Muffiny podle Lucie

Dalším adeptem na nejlepší mrkvový koláč (dort, cupcake, muffin, koláček...) je recept z foodblogu Chez Lucie. Připadá mi zbytečné, abych ho tady přepisovala. Prostě se podívejte SEM, ale nezapomeňte se zase vrátit sem. A ne, že tam ztvrdnete hodiny a hodiny prohlížením fotek a receptů, jako já. To byste mě vážně otrávili!

Tenhle recept jsem si vybrala ze tří důvodů:
1) Blog Chez Lucie  byl vůbec první food blog, který jsem začala číst, a od něj vedla cesta k dalším. Blogům i koláčům. Svým způsobem mě inspiroval i k založení tohoto blogu. Proto je můj nejoblíbenější.
2) V den, kde jsem tyhle muffiny pekla, měla svátek Dita. Lucie píše, že recept je podle Deníku Dity P. Podle kuchařky, ne podle pořadu.
3) Zdálo se mi, že nová forma na muffiny leží doma příliš nevyužitá.

Kromě toho mě zaujal i ananas a koření, to jsem u jiných koláčů neviděla. Výsledek? Nebyl špatný. Výborný krém. Mrkev jsem tentokrát skutečně nastrouhala najemno a v koláčcích tak není skoro cítit ani vidět. Ale čekala jsem, že ananas a koření budou na chuti více znát. Takže trochu zklamání.
Na pohled jsou muffiny velmi efektní a myslím, že oproti klasickým čokoládovým a borůvkovým i originální. Jenže jako mrkvový koláč mi víc chutnal ten farmářský podle Hany Michopulu. Na který bych dala tenhle krém. Ale hledám dál.

Po vytažení z trouby

P.S.: Stále mi není jasný rozdíl mezi muffinem a cupcake. Vysvětlí mi to někdo konečně?

Posedlost gastrozávisláka

Aby během toho všeho vaření, pečení a ochutnávání nezakrněly také buňky intelektuální, navrhuji malé kulturně-literární okénko. 

Náhodou jsem narazila na nově vydanou knihu Food Junkie - Posedlý jídlem. Už jen název vzbudil moji zvědavost, která po přečtení anotace a recenze narostla do "to si musím přečíst" fáze. Že se o ní zmíním na blogu, o tom nebylo pochyb. Už při čtení jsem přemýšlela, co a jak o ní napíšu. Pak jsem přemýšlet přestala. Popisovat ji by bylo jako popisovat chuť a vůni jídla. Protože taková ta kniha je. Jako jídlo v luxusní restauraci, kde můžete utratit za jediný chod víc, než vyděláte za půl roku. Jenže když vám zachutná, budete se tam vracet stále. Necháte se strhnout posedlostí. Není úniku. Budete gastrozávislák. Stejně jako vášeň pro luxusní jídlo a vzácné víno vás text nutí jíst dál a dál, přestože už nemůžete, točí se vám z přemíry chutí a vůní hlava a žaludek mává bílou plachtou. Totiž pardon - číst.

Mons Kallentoft je Švéd. A spisovatel. Ano, hádáte správně, píše detektivky. Nezaujatému náhodnému pozorovateli literárního trhu se může zdát, že všichni na sever od Baltu píší detektivky. Food Junkie není detektivka ani thriller. Je to "autobiograficky laděný příběh na pomezí beletrie a literatury faktu o autorově vášni číslo jedna (kromě psaní); jídle a gastronomii", jak se píše na obálce. Přiznám se, že "autobiograficky laděné knihy" ráda nemám. Neustále pak totiž přemýšlím, co je pravda a co si dotyčný vymyslel. A u žádné jsem nebyla tolik zmatená jako u této. Jaká je skutečnost jsem se dočetla až v rozhovoru na stránkách nakladatelství Host, které knihu v češtině vydalo.

"Jsem totiž marnivý, poživačný, hladový a neklidný. Takový jsem."

