Kuchařské retro VI.

Barbie vás zve na party

Stále častěji propadám sentimentálním náladám. Vzpomínám na dětství, jak jsem si hrávala u babiček na zahradě, jak jsem trávila letní prázdniny i všední dny, a na knížky, které jsem četla. Nedávno jsme doma vytáhly krabice se starými dětskými knihami a já mezi nimi objevila zapomenuté poklady. Nejen knihu Kdo tu bydlí?, která zřejmě může za mé sklony ke šmírování, ale i příběh O malé Aničce, moji opravdu první vědomě čtenou a přečtenou knihu (čtení vzhůru nohama od konce se zřejmě nepočítá).  Ovšem jako růže mezi trním, jako diamant mezi štěrkem se skvěl poklad největší. Moje první kuchařka. Co na tom, že je celá růžová a hlavní postavou je blondýna Barbie. Na tu první se prostě nezapomíná...

Deset různých večírků - od pyžamového přes piknik na pobřeží oceánu až po večerní posezení po príma lyžovačce. Na každý z nich samozřejmě nějaké pohoštění, sladké i slané, teplé i studené. Myslím, že jsem z toho zkoušela možná tak dva recepty, ale ani jeden nebyl tak dokonalý, jako když ho dělala Barbie. Ale pořád dokola jsem tím fascinovaně listovala, pročítala a snila. Bylo krásné si představovat, že stačí vydlabat a znovu naplnit pomeranč a budu najednou jako ona - krásná, zábavná, oblíbená. Prostě dokonalá.

Přestože už dnes vím, že k dokonalosti je potřeba o něco víc a beztak jí není možné dosáhnout, se slzou v oku jsem jí znovu listovala. Možná se dokonce pustím do některého z receptů a zavzpomínám na to, jak jsou některé věci jednoduché, když je vám deset let. Stačí si obléct nadýchané šaty, připravit sendviče a jedinou starostí je pozvat úplně všechny kamarádky.
Ale stále si myslím, že v kuchyni i mimo ni stačí dodržovat pár základních rad. Nic komplikovaného. Dávat pozor na horké hrnce, ostré nože a uklízet po sobě. 

P. S.: První dvě fotky jsou foceny v oboře Hvězda. Nehledejte v tom žádný jinotaj. Prostě jsem vzala knížky na výlet.


Barbie vás zve na party. Ikar, 1991. 64 str.

Předchozí díly
Kuchařské retro I.
Kuchařské retro II.
Kuchařské retro III.
Kuchařské retro IV.
Kuchařské retro V.

Mrkvový koláč ze supermarketu

Zhruba před rokem jsem vyhlásila svou osobní soutěž o nejlepší recept na mrkvový koláč (též zvaný dort neboli carrot cake). Poslední dobou jsem to trochu flákala. Nedávno jsem vyzkoušela recept z Kitchenette a byl pro mě trochu zklámáním. Dobrý byl, to jo, ale favoritem dál zůstal ten podle Hany Michopulu.

Dnes, 4. dubna, na Mezinárodní den mrkve, ovšem nastoupil favorit nový. Kupodivu ze supermarketu. Recept jsem totiž objevila v březnovém čísle časopisu Albert, který je k dostání ve stejnojmenných prodejnách. Spousta lidí na něho nadává (obchod, ne časopis), ale já ho mám docela ráda. Zaujal mě (recept, nikoli obchod) především krémem, který se nedělá ani z citronové šťávy, ani z lučiny, ale pudinku, másla a bílé čokolády. Ta správná bomba na Velikonoce!

Teorie vs. praxe

Musíte uznat, že na obrázku v časopise vypadá skvěle. Postup je trochu jiný než u předchozích, z bílků musíte vyšlehat sníh. Šlehejte je opravdu do hodně tuha, tzn. až se vám bude zdát, že je to dobré, šlehejte ještě chvíli. Myslím, že právě to byl jeden z důvodů, proč se mi koláč v jednu chvíli téměř rozpadl. Na rozdíl od předpisu jsem část kokosu nahradila rozinkami, které podle mě v mrkváči být prostě musí (a ve štrúdlu taky), krému jsem udělala zhruba jen poloviční množství, věděla jsem, že dort prokrojovat nebudu. To se beztak ve výsledku ukázalo jako nemožné.





















Jak je poslední dobou mým dobrým zvykem, střed zůstal úplně syrový. Tradiční zkouška špejlí tentokrát selhala. Takže radím péct opravdu minimálně 45 minut, i déle, a špejli nechte ležet ve skříni. Při chladnutí se mi dort začal lámat a rozpadat, musela jsem ho jednak vrátit do formy, a jednak jsem ho téměř vychladlý zkusila ještě dopéct. Máte-li trik, jak správně dopéct nedopečený dort, sem s ním!

