22. 2. 2014

Intelektuální potrava

Žijeme proto, abychom jedli. Nebo jíme proto, abychom žili? 


Jídlo nás fascinuje, milujeme ho, bereme ho jako nutné zlo nebo se mu snažíme vyhýbat. Jídlo slouží k uspokojení základních lidských potřeb. V posledních letech nejen udržuje při životě, ale také zabíjí - jeho nedostatek, ale čím dál více také jeho přebytek. Obezita se týká stále většího procenta dospělé i dětské populace napříč světem.
Nové číslo Labyrint revue je věnováno tomuto přízemnímu, a přece tak fascinujícímu tématu, jakým je JÍDLO. Když přišla nabídka na recenzi tohoto čísla (díky Michelle!), neváhala jsem ani minutu. Snad proto, že jsem se na celé škále postojů, které člověk vůči jídlu může zaujmout, pohybovala od nenávisti po absolutní fascinaci. Dnes bych se zařadila do skupiny lidí s kladným vztahem k jídlu. Ale přemýšlím i nad tím, abych jedla dobře. (Ostatně, nad tím, co to znamená dobře jíst, se pozastavil Roger J.H. King ve stejnojmenném eseji, s. 73).

Abych tedy zůstala u tématu - tohle číslo je jako menu lepší restaurace - najdete tu samé vybrané speciality českých i světových autorů. Eseje, povídky, ukázky z knih či románů, profily výtvarných umělců nebo filmové rozbory. Vše propojeno jídlem nebo jiným blízkým tématem. Rovnou se přiznám, že dosud nemám celé číslo přečtené od editorialu až po závěrečné anglické resumé. Taky je to číslo na celý rok a teď je teprve únor, takže kam spěchat. Přesto už jsem toho stihla přečíst docela dost, dost natolik, abych vám tohle číslo mohla doporučit. Jestli máte rádi teoretické eseje, poslužte si. Budete se mlsně olizovat a nebudete vědět, který si přečíst dřív. Pokud jste spíš na literární chuťovky, vyzobejte nejdřív povídky či výňatky z románů, často dosud u nás nepublikovaných a přeložených pro revue.
Kdo mě zná, toho nepřekvapí, že jeden z esejů, který mě zaujal jako první, byl text Michaela Pollana O vaření (s.13). Ostatně na blog o kuchařkách se skvěle hodí. Než abych dlouze vysvětlovala proč, nabízím krátkou ukázku:

"Jak to, že přesně v době, kdy Američané opustili kuchyně a přenechali přípravu většiny pokrmů potravinářskému průmyslu, jsme začali trávit tolik času úvahami o jídle a sledováním toho, jak jiní lidé vaří v televizi? Zdá se, že čím méně sami vaříme, tím více nás jídlo a jeho zprostředkovaná příprava fascinují..."

Zálibu Američanů můžeme s klidem pozorovat i v českých kuchyních. Nebo obývácích? I přes rostoucí zálibu v receptech a různých způsobech přípravy jídla, kterou oplývají snad všechna média, se v reálném životě stravujeme tak, abychom v kuchyni trávili co nejméně času. Paradox? Pokud si teď řeknete, že se o vás netýká, že si přece často vaříte sami, zamyslete se. Je to, že si doma uvaříte balené těstoviny, zalijete je omáčkou z konzervovaných rajčat nebo koupeným pestem (i když je z farmářských trhů) opravdové vaření? Není to spíš jen smíchání již připraveného? A přece je vaření činnost definující člověka (dle antropologů), s níž se zrodila kultura (dle Léviho-Strausse). Jak často tedy opravdu vaříte? Že věnujete o trochu víc času přípravě domácích těstovin nebo vývaru? Vaření ovšem není jen činnost vedoucí k nasycení. Podle Michala Pollana má také významný vliv na naše vztahy. A nejen mezi sebou, ale také k životnímu prostředí, k rostlinám, zvířatům a těm, díky nimž se v naší ledničce ocitnou jahody a v mražáku kus vepřového. V současné době spíše milujeme vaření zprostředkované. Díváme se, jak vaří jiní a při tom se ládujeme večeří z mikrovlnky, kterou si ohřejeme v reklamní pauze. Nekoukejte na Zdendu, ale radši si běžte něco uvařit. (Někdy se mi zdá, že máme raději všechno zprostředkované - nejen vaření, ale i práci, vztahy, vše, co vyžaduje nějakou naši námahu.)

Jídlo a činnosti s ním spojené, především jeho příprava, je také oblíbené genderové téma. Diskuze o ženách u plotny je dost ohraná, stejně jako ženy a diety. Pohled na druhou stranu, tedy na vztah jídla a mužů, jak jsou zobrazeny ve fitness časopisech (podle mě lze vztáhnout obecně na časopisy pro muže) nabízí esej, resp. část eseje Fabia Parasecoliho Krmení vypracovaných těl (s. 77). Opět na úvod krátká ukázka:

"Men's Health má rubriku zvanou 'A man, a can, a plan' (Muž, konzerva, plán), která přináší recept na 'Zapečené klobásy na pivu: chutné a syté jídlo s nádechem alkoholu'. Je to kvintesenciální chlapácké jídlo: konzervy, pivo a žádné vaření. Pravda, ve skutečnosti se tu trocha vaření vyžaduje. Klobásu musíte ogrilovat na pánvi a potom vložit do trouby spolu s dalšími ingrediencemi, ale stále jsme na zvládnutelné úrovni přípravy. Každý ostatně ví, že příprava masa, například u příležitosti grilování, je mužská záležitost..."