Jak jsem řekla už na začátku, nemá smysl popisovat děj knihy. Žádný vlastně nemá. Budete usazováni k nejlepším stolům v těch nejlepších světových restauracích, hrdě se pyšnících více jak jednou michelinskou hvězdou. V jednu chvíli budete ve Španělsku a o dvě strany dál zase v Japonsku. Uslyšíte šustění ubrousků, cinkot skleniček a před vámi bude mnoho příliš malých chodů za příliš mnoho peněz. Lahodná, téměř nadpozemská chuť vzácných lahůdek má více než blízko k přízemnímu systému, kterým jsou tyto lahůdky zpracovávány v těle. Kapitoly vzpomínek na návštěvy luxusních podniků střídají kapitoly, v nichž autor téměř umírá na otravu jídlem. Vzpomínky na vzácná vína a pokrmy ze všech myslitelných ingrediencí se mísí s úvahami, co je smyslem toho všeho ochutnávání, vychutnávání a honby za dokonalým jídlem? Je to touha před něčím utéci, jako u každé závislosti? Před něčím se schovat, zapomenout na to, co se stále v myšlenkách vrací? Určitě ano. Však také jedna z recenzí označila tuhle knihu mj. také za "román s existenciálními tóny". Pokud jste se teď začali bát, že to je v tom případě na vás moc složitá kniha, tak se zase bát přestaňte.

Přiznám se, že jsem nikdy nebyla v žádné opravdu luxusní restauraci. Občas nějaká ta lepší, když se na mě někdo snaží udělat dojem, to ano. A ani po tom vyloženě netoužím. Nevyznám se v tom natolik, abych úroveň dokázala patřičně ocenit. Dokonce si i trochu myslím, že bych byla i trochu zklamaná (a hladová). Ovšem je příjemné do takového světa nahlédnout. Příběh gastrozávisláka je k takovému nahlédnutí ideální. Jestli vás svou posedlostí strhne, to je otázka, na kterou nemůžete předem odpovědět ani vy sami.

"Kde budeme jíst? Kolikrát za den si tuto otázku pokládám? Je pro mě důležitá jako dýchání. Hlodá ve mně několikrát za hodinu. Co budeme jíst? Podobná otázka. Existuje tolik úžasných odpovědí. Jako každý správný gastrozávislák den co den žiju, jím, dýchám a umírám pro jídlo, restaurace a lidi v nich. Je třeba plánovat menu, rezervovat stoly, organizovat cesty...

Procházet internetové stránky, číst blogy, dívat se cizíma očima. Honit si patro nad fotkami. Kolik hodin denně tímhle strávím? U počítače, v myšlenkách? V honbě za další a další dávkou? Netuším. Příliš mnoho. Život, přítomný okamžik se ztrácí v plánování budoucnosti. Pokud se to dá něčím omluvit, pak tím, že plánování je součástí zážitku z návštěvy restaurace. 

Snít, toužit, předem si pročítat jídelní lístky, hledat na internetu fotky jídel, která se chystám ochutnat, stolů, u kterých se chystám posedět."

Mons Kallentoft. Food Junkie - Posedlý jídlem. Příběh gastrozávisláka. Host, 2014.

Mrkvový koláč po farmářsku

Tento i nové příspěvky sledujte na novém blogu Jídlog.cz!!!

Hledání nejlepšího receptu na mrkvový koláč začalo už před časem, kdy jsem ho pekla poprvé podle receptu Marcela Ihnačáka z jeho kuchařky Zelenina, moje láska (recenze zde). Nebyl špatný, ale zdál se mi hodně mastný a takový hutný.

Teď jsem tedy vzala do ruky další, mnou již prověřenou kuchařku Receptů z farmářského trhu. Rozhodování, kterým z mnoha různých receptů budu pokračovat, bylo tentokrát jednoduché. Mrkve, ořechy, vejce i rozinky (nebo hrozinky?) použité v koláči jsem totiž sehnala na farmářském trhu na Jiřáku. 

Výsledný koláč je o dost lepší než můj předchozí pokus. Upekla jsem ho přesně podle Hany Michopulu, jen se třemi malými rozdíly - mrkev se má podle receptu strouhat najemno. Já, protože recepty čtu většinou blbě, jsem ji suverénně nastrouhala nahrubo. Příště to zkusím dodržet, jestli v tom bude nějaký rozdíl. Druhá věc - do krému jsem přidala trochu citronové šťávy. A na potřetí - místo sody jsem dala stejné množství kypřicího prášku (ale jsem přesvědčená, že ještě nedávno jsem sodu měla doma!). Myslím, že právě těmi pár kapkami se z krému stala poleva. Sice se mi ji nepovedlo vymíchat úplně dohladka, ale dobrá byla i tak. Ne příliš sladká a díky citronu osvěžující. Do krému se ještě dává vanilkový cukr. Už delší dobu místo něj používám vanilkový extrakt, takže tyhle malé sáčky, co se často pletou s kypřícím práškem, doma taky nemívám. Ale do krému extrakt nedávejte, poleva/krém by už nebyla tak bílá. Skořice i rozinky dodají koláči skvělou chuť i barvu. Použila jsem kombinaci zlatých i normálních rozinek, ono je to z estetického hlediska skoro jedno, ale na chuti to poznáte. Jen bych je možná před použitím spařila, ne-li naložila do něčeho ostřejšího. Na ozdobu jsem použila sekané vlašské ořechy smíchané se skořicí. Příště je zkusím zkaramelizovat. Takový  "medovníkový look".