Na rozpadnutí pomohlo až závěrečné popatlání krémem, na to poloviční množství bohatě stačilo. Možná se vám krém bude zdát trochu řídký, nechte ho chvíli ztuhnout v ledničce, kam pak šoupněte i celý dort. I přes poloviční syrovost a ne zcela reprezentativní vzhled je tenhle recept zatím nejbližší tomu mému vysněnému. Recept níže je naprosto přesný, množství krému si upravte, já bych dala i o něco méně oleje. A nemáte-li rádi hodně sladké, neslaďte ani krém. Hezké jaro!

Mrkvový dort s bílým krémem

Ingredience

5 vajec, bílky a žloutky zvlášť, 1 sáček vanilkového cukru, 100 g krupicového cukru, špetka soli, 100 g třtinového cukru, šťáva z 1 citronu, nastrouhaná kůra z 1 citronu, 200 g hladké mouky, 2 lžičky jedlé sody, 2 lžičky prášku do pečiva, 300 ml oleje, 500 g mrkve, jemně nastrouhané, 150 g vlašských ořechů, jemně mletých, 100 g mletého kokosu, máslo a mouka na vymazání formy

Na krém

400 ml mléka, 1,5 sáčku kokosového pudinkového prášku, 200 g bílé čokolády, nalámané, 350 g másla, 100 g moučkového cukru

Troubu rozehřejte na 180 °C. Z bílků, vanilkového a krupicového cukru a soli vyšlehejte sníh. Žloutky s třtinovým cukrem vyšlehejte do pěny, pak přidejte citronovou šťávu a kůru a dobře promíchejte. Sníh i žloutkovou pěnu pak opatrně smíchejte ve větší míse. Postupně vmíchávejte mouku prosátou se sodou s kypřicím práškem, pak ostatní přísady. Těsto vlijte do vymazané a vysypané formy o průměru 22 cm a v předehřáté troubě pečte 45 minut. Vyndejte z trouby, korpus propíchejte špejlí a nechte 5 minut odstát, pak ho vyklopte z formy a nechte hodinu chladnout.

Z mléka a pudinkového prášku uvařte hladký hustý pudink. Až začne houstnout, přidejte nalámanou bílou čokoládu a za stálého míchání ji nechte rozpustit a pudink tuhnout. Odstavte a nechte chladnout, občas zamíchejte, aby se nevytvořil škraloup a zůstal hebký. Mezitím utřete máslo s cukrem. Až pudink zchladne na pokojovou teplotu, zašlehejte ho po částech do utřeného másla. 

Vychladlý korpus rozkrojte na 3 díly, potřete je polovinou krému. Přiklopte a namažte boky i vrch dortu zbylým krémem.

Umění francouzské kuchyně

Rady mámy Julie

Vezměte 524 receptů, počínaje ochuceným máslem a Tarte Tatin konče, vložte do formy o rozměrech 16 x 23 cm a uchovejte na světlém a viditelném místě. Vydrží vám celý život. Tento recept je prověřený už přes padesát let a jmenuje se Umění francouzské kuchyně. Je jako rady od maminky. Neposloucháte je, děláte, že nic neslyšíte a když vás nikdo nevidí, řídíte se jimi.

Troufám si tvrdit, že nebýt fantastické Meryl Streep Julii Child by v našich českých kruzích znal málokdo. Tuhle energickou Američanku si zahrála ve filmu Julie&Julia a byla jako vždy okouzlující. Během celého filmu mi přišla trochu nalitá, ale když si vezmete, že pobývala většinou ve Francii... Propojujícím prvkem celého snímku je právě Umění francouzské kuchyně, kuchařka, která poprvé vyšla v 60. letech 20. stol. Loni vyšla poprvé i v českém překladu.

Najdete tu téměř kompletní přehled francouzské gastronomie. Již zmíněných 524 receptů je rozděleno deseti kapitol, z nichž jsou některé typicky francouzské, např. Omáčky (s. 102–181) nebo Vejce (s. 182–203). Dobře si přečtěte i předmluvy, z nichž pochopíte, proč je to takový špalek, a úvodní kapitoly o základech vaření. I v samotných receptech je mnoho rad či návrhů na různé úpravy, přílohy a samozřejmě vhodné víno. Pokud to s vařením myslíte vážně, musíte Julii aspoň prolistovat. Ovšem ti, jejichž kuchařské schopnosti končí u kombinace chleba+hořčice+párek, by raději měli začít něčím jednodušším. Že i tady se předchozí zkušenosti vyplatí, jsem se přesvědčila sama. 