Pro chlapy pořádný kus masa a vaření jako prostředek, jak dostat ženu do postele (vytrvalejší dostanou i rady, jak ji tam alespoň do odpoledne udržet). Kromě toho jsou ženy dobré také proto, aby udržovaly muže dál od sladkostí. Žena jako strážkyně slasti a jen ona je schopna zvládat mužské touhy po pamlscích. Nebojte, řeč je stále o jídle. Nebo ne?

 Do třetice zase esej - tentokrát od českého autora, ale na téma velmi mezinárodní. Lubomír Martínek postavil svou esej Ema má maso (s. 131) na velmi jednoduché myšlence. Totiž, že je nesmysl trvat na pokrmech národních, i když jsme z vlasti odešli.  A neumíme si, ať už v Čechách, labužnické Francii, či obrovských Spojených státech, vychutnat jídlo kvalitní, byť jednoduché. Jsme možná čím dál větší nadšenci do jídla, ale umíme si ho také užít? Musíme vědět, odkud pochází i ten nejmenší brambůrek na našem talíři, ale zapomínáme, že záleží i na lidech, se kterými nad tím talířem sedíme.

"V příjemném prostředí u hezky prostřeného stolu nelze prakticky nic utajit. Ani tupost, ani hamižnost, ani nevzdělanost, ani inteligenci, ani noblesu. Na vlastní oči jsem viděl rádobyestéta, civilním povoláním básníka, rozplývajícího se nad kompozicí tabule, schopného bezohledně sežrat i porci určenou dětem, i decentně servírujícího šupáka, který projevil takovou klasu, že jsem se zastyděl za podezíravost, s níž jsem k němu zpočátku přistupoval. Jsou hostitelé trapně loudící pochvalu, jsou hospodyně, které neustálými omluvami dokážou znechutit i velmi dobré jídlo, jsou mistři, kteří dokážou zachránit i připálený oběd nebo rozvařený večer."


Nechcete se nad jídlem zamýšlet? Pak si jistě vychutnáte takové delikatesy jako Manifest futuristické kuchyně (Filippo Tommaso Marinetti, s. 163), který, ač napsán již v r. 1930, byl poprvé přeložený až nyní, pro Labyrint revue. Nebo exkluzivní ukázku z románu Vladimira Nabokova Ada  (s. 55), jehož český překlad se teprve připravuje. Jedno z oblíbených rčení estétů zní: "Jíme i očima". V případě plných žaludků či oslabených buněk mozkových doporučuji obrazovou přílohu revue představující tvorbu současných umělců. A opravdová lahůdka je výběr fotografií ze série Johany Pošové Knedlíky. Nemusíte patřit mezi milovníky českých hotovek, abyste uhádli její ústřední téma.

Z nového čísla Labyrint revue si vybere každý. Až na milovníky "junk food, malbouffe, sajrajtu, budiž řečeno anglicky, francouzsky a česky."*

*citace z eseje L. Martínka Ema má maso, s. 134.

Labyrint revue: časopis pro kulturu. č. 33-34 Jídlo. 256 s.

5. 2. 2014

Půlhodinka s Jamiem

aneb Díky Máňo!

Jamie Oliver je kuchařská hvězda. O tom diskutovat asi nemusíme. Jídlo a vaření pojal jako velký byznys a kromě svých pěti podniků má několik kuchařských šou (některé z nich běžely i v českých televizích), kanál na youtube (vlastně Food tube) a angažoval se také za to, aby se ve školních jídelnách vařilo lépe (bohužel zatím pouze britských). Ovšem, vydal i řadu kuchařek. Dokonce  má i vlastní časopis, jak jinak než o jídle. Takže vařit asi umí. Jenže jak se vaří podle něj?