Autorka píše, že tahle verze je její nejoblíbenější. Nedivím se jí, u mě zatím taky vede. 

A abyste neřekli, tak tady je ten recept:

500 g mrkve

200 g vlašských ořechů

250 g polohrubé mouky

2 lžičky jedlé sody

2 lžičky skořice

300 g hnědého cukru

4 vejce

250 ml rostlinného oleje

100 g hrozinek

na krém:

200 g lučiny

120 g práškového cukru

80 g másla

sáček vanilkového cukru (případně pár kapek citronové šťávy)

Očistěte a nastrouhejte mrkev. Nasekejte ořechy, smíchejte mouku se sodou, skořicí a cukrem. Do misky rozklepněte vejce a ušlehejte do pěny. Po částech do nich zašlehejte olej. Přidejte mrkev, hrozinky a ořechy a nakonec postupně i moučnou směs. Promíchejte. Těsto vyklopte na vymazaný a pečícím papírem vyložený plech (psáno cca 20x35 cm, já jsem použila dortovou formu). Pečte v troubě předehřáté na 180 °C 40-50 minut, zkouška párátkem to jistí (pekla jsem to 40 minut, koláč byl krásně zlatavý). 

Přísady na krém dobře promíchejte a potřete jím vychladlý koláč. Ozdobte dle fantazie a nechte ztuhnout v ledničce (ideálně přes noc).

Po vytažení z trouby.

Finální podoba

Jen jeden je nej

Dovolte mi takovou osobní zpověď. Ostatně je to můj blog, vy ho čtete dobrovolně (alespoň někteří), takže jakýpak copak. 

Před několika dny začal Jáchym svůj výlet do světa chutí a vůní. Do světa opravdového jídla. Zatím tedy v podobě oranžové kaše podivné chutě, matkami nazývané první mrkvička, ale nějak se začít musí. Protože je mi jasné, že tahle zelenina bude nějakou dobu výrazně dominovat mému kuchařskému umění, napadlo mě toho využít. Rozhodla jsem se, že najdu ten nejlepší recept na mrkvový dort, známý také jako carrot cake.

Zatím jsem ho pekla jen jednou, podle receptu Marcela Ihnačáka (k nahlédnutí zde). Minimálně další dva recepty mám doma v kuchařkách (jedna anglická pečící, druhá Recepty z farmářského trhu), nechybí ani na mých oblíbených foodblozích (třeba na Kitchenette).

Máte svůj vyzkoušený a oblíbený? Napište recept nebo odkaz. Samozřejmě vás budu pravidelně informovat. 

Netuším, jak dlouho mi to bude trvat, každopádně člověk musí mít před sebou nějaké výzvy! Menší zádrhel vidím v tom, že v mnoha receptech se vyskytují vlašské ořechy, ideálně mleté. V nabídce českých supermarketů tak trochu chybí. Ekonomové by tento stav označili něco jako díra na trhu. Jestli víte, jak tuhle díru zaplnit, minimálně co se mých zásob týče, tak sem s tím. 

Kuchařské retro III.

Esprit čínské kuchyně

Když jsem začala psát tenhle blog, a obzvlášť po dílech Kuchařského retra (předchozí příspěvky tady a tady), mi pár přátel psalo o svých zásadních nebo naopak pekelných kuchařkách. Někteří z nich mi je i nosili. Přesně takhle se mi do rukou dostal skvost  Čínská domácí kuchyně. Ukázkový příklad kuchařek z let osmdesátých. A je to peklo! Hlavně proto, že spousta lidí podle toho fakt vaří.

