúru omráčilo návštěvníky v dalekém okolí. 

Zpět k samotné soutěži. Týmů bylo šestnáct (mám pocit), všichni velmi originální. Nevím, zda to bylo vinou pozdního příchodu jednoho z moderátorů nebo jeho trochu rychlejšího způsobu moderování (sporťák no), ale mám dojem, že o jednotlivých soutěžních hermelínech se nikdo, včetně poroty, nic moc nedozvěděl. Co jsem zaslechla, tak jeden byl s houbami, jiný s pistáciemi (my je měly taky) a jiný s černou jeřabinou, jehličím a mladým česnekem. To vím díky tomu, že jej naložila moje druhá kolegyně Ivana, která s ním vyhrála druhé místo v kategorii Vzhled. Mně se nejvíc líbil  hermelín týmů Prague Pride s poselstvím "Narodil jsem se jako hermelín, ale cítím se být ementálem." Myslím, že i něco vyhráli, ale o tom později.

Odborná porota, jejímiž členy byl i Martin Škoda nebo Dalibor Balšínek, hodnotila soutěžní kousky v kategorii Chuť a Vzhled. Když jsem se dozvěděla, že bude v porotě Martin Škoda (kdo nezná, nastudovat zde), jsem byla zvědavá, co k tomu řekne. Neřekl nic. Možná to bylo tím, že nechtěl mluvit, nebo prostě jen nedostal slovo. Ale pokud byl předsedou poroty, tak by asi slovo dostat měl. Jenže on mluvil jen pán z výrobny Sedlčanských hermelínů. Martina Škodu bych poslouchala stokrát raději. 

Ochutnávala i laická porota, jejíž složení ovlivnilo štěstí v tombole. Kdo ne, ten si dal hermelín grilovaný nebo naložený podle ověřených receptů. Podle uvolněné atmosféry, na níž měl podíl i David Štěrbáček zajišťující hudební podkres, se ale všichni příjemně bavili.

Asi čekáte, jak to dopadlo. My jsme, podle očekávání, nevyhrály. Ale kdo z těch všech nakonec opravdu vyhrál, vám neřeknu. Kombinace téměř ročního nevyspání a stejně dlouhé abstinence v kombinaci s několika vinnými střiky způsobila, že konec mám jaksi v mlze. Je taky pravda, že ve chvíli, kdy bylo jasné, že náš kocour se může dál líně povalovat, protože si pro žádnou cenu nepůjde, mě to trochu přestalo zajímat :-) Ale výsledky i s mnohem lepšími fotkami již brzy na webu nebo FB Velké sýrové nakládačky.
Já nevěším hlavu, naopak už v ní nosím pár nápadů na příští ročník!!! Tak tedy za rok!
Pokud byste chtěli ochutnat náš soutěžní recept, pak se svolením spoluautorky tento zveřejňuji:

Líný kocour Josef
Potřebujete:
4 hermelíny, 5 hrstí pistácií (nesolených), 2 lžičky plátků mandlí (nesolených), 2 hrsti sušených brusinek, 3 stroužky česneku, barevný pepř, slunečnicový olej

Postup:
Hermelíny dvakrát podélně rozřízneme. Vzniknou tak tři patra, která spojíme následující směsí.
Brusinky spaříme horkou vodou. Plátky mandlí opražíme na pánvi nasucho. Nasucho opražíme i plátky česneku. Vše necháme vychladnout. Pistácie nasekáme nahrubo. Do spodního patra klademe nasekané pistácie, mezi ně rozložíme brusinky a poklademe čtyřmi plátky česneku. Druhé patro poklademe stejnými přísadami, navrch přidáme i plátky mandlí.
Přiklopíme, a aby směs hermelíny předčasně neopustila, propíchneme dvěma párátky. Dle chuti nasypeme do prostoru celé pistácie, plátky mandlí, barevný pepř.

Vše zalijeme slunečnicovým olejem a necháme dostatečně uzrát.

Nakládání zdar!

P.S.: Velkou fotogalerii všech soutěžních kousků i celé akce najdete TADY.