Viděla jsem jeden nebo dva díly jeho show, už ani nevím, jak se jmenovala. Víc dílů jsem nezvládla, protože byl na mě hrozně rychlej. Než jsem si stačila uvědomit, co vlastně vaří, on už to pomalu servíroval na stůl. Proto mě ani nepřekvapilo, když mi kamarádka půjčila jeho kuchařku 30 minut v kuchyni, podle které by mělo jít uvařit několikachodovou večeři (v českém prostředí spíš oběd) za půlhodiny. S jeho rychlostí mixéru to problém určitě nebude, ale zvládnu to i já? Navíc - potíž se zahraničními kuchařkami, resp. jejich českými překlady, bývá vždycky v surovinách. Co seženete tam běžně, tady vám to může zabrat i víc času než vaření, konzumace i mytí nádobí dohromady. No ale co bych to byla za fůdlovera (což vlastně ani nevím, jestli jsem), kdybych pohrdla Jamiem (a nabízenou kuchařkou).
Na první prolistování mě zaujal samotný koncept. Žádné předkrmy, polévky, hlavní jídla a dezerty zvlášť. A už vůbec ne rozdělené podle surovin. Pěkně celé menu, často vícechodové, často s dezertem. V celé knize jich najdete padesát. Jsou tam saláty, těstoviny, maso, ryby, různé přílohy, sladké dezerty i nápoje. Různě nakombinované tak, abyste netrávili v kuchyni věčnost. I když tam možná zůstanete déle než garantovaných třicet minut. A rádi.
Tenhle koncept se mi líbí a je vlastně i logický. U jiných kuchařek musíte přemýšlet, jak zkombinovat maso s přílohou, jaký dezert by se k tomu hodil a ne vždycky se trefíte. Obzvlášť když nemáte "navařeno". Tady to máte všechno pěkně najednou. Navíc mi přišlo, že nakonec se podle toho i lépe vymýšlejí nové kombinace - uděláte tohle z tohoto menu a tohle zase z toho předcházejícího. U každého menu je soupis potřebných surovin pro každý chod a stejně rozdělená je i příprava. Pokud budete postupovat přesně podle něj, naučíte se i lépe zvládat čas při vaření - nejdřív uděláte tohle, strčíte to do trouby a mezitím připravíte třeba maso nebo přílohu (co by za to lidi v Prostřeno! dali). Jen pozor, když se vrhnete do kombinování menu mezi sebou - DOBŘE si přečtěte VŠECHNY kroky, které se k danému jídlu vážou. Pak se vám nestane, na rozdíl ode mě, že dva kroky přeskočíte a budete bezradně stát s otevřenou šlehačkou nad knihou (viz níže). Rada je to sice univerzální, ale tady si dejte zvláštní pozor.
Jaké recepty tu najdete? No, pro české prostředí ne zcela typické. Což ovšem neznamená, že by u nás nešly uvařit. Pravda je, že některé suroviny se opravdu dají v Británii sehnat lépe než u nás, ale v každém z nás je kousek toho Jirky Babicy, který když nemá tohle, tak tam dá něco jiného. Aby bylo jídlo rychlé, často si práci ulehčuje - tu hotovým listovým těstem, tu předpřipravenými košíčky nebo hotovými indickými plackami. Vlastně mi to ani nevadilo, protože kdo z nás si dělá domácí listové těsto nebo nekoupí bagetu a doma ji jen dopeče? Vaří s tím, co se doma běžně používá, a dělá s tím zajímavé věci. Často používá ve velké míře bylinky, čerstvé i sušené (další bod plus), zeleninu... Naopak v receptech téměř není příkaz osolte, opepřete. Jen dochuťte. Čím, to už je na vás.

Když jsem přemýšlela o testování, napadlo mě nejdřív vybrat si jedno dvě menu a celé ho uvařit. Tím by se zároveň ukázalo, jestli to opravdu stihnu za půl hodiny. Jenže když jsem kuchařkou listovala, zaujal mě tu jeden recept, támhle zase předkrm a o tři menu dál zase dezert. Tak nakonec dopadlo i testování - vybrala jsem si několik receptů a z nich poskládala vlastní menu. V jednom případě jsem se dokonce pouze inspirovala a připravila něco jiného.

Co jsem vyzkoušela?
Rigatoni z Trapani (s. 42)
Toskánský salát (s. 50)
Hustý čokoládový mousse (s. 136) a Rychlé portugalské koláčky (s. 122)
Kromě toho jsem dělala i smetanový špenát z receptu na Pečené kuře s mačkanými brambory (s. 104), kde jsem kuře nahradila lososem, ke kterému jsem do pekáče přihodila i pár brambor. Rada - dodržte množství smetany, dejte klidně i méně. Jinak z toho bude omáčka. Sice dobrá, ale výsledný efekt nebude nicmoc. Čokoládová pěna byla výborná - z ledničky i z mrazáku. Jen ji nemám vyfocenou. Teda mám, ale nevypadá dobře. Připomíná spíš jídlo ... ehm... v závěrečné fázi trávení. Ale je výborná! Právě u pěny jsem přehlídla jednu fázi přípravy, takže jsem tam málem nedala šlehačku (což je hlavní ingredience), protože jsem nevěděla kdy. Omáčka na rigatoni mi silně připomněla pesto, takže pokud jste přepestovaní, je to příjemná změna. Nejlépe hodnotím koláčky, kreativní, a přitom jednoduchý, způsob využití trochu nudného listového těsta. Toskánský salát je na první pohled úplně obyčejný salát. Ale stojí za to! Zkuste ho! (Místo konzervovaných paprik jsem dala čerstvé, lehce opečené v troubě na olivovém oleji se stroužkem česneku).

Toskánský salát 
1/2 ciabatty, čajová lžička fenyklových semínek, několik snítek oregana nebo rozmarýnu, 1 polévková lžíce malých kaparů, 15 g ančoviček v oleji, malý svazek čerstvé bazalky, 6 konzervovaných červených paprik, 1 stroužek česneku, 4 větvičky cherry rajčátek, 3 velká rajčata, červený vinný ocet, parmazán k podávání

Natrhejte ciabattu na kousky, pokryjte jimi plech, zakápněte olivovým olejem, posypte fenyklem a přidejte snítky oregana nebo rozmarýnu a špetku soli. Promíchejte, aby se chléb obalil, vložte do trouby na střední příčku a grilujte cca 10 minut nebo dozlatova. Poté je nasypte do velké mísy a nechte stranou.
Nasekejte nahrubo kapary a ančovičky, většinu lístků bazalky a 4 konzervované papriky. Rozdrťte neloupaný česnek, přidejte rajčata  a všechno nasekejte a smeťte do velké mísy. Doplňte trochou vinného octa a špetkou soli a pepře.
Do mísy nasypte krutony a zbylé dvě nakrájené papriky a vše rukama promačkejte. Ochutnejte a pokud bude třeba, ještě dochuťte vinným octem. Posypte lístky bazalky, postrouhejte trochou parmazánu a odneste na stůl.