Soubor Obrazová kuchařka Panoramy: Čínská domácí kuchyně má tři díly zahrnující všechny možné pokrmy od předkrmů a salátů, maso, ryby až po polévky. V podstatě chybí pouze dezerty a sladká jídla. Vzhledem k tomu, že nejpoužívanější ingrediencí je maso a vegeta, je absence dezertů pochopitelná.
Jednou z autorek je sice exoticky znějící Thang Jüngling (píší, že jde opravdu o autorky, tak jim tedy budu věřit), ale za autenticitu receptů ruku do ohně nedám. Ani ji k tomu ohni nepřiblížím. Ostatně to přiznávají i autorky hned v úvodu:

 "Naše minikuchařka nepatří do řady orientálních kuchařek, které mapují tradiční kulinářské styly, krajové zvláštnosti a obsahují autentické recepty včetně vhodných náhražek exotických přísad. Náš záměr je úměrný rozsahu - nabízíme vám praktickou pomůcku pro hospodárné domácí vaření. S její pomocí můžete obohatit domácí jídelníček o novou škálu chutí a zajímavé úpravy potravin, především zeleniny. ... Více než o zachování původních receptů nám šlo o podstatu: o základní přístup k vaření nebo chcete-li o zachycení espritu čínské kuchyně."

Autorkám nelze upřít, že leccos se jim povedlo. Hospodárné vaření? Ano, zužitkujete totiž i kuřecí kůže (Kuřecí kůže s okurkou, díl II.). Zajímavá úprava zeleniny? Rozhodně, jak o tom vypovídá seznam receptů v kategorii Zelenina: Pekingské zelí s bůčkem, Hlávkové zelí s masem, Ředkvičky s mletým masem, Pórek s masem, Paprika s masem, Koprová nať s masem... Ale esprit čínské kuchyně? Nakrájet všechno na nudličky, hodit na pánev, zaprášit vegetou? Nepovažuji se za znalce asijské kuchyně, ale něco mi říká, že na tomhle asi postavená nebude.

Je to taková ta česká čínská kuchyně, jakou známe z jídelních lístků hospod, jídelen, ale i asijského rychlého občerstvení. Skrývají se pod názvy "Kung-pao", cokoliv "pěti vůní", případně něco na "sladkokyselo". Najdete na talíři maso (pozor, často i sójové), pórek, arašídy, zalité legendární UHO s rýží. Nebo čínskými nudlemi. Popravdě - i já se občas k něčemu takovému uchýlím, ve firemní jídelně to bylo často to jediné, co se dalo jíst, i doma něco podobného někdy stvořím. Ale neříkám tomu čínská kuchyně. Ovšem autorky trvají na svém (z úvodu druhého dílu):

"Vedle jídel, za jejichž malebnost je třeba zaplatit trpělivostí a časem, jsou do receptáře zařazena i jídla, která  odpovídají našemu současnému způsobu stravování. Téměř bleskově se dají "po čínsku" upravit české špagety, nudle nebo rýže". 

Samostatnou kapitolou jsou fotografie. Skoro se mi ani nechce o nich moc psát. Zhodnoťte sami, jestli jsou si něčím podobné.

Jako ochutnávku nabízím seznam ingrediencí na Tajemství (díl I.). Sice právě tady ona zázračná vegeta chybí, zato je to sladkokyselé. Jak dál už budete určitě vědět sami (pamatujte - nudličky a rýže!!!!).

Pro 3 osoby: 100 g vepřové kýty, 100 g kuřecích prsou, 100 g jablek nebo hrušek, případně zavařený ananas, asi hrst arašídů nebo mandlí opražených na oleji, větší množství oleje na smažení.
Na obalení masa: hustší těstíčko ze 2 vajec, hladké mouky a vody
Na omáčku: 1/4 l vody, 1 1/2 -2 lžíce sójové omáčky, 2 lžičky krupicového cukru, špetka soli, 1 1/2 lžíce octa, 2-3 lžičky Solamylu.

Stačí několik pohledů do internetových diskuzí či na pár dílů Prostřeno! a zjistíte, že podle podobných kuchařek se v českých domácnostech stále hojně vaří. Smíchat dohromady, co se kde najde, hlavně ať je tam maso, zasypat to polévkovým kořením, takže v zásadě všechno nakonec chutná stejně. A myslíme si, jak skvěle umíme vařit. Přitom si řada lidí nedokáže vychutnat jednoduché a kvalitní věci. Jenomže retro je stále v kurzu. Bohužel.

Thang Jüngling a Laděna Štíbrová. Obrazová kuchařka Panoramy I.-III. Čínská domácí kuchyně.  Panorama, 1987-1988.

Intelektuální potrava

Žijeme proto, abychom jedli. Nebo jíme proto, abychom žili? 