Pokorně přepočítat

Když touhle bichlí listujete napoprvé, nemáte chuť ji ani číst, protože všechno už je překonané a to důležité už umíte. Vsadím se, že až budete něco zkoušet, stejně si celý postup pokorně přečtete pětkrát dokola a ejhle, ono to funguje. Pak už ji budete vytahovat znovu a znovu. Nikde jinde nenajdete tak dobře vysvětlené postupy, youtube se nepočítá. Pravdou je, že recepty jsou psané na dvě i více stran, rozepsané do nejmenších detailů. Musíte si na to trochu zvyknout, ale pak už vám to nepřijde jako nevýhoda. Jen se prostě musíte naučit číst recepty PŘED začátkem vaření. Můj obdiv patří také překladateli Janu Sládkovi. Najít ke všem možným ingrediencím jejich české ekvivalenty vyžaduje kuchařské, botanické, zoologické a jazykové znalosti. Proto si dovolím v budoucnosti používat Umění francouzské kuchyně také jako slovník a příručku. 

"Ve francouzské kuchyni je vše podřízeno jedinému cíli: výsledné chuti."

  

Ovšem abych nehýřila jen superlativy - mám problém s mírami. Tedy se svými taky, ale hlavně s těmi kuchyňskými. Kuchařka byla od počátku psaná pro americké kuchařky (že by v té době vařili doma i muži není známo), od čehož se odvíjí i měření ingrediencí na šálky, lžíce a jiné pofidérní míry. Pokud nemáte americká měřidla, budete muset odhadovat nebo přepočítávat. Tabulka na přepočet sice v textu je, ale pokud máte k matice takový vztah jako já, bude to pro vás utrpení. Nepřesný výpočet zároveň ovlivní i výsledek. Takže si kromě vařečky připravte i kalkulačku. Taky tu nenajdete jedinou fotografii. U jiné kuchařky bych to pěkně rozmázla a hřímala nad tím, že kuchařka bez fotek prostě nemůže být. V tomto případě jen podotknu, že mi to vůbec nevadí.

Soupe, quiche, crépes

Vzhledem k rozsahu mi bylo jasné, že dva testovací recepty jsou na nic. Dobře, tak tedy tři, což není to extra rozdíl, já vím. Nečekejte ode mě žádnou klasiku ani extravaganci. Zvolila jsem takové recepty, u nichž je naděje, že je do repertoáru zařadím. Představte si to jako lehké menu – zeleninová polévka Soupe au pistou (s. 91), připomínající italskou minestrone, hlavní chod Quiche aux Épinards (s. 205-216), což je quiche se špenátem, a tradiční francouzské palačinky Crépes Sucrées (s. 821) jako dezert.

Polévce nebylo v podstatě co vytknout. Byla skvělá, hustá, zeleninová... Výborná. Dělala jsem ji z polovičního množství, i tak jí byl pěkný kotel. Zrádné je ovšem přidávání těstovin. Pokud polévku nesníte hned, špagety se v ní rozvaří a bude z toho vy-víte-co. Řešením asi je přidávat je jen do tak velké porce, kterou ihned spotřebujete.

S quichem mám obecně špatné zkušenosti, neumím "předpéct" těsto tak, aby nebylo syrové. I teď zůstala spodní část syrová i po třičtvrtěhodinovém pobytu v troubě. Nevím, čím to je. Nestalo se mi to poprvé, proto si myslím, že chyba nebude v receptu. Ovšem náplň nepovedené těsto vylepšila natolik, že se po koláči jen zaprášilo. Až se mi povede upéct těsto, začnu ho snad prodávat. Protože od toho běžně kupovaného u "Póla" by mohl být k nerozeznání.

Jako poslední jsem připravila palačinky. U nich fotodokumentace chybí, a to hned z několika důvodů. Souvisejí s tím, že jsem se neřídila svými předchozími zkušenostmi a neumím zachovat klid. Kdybych při pohledu na těsto usoudila, že je nějaké řídké, a s chladnou hlavou přidala trochu mouky a dosáhla ideální hustoty, nezůstala by nakonec z celého množství, psaného na 12 palačinek, necelá polovina. Nedařilo se mi je hlavně usmažit v celku. Jediné dvě, které byly k světu, se snědly okamžitě. Protože chuť daleko předčila jejich vzhled. Ten dotáhnu příště. Právě proto je důležité mít něco za sebou, jinak vás Julia doslova smete. Nenechte se odradit, snadno získané vítězství stejně za moc nestojí.