Zřejmě je poznat, že mě tahle kuchařka prostě baví. Vyznává mně blízký přístup k vaření - je to zábava, radost, ne povinnost, protože to vyžaduje přítel/manželka/děti (dosaďte dle libosti).  Připravit dobré jídlo z kvalitních surovin, pěkně ho naservírovat a užít si ho. A je jedno, jestli sám, ve dvou nebo v deseti lidech. Často slýchám názor, že "pro jednoho nemá cenu vařit". Jasně, i já vařím radši pro víc lidí (zvlášť když to pak pochválí), na druhou stranu, pro koho jiného bych měla vařit než pro sebe? Navíc si to může člověk vyzkoušet a pak už jen machrovat.



Samostatnou kapitolou jsou fotky. Je jich tady hodně - nejen jednotlivé chody a celé menu zároveň, vidíte i různé fáze přípravy i způsoby servírování. Mezitím jsou promíchány i fotky, na nichž vaří (nebo ochutnává) Jamie sám nebo s přáteli a dětmi svá jídla. I z toho je vidět, že vaření ho prostě baví, že si užívá pokaždé, když přileje do salátu olej nebo zamíchá čokoládovou pěnu. Na mě tedy část té radosti přechází pokaždé, když kuchařku otevřu. Nejradši bych rovnou vstala ašla i něco dobrého uvařit. Škoda, že to bývá většinou v jedenáct večer.

Více fotek zde

P.S.: Proč podtitul Díky Máňo? Veřejně jsem slíbila, že kdo  mi doveze čerstvou bazalku, dostane večeři i s dezertem a věnuji mu tuto recenzi. Bazalku jsem si sehnala a koupila nakonec sama. Takže Máňo, je to tvoje!

Jamie Oliver. 30 minut v kuchyni . MLD Publishing s.r.o, 2013. 287 s.

29. 1. 2014

Umíte převádět?

Ne, vážně mi nejde o to, jestli se umíte pohybovat potmě v lese na státních hranicích. Ale možná, stejně jako já, se vám do ruky dostane parádní kuchařka, podle které byste rádi začali vařit. Jenže místo dobře známých gramů či mililitrů na vás kouká nějaké oz a fl. Nemluvě o troubě, která se předehřívá na nějaké F... Ti pečlivější mohou mít i problém s odměřováním na hrníčky či lžíce. Takže tady to máte všechno pěkně jasně.
Zdroj: http://bohemian-soul.tumblr.com/post/34846956249/infographics
Na stejné adrese pak najdete i další zajímavé plakáty. Nejradši bych si s nimi vylepila kuchyň. Vešli by se možná i na ledničku, jenže tu teď okupuje Přehled psychomotorického vývoje dítěte nahrazující motivační příkazy jako Nežer! s fotkami ladných křivek modelek. Když jsme u té ledničky, líbil se mi ještě sheet (který není shit, pak že krásná je jen čeština). Aneb kam co dát do ní dát:

A příště už bude zase nějaká pořádná recenze!

14. 1. 2014

Co by taky mohlo přijít...

...aneb výhled toho, co bych ráda letos stihla


 Mí oblíbení blogeři se buď ohlíželi za rokem minulým, plánovali výhledy na letošek, nebo obojí.
Ohlížet se moc nebudu, ono taky pořádně není na co, vzhledem k tomu, že psát jsem začala až na podzim.
Ale nějaké plány mám. Nebudu říkat předsevzetí, ta už jsou dávno porušená.
Tak tedy, co vás, kteří zůstanete věrni, může letos na kuchařkovém blogu potkat:


  • Samozřejmě kuchařky, kuchařky a zase kuchařky - recenze všech, které mi přijdou do ruky. Snad i v pravidelnějších a kratších intervalech než dosud. S tím souvisí i můj soukromý plán vyzkoušet (myšleno uvařit) každý týden jedno nové jídlo.
  • Ráda bych zachovala i pravidlo, že z každé recenzované kuchařky připravím aspoň dva recepty. Ovšem nebudu na tom striktně trvat. I to, že si v kuchařce nevyberu nic, co bych chtěla uvařit, o ní také vypovídá. (Jednu takovou už doma mám, těšte se!)
  • Chtěla bych taky trochu rozhýbat fejsbůk. Není vás tam zatím moc, tak rychle nalákejte známé. Novinky ze světa kuchařek i jídla, naprosto přirozené fotky, kde jinde to najdete? 
  • Čeká vás i pár kuchařek, které v češtině zatím nevyšly. Jsem zvědavá, jak se mi ty recepty povede přeložit.
  • Protože ráda vařím a peču a jsem člověk internetový, docela by se mi líbilo zamíchat mezi kuchařky papírové také blogy a blogery o vaření a pokusit se zmapovat, jak se podle nich vaří, peče, smaží a hlavně jí, pardon, čte!
  • Kuchařské retro - mám připravených pár pěkných kousků, jsou mezi nimi i opravdové poklady.
Ať už tyto smělé plány budou naplněny zcela, napůl nebo vůbec, chtěla bych stále psát a psát. Je něco, co byste rádi četli, co vás zajímá nebo co chybí? Napište a něco s tím provedeme.