Jídlo nás fascinuje, milujeme ho, bereme ho jako nutné zlo nebo se mu snažíme vyhýbat. Jídlo slouží k uspokojení základních lidských potřeb. V posledních letech nejen udržuje při životě, ale také zabíjí - jeho nedostatek, ale čím dál více také jeho přebytek. Obezita se týká stále většího procenta dospělé i dětské populace napříč světem.
Nové číslo Labyrint revue je věnováno tomuto přízemnímu, a přece tak fascinujícímu tématu, jakým je JÍDLO. Když přišla nabídka na recenzi tohoto čísla (díky Michelle!), neváhala jsem ani minutu. Snad proto, že jsem se na celé škále postojů, které člověk vůči jídlu může zaujmout, pohybovala od nenávisti po absolutní fascinaci. Dnes bych se zařadila do skupiny lidí s kladným vztahem k jídlu. Ale přemýšlím i nad tím, abych jedla dobře. (Ostatně, nad tím, co to znamená dobře jíst, se pozastavil Roger J.H. King ve stejnojmenném eseji, s. 73).

Abych tedy zůstala u tématu - tohle číslo je jako menu lepší restaurace - najdete tu samé vybrané speciality českých i světových autorů. Eseje, povídky, ukázky z knih či románů, profily výtvarných umělců nebo filmové rozbory. Vše propojeno jídlem nebo jiným blízkým tématem. Rovnou se přiznám, že dosud nemám celé číslo přečtené od editorialu až po závěrečné anglické resumé. Taky je to číslo na celý rok a teď je teprve únor, takže kam spěchat. Přesto už jsem toho stihla přečíst docela dost, dost natolik, abych vám tohle číslo mohla doporučit. Jestli máte rádi teoretické eseje, poslužte si. Budete se mlsně olizovat a nebudete vědět, který si přečíst dřív. Pokud jste spíš na literární chuťovky, vyzobejte nejdřív povídky či výňatky z románů, často dosud u nás nepublikovaných a přeložených pro revue.
Kdo mě zná, toho nepřekvapí, že jeden z esejů, který mě zaujal jako první, byl text Michaela Pollana O vaření (s.13). Ostatně na blog o kuchařkách se skvěle hodí. Než abych dlouze vysvětlovala proč, nabízím krátkou ukázku:

"Jak to, že přesně v době, kdy Američané opustili kuchyně a přenechali přípravu většiny pokrmů potravinářskému průmyslu, jsme začali trávit tolik času úvahami o jídle a sledováním toho, jak jiní lidé vaří v televizi? Zdá se, že čím méně sami vaříme, tím více nás jídlo a jeho zprostředkovaná příprava fascinují..."

Zálibu Američanů můžeme s klidem pozorovat i v českých kuchyních. Nebo obývácích? I přes rostoucí zálibu v receptech a různých způsobech přípravy jídla, kterou oplývají snad všechna média, se v reálném životě stravujeme tak, abychom v kuchyni trávili co nejméně času. Paradox? Pokud si teď řeknete, že se o vás netýká, že si přece často vaříte sami, zamyslete se. Je to, že si doma uvaříte balené těstoviny, zalijete je omáčkou z konzervovaných rajčat nebo koupeným pestem (i když je z farmářských trhů) opravdové vaření? Není to spíš jen smíchání již připraveného? A přece je vaření činnost definující člověka (dle antropologů), s níž se zrodila kultura (dle Léviho-Strausse). Jak často tedy opravdu vaříte? Že věnujete o trochu víc času přípravě domácích těstovin nebo vývaru? Vaření ovšem není jen činnost vedoucí k nasycení. Podle Michala Pollana má také významný vliv na naše vztahy. A nejen mezi sebou, ale také k životnímu prostředí, k rostlinám, zvířatům a těm, díky nimž se v naší ledničce ocitnou jahody a v mražáku kus vepřového. V současné době spíše milujeme vaření zprostředkované. Díváme se, jak vaří jiní a při tom se ládujeme večeří z mikrovlnky, kterou si ohřejeme v reklamní pauze. Nekoukejte na Zdendu, ale radši si běžte něco uvařit. (Někdy se mi zdá, že máme raději všechno zprostředkované - nejen vaření, ale i práci, vztahy, vše, co vyžaduje nějakou naši námahu.)