Možná jste nabyli dojmu, že tohle není pro vás. Chcete-li machrovat, pak musíte bezpodmínečně vědět, co je to fraisage a jaký je rozdíl mezi suflé a mousse. Jinak jste houby foodlovr. Julia Child vám nejen řekne co to je, ale taky jak se to dělá. 

Děkuji Martinus.cz za poskytnutí knihy k recenzi. 

Julia Childová, Louisette Bertholleová, Simone Becková. Umění francouzské kuchyně. Jota, 2014. 895 s.

5 věcí, které čekají každého správného foodblogera

Už strašně dlouho slibuju, že sepíšu recenzi na nové české vydání Umění francouzské kuchyně od legendární Julie Childové. Jsem ostuda, pořád to nemám, ale některé věci je potřeba nechat dozrát.

Je mi zároveň líto, že tenhle blog zahálí a čtenáři se přesouvají jinam. Což je škoda, protože přijdou o tenhle super článek o strastech foodblogerského života.

Když pročítám všechny ty foodblogy, koukám na fotky na Instagramu, napadá mě, že foodblogeři to mají docela těžký. Nevím, jestli se mezi ně mám taky počítat, protože vařím podle jiných a ještě to drze přiznávám. To nechám na vás. Pokud svůj foodblog nemáte, ale mít chcete, pak čtěte, ať víte, do čeho jdete.

1) Budete chudí

Foodblogeři vaří zásadně z exotických, nebo naopak vyloženě lokálních (bio) surovin. Obojí ale vyjde docela draho. Nemyslete si, že někoho oslníte balíčkem špaget značky tesco za dvanáct korun. Kdepak. Navíc správný foodbloger nakupuje v malinkatých obchůdcích, na trzích nebo objíždí farmy. Exotiku nakupuje přes net. Kromě jídla musíte nakoupit i super nádobí a dekorace, aby to na fotkách hezky vypadalo. Omlácené talíře po rodičích nikoho neoslní. Můžete ale prohrabat půdu, vintáž je taky in. Když nevaříte, musíte alespoň jíst v parádních restauracích, což taky něco stojí. Takže si najděte bohatou známost, super job nebo bydlete pod mostem.

2) Budete tlustí

Podstatou foodblogu je jídlo. Jeho příprava a servírování. Abyste byli úspěšní blogeři, musíte být pilní blogeři (něco vědět ještě neznamená řídit se podle toho), proto vaříte skoro pořád. A když už se s tím patláte, tak to přece nevyhodíte. Pro jednoho se blbě vaří, takže tlustí budou všichni ve vašem okolí. Platí zejména v případě, že se specializujete na sladké. Nemůžete to ani vysportovat, protože psaní, vaření, focení a všechno okolo vás bude stát veškerý čas, nejen ten volný.

3) Budete nudní

Novej film? Nová kniha? Nový prezident? Nic z toho vás nezajímá. Ale to, že před týdnem otevřeli na druhém konci města řeznictví, ve kterém mají každý pátek bio jehněčí, víte okamžitě. Taky se tam hned vypravíte a všem o tom budete básnit. Jídlem (a pitím) doslova žijete. Každý hovor stočíte na to, co jste vařili včera, co budete vařit a jak vás to hrozně naplňuje. Nevíte sice, kdo s kým, ale víte, že Zdenda Pohlreich vydává novou kuchařku a že spaghetti carbonara se se smetanou prostě nedělají. Na mejdany už dávno nechodíte, jen na akce typu Restaurant Day. Lidmi, co nevaří, opovrhujete.

4) Budete jíst studené 

Prohlédněte si pár foodblogů (třeba moje oblíbené). Vidíte ty nádherné fotky? Než to všechno naaranžujete, vyfotíte z dálky i detail, vystřídáte úhly pohledu i dekorace, bude všechno studené jak psí čumák. Nebo naopak teplé a rozteklé. Prostě to už nebude dobré. Ale to nikomu neříkejte. Hlavně se tvařte, že takhle stolujete pokaždé.

5) Budete spokojení

Pokud máte opravdu rádi jídlo a vaření, pak vás to začne bavit ještě víc. Budete pročítat různé články, možná se seznámíte se stejně tlustými a nudnými lidmi. Vaši zálibu ocení jistě i vaše okolí, kdo by nebyl rád, když mu někdo něco uvaří. Ani o tom nemusíte psát blog. Ale užívejte si to pokaždé, byť vaříte jen špagety s kečupem (to na blog rozhodně nepište!).