Díky za dosavadní i budoucí přízeň!
 Opožděně PF 2014


31. 12. 2013

Do výbavy...


Kdo z nás by nepotřeboval poradit, když ho popadne panika v kuchyni. Možná vás straší (polo)prázdná spíž, nedostatek fantazie nebo zkušeností. Kuchařka pro dceru by vám chtěla být nablízku za všech podobných okolností. Nabízí dobré rady, osobní tipy, ale pro fantazii musíte jinam.

Po téhle kuchařce jsem dlouho toužila. Představovala jsem si, že díky ní proniknu do samotných základů kuchařského umění a prozradí mi některé fígle, na které bych jinak musela přijít bolestnou (a někdy drahou) metodou pokus-omyl. Mám na mysli ty kuchařky, co se v rodinách dědí (i já mám takovou, hrozně starou, ale úžasnou). Bohužel pro kuchařku, kterou jsem často v knihkupectví obdivovala a z nakladatelství Smart Press mi ji poslali k recenzi, nemám slova nadšené chvály. Jenže znáte to, když se na něco HODNĚ těšíte, přichází většinou zklamání...

Nejde o to, že by byla špatně napsaná. Jen něco postrádá. U lidí se tomu říká šarm, ale může ho mít i kniha, resp. kuchařka? Jako by autorka chtěla předvést úplně všechno, až se v tom trochu ztratila. A my, začínající kuchaři, s ní. Pravda, nepočítám se ke zcela nepolíbeným vládcům kuchyňských spotřebičů. Takže od kuchařky očekávám, že mi nabídne víc než salát z uvařených těstovin a syrové nakrájené zeleniny. Na druhou stranu mi objasnila tajemství proklaté jíšky. Navíc bylo prolomeno mé další kuchařské poprvé, tentokrát masové. Myslím, že nakonec si v ní najde každý něco. Ale nečekejte zázraky.

Z receptů, které byste v takové kuchařce očekávali, nechybí nic. 185 předpisů na saláty, polévky, těstoviny, zeleninu, masová jídla i rychlovky "co dům a prázdná spíž daly". A sladké - bábovka, štrúdl, koblížky, nesmí chybět ani rychlá buchta z plechu. Chvíli mi trvalo pochopit roztřídění receptů (popravdě trochu v tom pořád plavu). Místo kapitol tu najdete etudy - Seznamovací, Klasické české, Etudy pro prázdnou lednici, Rychlé, Impozantní, Sezónní a Sváteční. Žádné předkrmy, hlavní jídla, snídaně nebo večeře. Pospolu nejsou ani recepty z podobných surovin. Nejjednodušší asi bude, když řeknu, že jsou recepty řazeny podle příležitostí nebo způsobů přípravy. Slovy tety Kateřiny: "'Hlad je nejlepší kuchař' a 'kdo hledá najde'."



 
Jídla jsou mixem české i zahraniční kuchyně. Do zahraničí zamíříte hlavně do Itálie (Domácí pizza, s. 285, Lasagne, s. 287) a sem tam do Francie (Ratatouille, s. 36). Většinou ovšem zůstanete doma, u české klasiky - Česnečka (s. 106), Krkovice na pivě (s. 44) nebo Karbanátky (s. 74). Suroviny se dost často opakují, schází mi tu víc receptů na zeleninu (třeba můj oblíbený špenát). Za to si připravíte klasické české tak-trochu-tiramisu (no comment).

Každá kapitola má kratší či delší úvod, jakési osobní vyznání k dané příležitosti či způsobu přípravy. Stejně tak je ke každému receptu připojen podobný text. V některých najdete zajímavé rady a postřehy, jiné mi opět přišly napsané stylem "všude musí něco být". Jednotlivé recepty jsou psány velmi podrobně, což je u kuchařky pro začátečníky, téměř nutnost. Díky tomu je ovšem potřeba si recept podrobně a POZORNĚ přečíst ještě předtím, než vůbec začnete chystat suroviny (řada z vás to určitě dělá, já se občas divím). Určitě se nezapomeňte podívat úplně na konec, najdete tam Kuchařsko-český slovník. Kromě vysvětlení, co znamená tajemné "al dente", tam najdete i přípravu jíšky. Nevím jak vy, ale tohle je právě jedna z věcí, se kterou jsem si nikdy nevěděla rady. Konečně mám jasno! 
Rejstříků najdete několik, v jednom můžete hledat podle použitých surovin, ve druhém podle "druhu" (polévky, zeleninová jídla, maso ... ). Hledá se v nich mnohem lépe než v obsahu, z mých zkušeností to většinou bývá naopak. 