Jídlo a činnosti s ním spojené, především jeho příprava, je také oblíbené genderové téma. Diskuze o ženách u plotny je dost ohraná, stejně jako ženy a diety. Pohled na druhou stranu, tedy na vztah jídla a mužů, jak jsou zobrazeny ve fitness časopisech (podle mě lze vztáhnout obecně na časopisy pro muže) nabízí esej, resp. část eseje Fabia Parasecoliho Krmení vypracovaných těl (s. 77). Opět na úvod krátká ukázka:

"Men's Health má rubriku zvanou 'A man, a can, a plan' (Muž, konzerva, plán), která přináší recept na 'Zapečené klobásy na pivu: chutné a syté jídlo s nádechem alkoholu'. Je to kvintesenciální chlapácké jídlo: konzervy, pivo a žádné vaření. Pravda, ve skutečnosti se tu trocha vaření vyžaduje. Klobásu musíte ogrilovat na pánvi a potom vložit do trouby spolu s dalšími ingrediencemi, ale stále jsme na zvládnutelné úrovni přípravy. Každý ostatně ví, že příprava masa, například u příležitosti grilování, je mužská záležitost..."

Pro chlapy pořádný kus masa a vaření jako prostředek, jak dostat ženu do postele (vytrvalejší dostanou i rady, jak ji tam alespoň do odpoledne udržet). Kromě toho jsou ženy dobré také proto, aby udržovaly muže dál od sladkostí. Žena jako strážkyně slasti a jen ona je schopna zvládat mužské touhy po pamlscích. Nebojte, řeč je stále o jídle. Nebo ne?

 Do třetice zase esej - tentokrát od českého autora, ale na téma velmi mezinárodní. Lubomír Martínek postavil svou esej Ema má maso (s. 131) na velmi jednoduché myšlence. Totiž, že je nesmysl trvat na pokrmech národních, i když jsme z vlasti odešli.  A neumíme si, ať už v Čechách, labužnické Francii, či obrovských Spojených státech, vychutnat jídlo kvalitní, byť jednoduché. Jsme možná čím dál větší nadšenci do jídla, ale umíme si ho také užít? Musíme vědět, odkud pochází i ten nejmenší brambůrek na našem talíři, ale zapomínáme, že záleží i na lidech, se kterými nad tím talířem sedíme.

"V příjemném prostředí u hezky prostřeného stolu nelze prakticky nic utajit. Ani tupost, ani hamižnost, ani nevzdělanost, ani inteligenci, ani noblesu. Na vlastní oči jsem viděl rádobyestéta, civilním povoláním básníka, rozplývajícího se nad kompozicí tabule, schopného bezohledně sežrat i porci určenou dětem, i decentně servírujícího šupáka, který projevil takovou klasu, že jsem se zastyděl za podezíravost, s níž jsem k němu zpočátku přistupoval. Jsou hostitelé trapně loudící pochvalu, jsou hospodyně, které neustálými omluvami dokážou znechutit i velmi dobré jídlo, jsou mistři, kteří dokážou zachránit i připálený oběd nebo rozvařený večer."

Nechcete se nad jídlem zamýšlet? Pak si jistě vychutnáte takové delikatesy jako Manifest futuristické kuchyně (Filippo Tommaso Marinetti, s. 163), který, ač napsán již v r. 1930, byl poprvé přeložený až nyní, pro Labyrint revue. Nebo exkluzivní ukázku z románu Vladimira Nabokova Ada  (s. 55), jehož český překlad se teprve připravuje. Jedno z oblíbených rčení estétů zní: "Jíme i očima". V případě plných žaludků či oslabených buněk mozkových doporučuji obrazovou přílohu revue představující tvorbu současných umělců. A opravdová lahůdka je výběr fotografií ze série Johany Pošové Knedlíky. Nemusíte patřit mezi milovníky českých hotovek, abyste uhádli její ústřední téma.

Z nového čísla Labyrint revue si vybere každý. Až na milovníky "junk food, malbouffe, sajrajtu, budiž řečeno anglicky, francouzsky a česky."*

*citace z eseje L. Martínka Ema má maso, s. 134.

Labyrint revue: časopis pro kulturu. č. 33-34 Jídlo. 256 s.

Půlhodinka s Jamiem

aneb Díky Máňo!

Jamie Oliver je kuchařská hvězda. O tom diskutovat asi nemusíme. Jídlo a vaření pojal jako velký byznys a kromě svých pěti podniků má několik kuchařských šou (některé z nich běžely i v českých televizích), kanál na youtube (vlastně Food tube) a angažoval se také za to, aby se ve školních jídelnách vařilo lépe (bohužel zatím pouze britských). Ovšem, vydal i řadu kuchařek. Dokonce  má i vlastní časopis, jak jinak než o jídle. Takže vařit asi umí. Jenže jak se vaří podle něj?