11 věcí, na které se mě nikdo nezeptá

Byla jsem na kurzu tvůrčího psaní (btw. doporučuju všem, kteří chtějí psát víc než jen sms s hrubkami, přihlásit se můžete tady).  Jako každý si i já připadám po kurzu strašně chytrá a už přesně vím, jak prorazit mezi blogerskou špičku. Takže si na vás vyzkouším, jestli to funguje.

Pokaždé, když čtu nějaký rozhovor s někým slavným a/nebo zajímavým, si v duchu představuju, jak bych odpovídala na otázky já. Hlavně v takových těch strašně osobních rozhovorech. Nebo co bych o sobě napsala do rubriky "Co jste o ... nevěděli". Protože to nevypadá, že by se mě v dohledné době na to někdo ptal, odpovím si sama. A abychom zůstali u tématu blogu, bude se to (hlavně) točit okolo jídla. Čtěte i vy, co si myslíte, že mě znáte.

1) Žeru čokoládu. Ne tu hořkou, extra kvalitní s více jak 70 % kakaa. Miluju čokoládu mléčnou, obzvlášť s celými ořechy. Fakt mi nedělá problém sníst najednou celou tabulku.

2) Pořád se učím vařit. Nemůžu říct, že by mě naučila vařit maminka/babička/... Něco mě naučila máma, něco jsem se naučila sama, něco jsem pochytila od přátel. Spoustu věcí neumím, spoustu postupů neznám. Tenhle blog je jedním z důvodů, abych je vyzkoušela.

3) Čaj bez mléka i cukru (většinou). Káva bez cukru, s mlékem (vždycky!). Nevím, jestli mám raději kávu než čaj (a opačně). Ráno mě nastartuje jedině kafe, přes den zelený čaj. Když si dám víc než tři kafe za den, neusnu. Doma piju, řekněme si to otevřeně, instantní nescafé.

4) V pubertě jsem trpěla poruchou příjmu potravy. Nejedla jsem, přejídala se. Myšlenky na jídlo a na to, jak a co (ne)jíst mi braly veškerou psychickou i fyzickou energii. Myslím, že v určitém ohledu se toho nezbavím nikdy.

5) Od chvíle, kdy jsem poprvé viděla s Italem v kuchyni, jsem si zamilovala italskou kuchyni. Zkoušela jsem francouzskou, řeckou, španělskou, asijskou. Nejvíc mi ale vyhovuje ta italská, je jednoduchá, rychlá a nikdy se jí člověk nepřejí. Navíc těstoviny se dají připravit na milion způsobů a budou chutnat jinak. Brambory jsou pořád jen brambory.

6) Při příchodu do nové restaurace mapuju, kde mají toalety. Málokdy se ptám, většinou sleduju okolí a nějak to vypozoruju (problém je, když tam zrovna nikdo není). Když vím, kde je záchod, cítím se tam jistější. Taky tam zajdu, ono se podle toho dá o daném místě docela dost poznat. Což platí nejen o restauracích.

7) Nejím borůvky, houby, maso. Přesně v tomhle pořadí. Pár druhů masa snesu, houby, jsou-li součástí nějaké směsi, taky. Ovšem borůvky do mě nedostanete. Byť by byly ukryté ve "směsi lesního ovoce". Pak existuje dlouhá řada jídel, která nemám ráda.

8) Naopak miluju rajčata, tvrdé sýry, čerstvé pečivo a ostružiny. Pečivem často nahrazuju normální jídlo, ostružiny jsou pro mě symbolem přechodu mezi létem a podzimem, což je moje nejoblíbenější část roku. Potravin a jídel, které mám ráda, je podstatně víc než těch, které nejím. (Tento fakt je jistě pro mnoho lidí překvapením.)

9) Jsem trochu šmírák. V kavárnách či restauracích ráda sleduju ostatní, hosty i personál. Dívám se, co dělají, co jí, jak se mezi sebou baví, jak se chovají. Přemýšlím o nich, co jsou zač, jaké mají problémy, co je baví. Prostě jaký je jejich příběh. Občas se to projeví na mé pomalejší konverzaci s lidmi, s nimiž sedím u stolu. A tímto se jim omlouvám!

10) Když někomu vařím, moc mi záleží na tom, aby mu chutnalo. A zároveň mám strach, že mu chutnat nebude. Je to dost stresující, proto zeptám-li se vás, co máte rádi, nikdy, opravdu nikdy neříkejte, že všechno. A taky vyjmenujte víc věcí, ať mám z čeho vybírat.