Je jasné, že při takovém množství receptů není možné, aby byly fotky u všech. Což u mě rozhodně plus není. U některých totiž nejsou fotky konečného výsledku, jen různé fáze přípravy. Takže obrazový doprovod taky nic moc. Sami porovnejte, jak na vás zapůsobí recepty lákající na výsledek úmorného kuchařského boje. Vsadím se, že lépe než ty představující maximálně nakrájené ingredience na cestě do hrnce. Jednotlivé etudy jsou také barevně rozlišené, např. Sezonní etudy jsou zelené, klasické české etudy tmavě červené, slavnostní růžové...
Celkový vizuální dojem? Neurazí, ale ani neohromí.

Nastalo vybírání receptů pro recenzi. Nakonec to dopadlo tak, že se zkušební recepty staly součástí silvestrovského oběda roku 2013. Pečené kuře (s. 40) a klasická třená Mramorová bábovka (s. 110). Kuře mělo být posunem v mém vztahu k přípravě masa. A bábovkou jsem chtěla objevit tajemství té, kterou pekla moje babička. Jemnou, vláčnou, nadýchanou a nepopraskanou. Oba cíle se vyplnily tak napůl. Bábovka byla dobrá, lepší než mé předchozí pokusy. Ale nebylo to ono. Nešla vyklopit (což není vina receptu), ale na uvedenou teplotu 160 °C bych ji pekla asi dvě hodiny. Takže ji pečte na víc, toť jediná výtka k tomuto receptu. Když má popraskat, tak popraská vždycky. Ani kuře nebylo špatné. Ostatně na pečeném kuřeti toho vážně nejde moc pokazit. Ale kdybych ho pekla poprvé úplně sama, bez pomoci a rad, dopadlo by to všelijak. Když do pekáče přidáte ještě brambory, máte skvělý oběd z jednoho hrnce. Brambory nemusíte ani solit, ani loupat, kuře si s nimi samo poradí.





Během tohoto vaření mi došla jedna věc. Pokud se opravdu chcete naučit dobře vařit nebo chcete připravovat to, co jste v životě nedělali (např. maso u mě), nepomůže vám sebelepší a sebepodrobnější kuchařka. Takže vařte buď s někým, kdo už to párkrát dělal, nebo jděte na nějaký kurz. Kurzy vaření jsou teď módní, takže se nebojím, že byste nenašli ten svůj. U vaření platí to, co jinde - musíte získat zkušenosti a nejvíc se naučíte, když si to vyzkoušíte. 

Sama autorka v úvodu přiznává, že patří mezi ty v kuchyni nepoužitelné. Pokud se počítáte do stejné skupiny jako ona, je pro vás Kuchařka pro dceru nepostradatelná. S ní a trochou trpělivosti hlady neumřete ani vy ani rodina.
Kdo se chce v kuchyni bavit (při vaření), ať vaří raději podle někoho jiného. Své dceři (i synovi) bych doporučila, ať se místo řízků a svíčkové naučí vařit jídla s nápadem. Třeba podle Martina Škody.

Kuchařka k recenzi byla poskytnuta nakladatelstvím Smart Press. 
Více fotek najdete brzy na FB stránce blogu.


Jana Florentýna Zatloukalová. Kuchařka pro dceru: 185 vyzkoušených receptů, jak uspět hned napoprvé. Smart Press, 2012. 389 s.


P.S.: Původně jsem se chtěla pozastavit nad hojným product placementem v textu i na fotkách. Jenže sama vím, jak vypadají rozpočty na knihy, na kuchařky obzvlášť. Vlastně je (nakladatele i autorku) obdivuji, že dokázali tolik sponzorů sehnat. Vážně.

26. 11. 2013

Zamilovaný do zeleniny



Když jsem tuhle kuchařku viděla poprvé, byla jsem trochu zmatená. Podle obálky i názvu jsem čekala jen vegetariánské recepty. Mátlo mě ale jméno kuchaře a zároveň autora Marcela Ihnačáka. Tenhle že by byl vegetarián a vařil bez masa? Ono ale vegetariánské a bezmasé není totéž. Čistě vegetariánská jídla jako by také byly bez chuti, vůně, soudě alespoň podle vegetariánských kuchařek (často jsou nejen bio, ale i v souladu se striktními pravidly zdravé výživy). Bezmasá jídla jsou tak někde mezi, i když v některých menu jsou v bezmasých jídlech i pokrmy se šunkou... Diskutabilní rozdělení. Ale zpátky k věci, totiž kuchařce - takže v první chvíli jsem se zarazila, co že mě to vlastně čeká. Čekalo mě překvapení. Příjemné.



Jídla, která podle ní uvaříte, jsou přesně ve stylu, který mi sedí. Nejvíc mi připomíná italskou, resp. středomořskou kuchyni. Samozřejmě s nádechem kuchyně slovenské v podobě Slovenské omelety so slaninou (s. 158) nebo Zemiakové "škubánky" s bryndzovým dipom (s. 158). Trocha masa, ryby a mořské plody a zelenina. Hodně zeleniny. Čerstvé, voňavé, jednoduše připravené. Už teď jsem si jistá, že příští léto bude mým favoritem kapitola o rajčatech. 