Viděla jsem jeden nebo dva díly jeho show, už ani nevím, jak se jmenovala. Víc dílů jsem nezvládla, protože byl na mě hrozně rychlej. Než jsem si stačila uvědomit, co vlastně vaří, on už to pomalu servíroval na stůl. Proto mě ani nepřekvapilo, když mi kamarádka půjčila jeho kuchařku 30 minut v kuchyni, podle které by mělo jít uvařit několikachodovou večeři (v českém prostředí spíš oběd) za půlhodiny. S jeho rychlostí mixéru to problém určitě nebude, ale zvládnu to i já? Navíc - potíž se zahraničními kuchařkami, resp. jejich českými překlady, bývá vždycky v surovinách. Co seženete tam běžně, tady vám to může zabrat i víc času než vaření, konzumace i mytí nádobí dohromady. No ale co bych to byla za fůdlovera (což vlastně ani nevím, jestli jsem), kdybych pohrdla Jamiem (a nabízenou kuchařkou).
Na první prolistování mě zaujal samotný koncept. Žádné předkrmy, polévky, hlavní jídla a dezerty zvlášť. A už vůbec ne rozdělené podle surovin. Pěkně celé menu, často vícechodové, často s dezertem. V celé knize jich najdete padesát. Jsou tam saláty, těstoviny, maso, ryby, různé přílohy, sladké dezerty i nápoje. Různě nakombinované tak, abyste netrávili v kuchyni věčnost. I když tam možná zůstanete déle než garantovaných třicet minut. A rádi.
Tenhle koncept se mi líbí a je vlastně i logický. U jiných kuchařek musíte přemýšlet, jak zkombinovat maso s přílohou, jaký dezert by se k tomu hodil a ne vždycky se trefíte. Obzvlášť když nemáte "navařeno". Tady to máte všechno pěkně najednou. Navíc mi přišlo, že nakonec se podle toho i lépe vymýšlejí nové kombinace - uděláte tohle z tohoto menu a tohle zase z toho předcházejícího. U každého menu je soupis potřebných surovin pro každý chod a stejně rozdělená je i příprava. Pokud budete postupovat přesně podle něj, naučíte se i lépe zvládat čas při vaření - nejdřív uděláte tohle, strčíte to do trouby a mezitím připravíte třeba maso nebo přílohu (co by za to lidi v Prostřeno! dali). Jen pozor, když se vrhnete do kombinování menu mezi sebou - DOBŘE si přečtěte VŠECHNY kroky, které se k danému jídlu vážou. Pak se vám nestane, na rozdíl ode mě, že dva kroky přeskočíte a budete bezradně stát s otevřenou šlehačkou nad knihou (viz níže). Rada je to sice univerzální, ale tady si dejte zvláštní pozor.
Jaké recepty tu najdete? No, pro české prostředí ne zcela typické. Což ovšem neznamená, že by u nás nešly uvařit. Pravda je, že některé suroviny se opravdu dají v Británii sehnat lépe než u nás, ale v každém z nás je kousek toho Jirky Babicy, který když nemá tohle, tak tam dá něco jiného. Aby bylo jídlo rychlé, často si práci ulehčuje - tu hotovým listovým těstem, tu předpřipravenými košíčky nebo hotovými indickými plackami. Vlastně mi to ani nevadilo, protože kdo z nás si dělá domácí listové těsto nebo nekoupí bagetu a doma ji jen dopeče? Vaří s tím, co se doma běžně používá, a dělá s tím zajímavé věci. Často používá ve velké míře bylinky, čerstvé i sušené (další bod plus), zeleninu... Naopak v receptech téměř není příkaz osolte, opepřete. Jen dochuťte. Čím, to už je na vás.

Když jsem přemýšlela o testování, napadlo mě nejdřív vybrat si jedno dvě menu a celé ho uvařit. Tím by se zároveň ukázalo, jestli to opravdu stihnu za půl hodiny. Jenže když jsem kuchařkou listovala, zaujal mě tu jeden recept, támhle zase předkrm a o tři menu dál zase dezert. Tak nakonec dopadlo i testování - vybrala jsem si několik receptů a z nich poskládala vlastní menu. V jednom případě jsem se dokonce pouze inspirovala a připravila něco jiného.