11) Piju bílé, nikoliv červené víno.

Jak se vaří v Čechách

Znáte PROSTŘENO! ? 

V televizi najdete spoustu pořadů o vaření, každá významnější stanice má alespoň jeden, liší se kvalitou, tvářemi, recepty i podáním. Ovšem ten, který neukazuje, jak by se vařit mohlo/mělo, ale jak se doopravdy vaří, je mnoha lidmi opomíjené Prostřeno!

Nejprve suchá fakta - PROSTŘENO! je soutěž, kterou můžete sledovat téměř každý všední den na TV Prima. Vysílat se začala v roce 2010 (je to tedy už pět let!) a nyní běží jedenáctá řada. Formát pořadu je převzat z britské soutěže Come Dine With Me, jejíž 33. série skončila loni v prosinci. 

Pět soutěžících, každý vaří jeden den nejméně čtyřchodovou večeři pro pět lidí, plus si musí nachystat nějakou "zábavu". Novinkou několika posledních řad je tzv. úkol týdne, zadání od štábu, které se každý týden mění, nicnetušící soutěžící proto musí improvizovat. Vyhrává ten, kdo od ostatních dostane nejvíc bodů, výhrou je 50 000 Kč. Pravidla, tedy aspoň ta zjevná, jsou jednoduchá – nesmíte být profi kuchaři, ale můžete být majitel/provozovatel kavárny/baru, celé menu musíte sestavit a uvařit sami, nebo aspoň z větší části. Všechno ostatní je na vás, vaší taktice a vašem svědomí. Na youtube najdete spoustu videí, které jsou důkazem toho, že některým lidem možná nechybí taktika, ale chybí soudnost.

Ukaž mi, jak bydlíš...

Nevaří se v restauracích ani v televizních studiích, ale každý vaří ve své domácnosti. Pamatuji si na díly z vysokoškolských kolejí, azylových domů a ubytoven nebo tábora, ale vlastní byty jsou nejčastější. V tom je kouzlo téhle soutěže. To, že lidé do svých domovů, do svého soukromí pustí televizní štáb a všem ukáží, jak doopravdy bydlí (ne jak sami předstírají, jak se píše v časopisech nebo v aranžovaných bytech), je přesně ten důvod, co mě na téhle soutěži fascinuje. Protože ať byste se snažili sebevíc, svůj byt prostě nepředěláte ze dne na den. Takže vedou barevné stěny, v každém pokoji jiné, suvenýry z dovolených, obrázky a fotečky. Vede starší vybavení (nejsou peníze), případně IKEA (proč ne). Pak jsou k vidění ještě honosné a luxusní byty, často u lidí, do nichž byste to na první pohled neřekli. Ano, tipujete dobře, ti si pochvalu často neodnesou. Málokdo je opravdu kreativní, ale jsou některé domácnosti, kde by se člověk s radostí inspiroval.

Co bych zdůraznila, jsou ty barevné stěny - obyváček do zelena, ložnici zase do modra... Bílé zdi jsou nudné. Opravdu? Nebo je jen neumíme zaplnit?

Vzorové menu

Kromě toho bydlení je zajímavé podívat se i na vaření. Soutěžící připravují to, co mají rádi, co jim chutná. Takže si lze domyslet, co se v českých kuchyních asi tak vaří. Ono se to dá pochopit, málokdo by si troufnul (i když jsou i tací) vařit před kamerou a pro cizí něco, co nikdy nezkoušel. Jednotlivá menu se od sebe celkově skoro neliší, základy jsou v drtivé většině stejné a výjimky jsou spíš ty, které tato nepsaná pravidla potvrzují. Často, pokud se chcete vytáhnout, vám to dají pěkně sežrat (teda vlastně nedají, nechají to na talíři a ještě vás pomluví).

Podle mého dlouhodobého pozorování by "vzorové" menu mohlo vypadat takto:

Předkrm 

Salát s majonézovou zálivkou nebo šneky/závin z listového těsta.

Předkrm II.

Polévka. Málokdo si troufne na druhý předkrm. Češi předkrmy prostě neumí. Já taky ne, já navíc polévky miluju. Většina lidí dělá masový vývar a nudle (jedině domácí, že ano), knedlíčky nebo všechno dohromady. Kdo chce být in, dělá krém (=povaří zeleninu a rozmixuje).