Vlastně celá kuchařka včetně fotek, pořízených venku, grafika i recepty připomínají atmosféru letní grilovačky. Jak píše Marcel Ihnačák v úvodu - recepty jsou vybrané tak, aby se daly uvařit na zahradě. Myslím, že má pravdu, jen nevím, jak by na zahradě chtěl péct třeba mrkvový koláč (viz níže) nebo Broskyňový koláč s bielou čokoládou (s. 212). Ano, čtete správně - broskvový. Broskev samozřejmě není zelenina. Na závěr totiž přidal čtyři kapitoly věnované ovoci - švestkám, broskvím a meruňkám, jablkům a hruškám a jahodám. No a ze zeleninových kapitol je na výběr třeba kapitola o rajčatech (pro mě top), cuketách a lilku, paprice nebo zelí. Celkem dvanáct kapitol a 91 receptů. 
Aby se v tom zorientovali i nemasožraví, je v úvodním obsahu u masového receptu symbol kostičky. Takové symboly mám ráda, většinou jsou k vidění spíše v menu restaurací. Ono to přece jen usnadní výběr. I když u kuchařky je to jiné. Pokud maso v daném jídle nechcete, prostě ho tam nedáte (pokud to nejsou třeba vepřové špízy se švestkami, to by vám pak zbyli jen ty švestky). 


Další plus má za to, že každé, ale fakt každé jídlo je tu vyfocené. Přestože jsou fotky profesionální a doma se vám asi nikdy nepodaří dosáhnout přesně takového vzhledu, dostanete aspoň přibližnou představu, jak jídlo vypadá.  Fotka přece jen víc naláká k jeho přípravě, tedy aspoň mě. Recepty jsou jednoduché ve stylu zamíchej-podus/upeč/osmahni-podávej, až na pár výjimek (především těch ovocných) nejde o jídla sladká a většinou jsou to hlavní chody nebo předkrmy. Rozdělení nebo označení na jednotlivé chody tu ale nenajdete. Vlastně je u každého pokrmu kromě potřebných surovin a postupu uveden jen počet porcí. Připravte se ale na to, že budete připravovat jídlo často až o osmi porcích. Takže opět ideální pro grilovačku (kdo by taky griloval sám pro sebe, že).
U některých receptů je i obrazový doprovod jak se co dělá, třeba filetuje pstruh, grilují garnáti, nebo dělají lasagne. U jiných je zase vzhled před a po (např. u gratinovaných jahod). Takové fotky celou knihu příjemně oživí a občas se hodí, když nevíte, jak dál. 



Jak už jsem se zmínila, kuchařka mi přišla použitelnější spíš na léto, takže vybírat z ní zkušební recepty v půlce října bylo trochu náročnější (protože žijeme sezónně). Ale naštěstí tu nechybí kapitola o bramborách, a protože jsem tenhle podzim překřtila na dýňový, byla volba jasná - zapečené brambory s dýní, resp. Zapečené zemiaky s tekvicou (s. 168). Naprosto jednoduchý (skoro se mi chce říct až primitivní) recept. Ale v jednoduchosti je krása. Klišé, vím, ale jak jinak označit jídlo, na které potřebujete brambory, dýni, smetanu, česnek, tymián a sůl a pepř? Nic jednoduššího snad ani není. Doporučení sice zní podávat je jako přílohu ke zvěřině, ale určitě nebudete mít problém (jako já) sníst je samotné. A třeba celý plech. Protože se brambory předem nevaří, krájejte na opravdu tenké plátky. Jinak budete u té trouby stát i přes hodinu. Jo, a použijte opravdu máslovou dýní. Ta tomu dodá vyložené máslovou (překvapivě) chuť.

Možná už jste si všimli mé náklonnosti k pečení sladkého. Ano, uznávám, že při prvním listování novou kuchařkou hledám jako první dezerty, koláče a podobné dobroty. Klasika v podobě sladkého zeleninového jídla je Mrkvový koláč (s. 136). Chtěla jsem ho vyzkoušet už několikrát, tak teď nastal ten správný čas! Když recept čtete poprvé, přijde vám to jednoduché - smícháte mrkev, ořechy, mouku a cukr, a trouba z té nevábné směsi (nebudu lhát, vypadá to jako kdyby už ten koláč předtím někdo jedl) vytvoří něco nadýchaného, dobrého a zdravého - mrkev je zdravá a je jí tam hodně.
Vždycky mě naštve, když mám v ingrediencích předepsáno něco, co se musí připravit předem. Tady to byla už nastrouhaná mrkev. Možná jsem velký detailista, ale i to, že tu mrkev musíte omýt, oškrábat a hlavně nastrouhat  zabere docela dost času přípravy koláče. Navíc si to nemůžete připravit moc předem (jako třeba nasekané či umleté ořechy) a už vůbec ne si to ulehčit a koupit v nějakém super obchodě či na trhu. Jestli jste někde viděli, že se dá koupit půl kila strouhané mrkve, okamžitě mi řekněte kde! Takže do přísad prosím věci, co si můžu připravit předem! Problém byl i s polevou. Na tenhle koláč se dává poleva z cukru a citronové šťávy. Bez uvedení množství. Kdyby tam množství uvedeno bylo, nekupovala bych zbytečně citronů půl kila. Takže občas musíte trochu zapátrat jinde. Ale výsledek stojí za to. Dobrý vláčný a určitě přidejte i polevu. A rada na závěr - nechte ho odležet nejlépe v ledničce, nejlepší je druhý až třetí den. Omlouvám se za fotky, ale líp to nešlo.