Co jsem vyzkoušela?
Rigatoni z Trapani (s. 42)
Toskánský salát (s. 50)
Hustý čokoládový mousse (s. 136) a Rychlé portugalské koláčky (s. 122)
Kromě toho jsem dělala i smetanový špenát z receptu na Pečené kuře s mačkanými brambory (s. 104), kde jsem kuře nahradila lososem, ke kterému jsem do pekáče přihodila i pár brambor. Rada - dodržte množství smetany, dejte klidně i méně. Jinak z toho bude omáčka. Sice dobrá, ale výsledný efekt nebude nicmoc. Čokoládová pěna byla výborná - z ledničky i z mrazáku. Jen ji nemám vyfocenou. Teda mám, ale nevypadá dobře. Připomíná spíš jídlo ... ehm... v závěrečné fázi trávení. Ale je výborná! Právě u pěny jsem přehlídla jednu fázi přípravy, takže jsem tam málem nedala šlehačku (což je hlavní ingredience), protože jsem nevěděla kdy. Omáčka na rigatoni mi silně připomněla pesto, takže pokud jste přepestovaní, je to příjemná změna. Nejlépe hodnotím koláčky, kreativní, a přitom jednoduchý, způsob využití trochu nudného listového těsta. Toskánský salát je na první pohled úplně obyčejný salát. Ale stojí za to! Zkuste ho! (Místo konzervovaných paprik jsem dala čerstvé, lehce opečené v troubě na olivovém oleji se stroužkem česneku).

Toskánský salát 
1/2 ciabatty, čajová lžička fenyklových semínek, několik snítek oregana nebo rozmarýnu, 1 polévková lžíce malých kaparů, 15 g ančoviček v oleji, malý svazek čerstvé bazalky, 6 konzervovaných červených paprik, 1 stroužek česneku, 4 větvičky cherry rajčátek, 3 velká rajčata, červený vinný ocet, parmazán k podávání

Natrhejte ciabattu na kousky, pokryjte jimi plech, zakápněte olivovým olejem, posypte fenyklem a přidejte snítky oregana nebo rozmarýnu a špetku soli. Promíchejte, aby se chléb obalil, vložte do trouby na střední příčku a grilujte cca 10 minut nebo dozlatova. Poté je nasypte do velké mísy a nechte stranou.
Nasekejte nahrubo kapary a ančovičky, většinu lístků bazalky a 4 konzervované papriky. Rozdrťte neloupaný česnek, přidejte rajčata  a všechno nasekejte a smeťte do velké mísy. Doplňte trochou vinného octa a špetkou soli a pepře.
Do mísy nasypte krutony a zbylé dvě nakrájené papriky a vše rukama promačkejte. Ochutnejte a pokud bude třeba, ještě dochuťte vinným octem. Posypte lístky bazalky, postrouhejte trochou parmazánu a odneste na stůl.


Zřejmě je poznat, že mě tahle kuchařka prostě baví. Vyznává mně blízký přístup k vaření - je to zábava, radost, ne povinnost, protože to vyžaduje přítel/manželka/děti (dosaďte dle libosti).  Připravit dobré jídlo z kvalitních surovin, pěkně ho naservírovat a užít si ho. A je jedno, jestli sám, ve dvou nebo v deseti lidech. Často slýchám názor, že "pro jednoho nemá cenu vařit". Jasně, i já vařím radši pro víc lidí (zvlášť když to pak pochválí), na druhou stranu, pro koho jiného bych měla vařit než pro sebe? Navíc si to může člověk vyzkoušet a pak už jen machrovat.

Samostatnou kapitolou jsou fotky. Je jich tady hodně - nejen jednotlivé chody a celé menu zároveň, vidíte i různé fáze přípravy i způsoby servírování. Mezitím jsou promíchány i fotky, na nichž vaří (nebo ochutnává) Jamie sám nebo s přáteli a dětmi svá jídla. I z toho je vidět, že vaření ho prostě baví, že si užívá pokaždé, když přileje do salátu olej nebo zamíchá čokoládovou pěnu. Na mě tedy část té radosti přechází pokaždé, když kuchařku otevřu. Nejradši bych rovnou vstala ašla i něco dobrého uvařit. Škoda, že to bývá většinou v jedenáct večer.

Více fotek zde. 

P.S.: Proč podtitul Díky Máňo? Veřejně jsem slíbila, že kdo  mi doveze čerstvou bazalku, dostane večeři i s dezertem a věnuji mu tuto recenzi. Bazalku jsem si sehnala a koupila nakonec sama. Takže Máňo, je to tvoje!

Jamie Oliver. 30 minut v kuchyni . MLD Publishing s.r.o, 2013. 287 s.