Hlavní chod

Maso a brambory. Má to sice spoustu variant od kuřecího plátku s broskví, sýrem a vařenýma bramborama po telecí líčka s bramborovým pyré. Pořád je to ale maso a brambory. Uspět můžete ještě s knedlíky, ale jedině doma s láskou připravenými. 

Dezert

Dezerty jsou asi nejrozmanitější - od různých "ňamek" přes buchty na plech a poháry ze zakysané smetany po nóbl tiramisu, panna cottu nebo cheesecake (výslovnost toho posledního je vždy zárukou dobré zábavy). Často s malinovým přelivem. 

Ti, kdo chtějí ukázat, jak jsou světoví, volí italskou kuchyni. Ti největší frajeři se pustí až do francouzských jídel. Dál je to velká bílá pláň. Ovšem i ta Itálie a Francie je taková česká. Na kvalitu surovin se moc nehledí, jen u vývaru se hodně lidí ofrňuje nad bujónem a nedomácími nudlemi. Vůbec celý ten postoj je mi záhadou - na jednu stranu většina soutěžících hledí na to, jestli je to "domácí", na druhou stranu vaří to, co dělají běžně. A to mi vykládejte, že pokaždé použijí domácí vývar, nudličky nikdy nekoupili a s knedlíkama se pachtí každou neděli. Nehledě na to, že ne každý pozná rozdíl mezi domácím a koupeným. Toho, kdo přijde se skutečně kvalitními surovinami, jako třeba pravou buvolí mozzarellou (první, co mě napadlo), ocení málokdo. Je to jako s těmi stěnami, jednoduché věci jsou nudné, pojďme to obarvit. Sice to možná neladí, ale co na tom. 

Nikoho, kdo se téhle reality show účastnil, neznám, tudíž jsem nemohla vyzvědět nějaké podrobnosti. Šla bych do toho? Je pravda, že  by mě to na jednu stranu zajímalo - jak to ve skutečnosti probíhá, jestli bych to zvládla vařit před cizími a před kamerou. Na druhou stranu bych tam přesně z těchto důvodů nešla. Ale možná, až budu mít byt, kam se vejde víc než dva a půl člověka, tak kdoví...

TOP FOOD BLOGs

Během prvních měsíců v roce se toho moc neděje. Proto se udělují různé ceny a tituly, aby média měla o čem psát a my smrtelníci hlasovat a sledovat, kdo to letos vyhraje (dosaďte libovolnou soutěž). Své favority můžete vybírat i z nominovaných na druhý ročník FOOD BLOG ROKU 2014. I letos máte možnost vždy z pěti blogů v kategoriích Recepty, Dezerty a pečení, Fotografie, Food styling, Cestování a Objev roku zvolit ten nej. Vedle toho se bude ještě volit Absolutní vítěz a v květnu se všichni dozvíme, jak to dopadlo. Nemáte-li co na práci, můžete si náhodně vybírat blogy ze seznamu a nasávat inspiraci. Tímhle způsobem jsem narazila na pár zajímavých odkazů.

Kdyby pověřil někdo mě, abych určila svoje vítěze, uvedla bych následující. O většině z nich už padla zmínka v předchozích příspěvcích, takže to asi nebude zas takové překvapení. Každý z nich má, kromě skvělých receptů, ještě něco navíc.

Recepty

Těstoviny s lososem a rajčaty

Tady za mě vítězí Tereza Sychrová a její Foodlover. Na první pohled mě zaujal vizuálně, je hravý, příjemný, upoutá, ale zároveň je znát, že autorem blogu je nadšenec, nikoliv kuchař-profesionál. Recepty jsou vesměs inspirované kuchyní zahraniční - italskou, francouzskou, ale také asijskou. Občas si můžete přečíst postřehy o jídle na cestách, resp. z cest. Uvaříte podle ní rychlovky na večeři, když hlady nevidíte, co v ledničce vlastně máte, ale i parádní nedělní oběd pro (zvané i nezvané) návštěvy. Naposledy jsme podle ní měli těstoviny s lososem, které byly báječné, ale chuťově trochu překombinované, především sušená rajčata přerazila chuť lososa. Teď pokukuju po skořicových rolkách, na které mám chuť už nevím jak dlouho. Až budete brouzdat blogem, nezapomeňte se podívat na její plátěné tašky s originálním potiskem, které se hodí nejen na nákupy (samozřejmě na farmářských trzích, že jo).