V zimě si tuhle romanci o zelenině budete asi spíš jen prohlížet a těšit se na jaro, až to všechno začne dozrávat a vy začnete vařit. K vymýšlení zeleninových skvostů můžete chrupat třeba Chrumkavou koreňovou zeleninu (s. 122).  A pro ty, kdo by upadali do rozpaků, když by měli ošúpat tekvicu, mám dobrou zprávu. Kuchařka vychází 9. 12. i v češtině :-) Takže ji můžete koupit někomu (třeba sobě) k Vánocům. Aspoň vám ta zima rychleji uteče.

Kuchařka k recenzi byla poskytnuta redakcí blogu Martinus.cz
Více fotek najdete zde.

Marcel Ihnačák. Zelenina, moja láska. Slovart, 2013.

17. 11. 2013

Kuchařské retro II.

Zrovna mám "rozvařeno" několik kuchařek. Ani u jedné se pořád nějak nemůžu dovařit ke konci, ale zároveň nechci nechat blog i čtenáře zahálet. Na minulou kuchařku paní Břízové byl docela ohlas, budu tedy v kuchařkovém retru pokračovat i nadále. Další klasika, která je ovšem použitelnější než zmíněný skvost, má výstižný titul Vařím, vaříš, vaříme.

Troufnu si tvrdit, že ji řada z vás měla nebo ještě pořád má někde v knihovničce. Není to tak dávno, co jsme na ni vzpomínaly i s kolegyněmi z redakce. Jednodušší jídla si těžko umíte představit - předpisy na omelety, zeleninové polévky, dušenou mrkev nebo hlávkový salát (ano, ten s octovou zálivkou).
Takové kuchařky pro děti a/nebo začátečníky bývají k nezaplacení. Představte si, že vás někdo pozve na večeři. Uvaří samé speciality, z nichž se vám zatočí hlava (a ne proto, že se mu to moc nepovedlo). Jenže následující ráno se ukáže, že vám k snídani nabídne akorát kafe, protože neumí udělat vajíčka nebo palačinky. A proč? Protože mu chyběla začátečnická kuchařka!

Autorky, Libuše Prokopová a Věra Šalamounová, sepsali "útlou knížečku, která má být prvním kompasem, který by vás měl zdárně dovést až k prostřené tabuli."  Recepty, které vás na této cestě provázejí, patří k základům - omeleta, míchaná vajíčka, pečené kuře, řízky, žemlovka nebo drobenkový koláč. Někdo je odkoukal, někdo se je naučil metodou pokus-omyl (která je v kuchyni hojně využívaná), jiný začínal podle této kuchařky. A jsou i tací, kteří je neumí doteď. Nejsem si jistá, do které skupiny bych zařadila sebe, i když třeba řízky jsem v životě nedělala. Nedávno, kdy jsem po strašně dlouhé době dělala palačinky, nalistovala jsem příslušnou stránku (a zkombinovala se zmíněnou metodou pokus-omyl). Pravda, vařená vajíčka bych asi zvládla i bez ní, zato když dostanu chuť na ten klasický okurkový salát (zase tak často ho nedělám), jsem ráda, když mám podle čeho udělat zálivku. Některé recepty jsou dokonce ilustrované, takže si můžete ingredience odškrtávat. A vzpomínám na svou profesorku matematiky, která nám říkala, že "chytrý děti si malujou". Tak proč si nenamalovat, co se dává do polévky?

Kromě pokrmů, jimiž ohromí rodiče, tu najde dítko základní rady, kterých by se mělo při vaření držet. Neškodí si je občas připomenout, tudíž vybírám ty nejdůležitější:
- pracoviště je přehledně uklizené, všechno nádobí i materiál při ruce. Jste soustředění, pracovní postupy jsou vám jasné (Takže, kdo z vás hledá stejně jako já mísy a hrnce během vaření? Nejlépe s rukama od těsta? A při čtení receptu najednou zjistí, že tam nedal to, co tam dát měl... ehm)
- od vaření se neodbíhá (třeba vyndat prádlo z pračky nebo kouknout na Facebook, pak musíte čistit sporák)
- při chuťových kombinacích nepřehánějte - ne víc než tři chuti najednou
- při úpravě stolu a pokrmů mějte na paměti, že jíme i očima (no comment)

Dnešní kuchařky určené dětem se mi stejně zdají příliš složité. Přestože recepty v nich jsou poměrně jednoduché a často velmi efektní, přesto je škoda, že tam chybí přesně takové základy. Můžete namítnout, že než aby si dítě udělalo rychlou omeletu, raději si zaskočí na McDonald menu. A vařit bude raději na svou oslavu, aby se vytáhl/a, než aby se nasytil/a. A není to škoda? Jsem přesvědčena o tom, že ať děláte cokoliv, potřebujete mít dobré základy, ze kterých se dá pak postupovat dál, zlepšovat se a růst.
Takže nemělo by se začínat spíš palačinkami než muffiny?







Libuše Prokopová, Věra Šalamounová. Vařím, vaříš, vaříme. Albatros, 1985. 103 s.