Jak jsem pekla dort

Od chvíle, co jsem začala své okolí zaplavovat výtvory vycházející z mé kuchyně, začaly se množit i pochvalná uznání na tyto, většinou sladké, dobroty. Pravdou je, že se chlubím jen tím, co se mi povedlo. Ovšem pochvaly samozřejmě zvedaly i mé sebevědomí. A tu jsem si jednoho dne řekla: "Pche, mám dost napečeno, tak zvládnu i pravý narozeninový dort!" S nostalgií vzpomínám na kokosový dort mojí babičky, který překonala pouze kakaová roláda (také od ní).  Během svého pečení  jsem ovšem víc vzpomínala na pohádku o pejskovi a kočičce. Tento příspěvek je tedy určen jak těm, kterým připadá, že jsem skvělá cukrářka (nejsem), i těm, kterým se stejně jako mně občas něco nepovede.
Moje máma měla nedávno narozeniny. Tudíž ideální příležitost upéct, naplnit a nazdobit dort. Navíc je jahodová sezóna. Měla jsem vyhlédnutý recept z Apetitu - piškot, lehký krém ze šlehačky a mascarpone, jahody, nahoru mělo přijít ještě želé ze sirupu a pudinku... no prostě vymyšlené skvěle. V mé hlavě to vypadalo asi takto:

Zdroj: http://marmelada.eu/jidlo/2010/jahodovy-dort-s-tvarohovo-jogurtovym-kremem/

Největší strach jsem měla z piškotu, lépe řečeno z jeho prokrojení. Ukázalo se ovšem, že to byl ten nejmenší problém. Naopak si myslím, že piškot i jeho rozdělení na dvě části je nejpovedenější částí dortu. Prokrojení sice nebylo zcela profesionální, ale na to, že jsem to dělala poprvé, je úspěchem už jen to, že se to celé nerozsypalo. Další fáze už nebyly tak vydařené. Možná byla na vině únava (mezitím jsem pekla ještě čokoládové muffiny a vyhýbala se synkovi, který mi "pomáhal" pletením se pod nohy), možná 35°C vedro. Při přípravě krému nastal zádrhel v tom, že napoprvé vyšlehaná šlehačka se zdrcla. Moc často ji nedělám, ale teď už vím, že se má šlehat pomalu a vychlazená. Poctivě, jak se často radí, jsem totiž vytáhla všechno dříve, aby to mělo pokojovou teplotu. Ne vždy je to ku prospěchu. Prozíravě jsem měla doma ještě jednu šlehačku, tudíž hurá, vše je zachráněno. Popatláno krémem, proloženo jahodami, sestaveno do jednoho tvaru, opět popatláno krémem a obloženo jahodami. A závěrečná fáze (muffiny jsou už upečeny) - tedy želé - byl vrchol. Neúspěchu. Mám tři verze toho, proč se stalo to, co se stalo:

a) Želé bylo moc.

b) Měla jsem dort umístit opět do formy, teprve pak polévat.

c) Byl to naprosto blbej nápad.

Skoro jsem přesvědčená, že je to kombinace všech těchto verzí. Co se tedy stalo - při polévání stekl veškerý krém napatlaný na dortu a spolu s hroutícími se jahodami vytvořil něco, co můj přítel nazval "Slzavým údolím" (ale možná spíš proto, že jsem k slzám neměla daleko já). Já to nazvala "Groteska", neb připomínal jeden z těch šlehačkových dortů, kterým po sobě házejí v černobílých groteskách. Tedy poté, co jím bylo mrštěno. Těsně před věnováním "dortu" mámě, které byl určen, jsem se to snažila zamaskovat čerstvými jahodami, ale svému vysněnému ideálu jsem se nepřiblížila. Skutečný výsledek je tedy tento:

Dorty jsou pěkně náročné. Strávíte nad tím celé odpoledne a stejně se může stát, že spíš než darovat, ho budete chtít po někom hodit. Možná jste na tom stejně jako já, že když se něco nepovede přesně podle představ, nemáte z toho vůbec radost. Dost možná vám to zkazí celý den a strávené hodiny máte za ztracené. Jenže když pak darujete třeba takový dort, který sice nevypadá jako z cukrárny, ale je vlastnoruční, většinou má obdarovaný radost. Právě kvůli těm hodinám stráveným přípravou něčeho výjimečného a dost možná i proto, že ho nemusel vyrábět sám. Věnovali jste svůj čas, kterého máme všichni málo, což někdo ocení více než dokonalost. Navíc, pokud se vám krém vyloženě nezdrcne, místo cukru nedáte sůl nebo nespálíte korpus, dort či koláč chuťově nebude špatný. Takže pečme domácí dorty! Já už třeba vím, jaký bude ten můj další. I pro koho. (Možná spíš zůstanu u muffinů, ty byly totiž naprosto luxusní!)