Dezerty a pečení

O Chez Lucie už padla zmínka v příspěvku o prvních narozeninách mého blogu. Pekla jsem podle ní čokoládové cupcaky (to je děsný slovo, možná by lépe znělo cupcakes?) a přiznala se, že její blog byl prvním, na který jsem natrefila a celé to odstartoval. Od té doby jsem podle ní upekla spoustu koláčů a dortů, další hromadu mám na svém pomyslném to-do seznamu. Původně to byl takový všeobecný blog, mezi nejstaršími recepty najdete i normální jídla. Ale poměrně brzy se příspěvky staly sladkou přehlídkou dortů, koláčů a dezertů, jež byly čím dál víc rafinovanější. Specialitou jsou reporty z výzev The Daring Bakers, celosvětové výzvy pro cukráře-amatéry. Lucie se spíš než blogu věnuje samotné cukrařině, nedávno se stala cukrářkou v Café Lounge (informace z Instagramu, tak doufám, že pravdivá). Přeju hodně štěstí a věřím, že tím nekončí její éra v naší foodblogové sféře. Je to mj. i důkaz toho, kam až vás může takový blog dovést.

Fotografie a Food styling

I o blogu Kitchenette, který je pro mě vítězem v kategoriích Fotografie a Food styling, jsem už psala. Jeho duší je Markéta Pavleje, jež vloni vydala svou první kuchařku s názvem Kitchenette - Rok v kuchyni.

Tatínkova třená bábovka z kolekce bábovkových receptů na kitchenette.cz

Celý blog je prostě nádherný. Vizuálně naprosto profesionální, fotografie úžasné, že se leckterý "food fotograf" může jít zahrabat. Recepty? Rozhodně ne pro začátečníky, ale pokud vás vaření uklidňuje, těší a hledáte stále nové experimenty, potom... Potom už tenhle blog jistě znáte. Markéta ráda experimentuje s nezvyklými potravinami, které navíc jsou zdravé. A velmi, velmi dobré. Součástí značky Kitchenette je i e-shop s vybavením kuchyňským i jiným bytovým, který s blogem a jeho stylem krásně ladí.

Kitchenette je letos nominováno právě v těchto dvou kategoriích, loni vyhrála v kategorii Fotografie.

Cestování

Hmm, tak tady mám trochu problém. Na blogy, které se věnují recenzím různých podniků, moc nekoukám. Především z čiré závisti, že já nikam moc chodit nemůžu (ale to za chvíli pomine, jen co bude potomek schopen docenit kouzlo kaváren jinak, než že z nich udělá kůlničku na dříví). Blogů vyloženě orientovaných na zahraniční kuchyni je taky pomálu. Na gastrozážitky je specialistka Koko z Menu domů (viz předcházejí recenze na Menu podle Koko). Kategorie Cestování tak zůstává volná, znáte-li nějaký dobrý blog o zahraniční kuchyni, nejlépe jiné než francouzské, italské a asijské, protože té je všude plno, ať už český či anglický, sem s odkazem. Nebo si nějaký takový můžete založit a pak vyhrát tuhle kategorii u mě i oficiálně. 

Objev roku a Absolutní vítěz

Do této kategorie jsem se rozhodla zařadit blog Veganotic.cz, který sleduji nejkratší dobu. Narazila jsem na něj, když jsem hledala současnou podobu vegetariánské kuchyně pro jeden díl Kuchařského retra. Od té doby se stal jedním z nejčastějších zdrojů nových receptů (a nejen pro mě). S úspěchem vařím a vám k vyzkoušení doporučuji pohanku se zeleninou, špagety z jednoho hrnce, cizrnu na paprice  i veganský jablečný koláč. Ten posledně jmenovaný dokazuje, že co je veganské, nemusí být nutně bez chuti a nezdravě zdravé. Jen v něm bílá hladká mouka (fuj!) a dokonce i bílý jed (= cukr). Samozřejmě, že většina jídel je složena ze zeleniny, ovoce, nějakých těch obilovin a všechno vypadá tak lákavě! Navíc je na celém blogu sympatické, že etické aspekty vegetariánství a veganství sice zmiňuje, píše o nich, ale primárně vám je nevnucuje. Překonejte předsudky a vyzkoušejte ho. Ze všech uvedených důvodů je i mým Absolutním vítězem!
Veganotic je letos nominován v kategoriích Recepty a Fotografie.

Jablečný koláč po vegansku

Společným rysem výše uvedených blogů je vypiplaný vzhled, zajímavé recepty a nadšení pro čas strávený v kuchyni, u stolu i u notebooku, aby nás tím nadšením nakazily (protože to jsou všechno holky, to kluci nevaří a nepíšou o tom???). Tak doufám, že jim to vydrží!

P.S.: Holky, čtěte si ty texty po sobě! 

Jaké blogy sledujete vy?