Zdravě, namouduši

Jaro není jen obdobím stoupající rtuti teploměru, rozkvétání sněženek, narcisů a třešní a nástupu pylových alergií. Je to i doba, kdy se začíná hubnout do plavek, nastupují více či méně drastické detoxikační kúry, po kterých nějaké to kilo sice zmizí, ovšem po jednom all inclusive pobytu se stejně rychle objeví. Na druhou stranu - nástup čerstvé zeleniny, která se začíná zelenat, červenat, žloutnout a vůbec vybarvovat, to celé usnadňuje. Aby se i tento blog držel tématu, představím vám kuchařku Opravdu zdravě, která vedle detoxikace organismu popisuje celý program na zdravý životní/výživový styl (vlastně jeden z mnoha) nazvaný Honestly Healthy.

Celý program Honestly Heatlhy Alkaline Programme (přeloženo jako Opravdu zdravý zásaditý program) je postaven na vyloučení kyselinotvorných potravin a jejich nahrazení zásaditými. Nikoho asi nepřekvapí, že ty špatné kyselinotvorné jsou cukr, alkohol, maso, kravské mléko, pšenice. Naopak mezi dobré, zdravé, úžasné patří zelenina, ovoce, luštěniny a naklíčená semena, ořechy, kozí mléko, sójové mléko atd. V úvodních kapitolách se autorky rozepisují, jak přistoupit ke změně jídelníčku, co všechno dobrého vás čeká a jakých všelijakých nemocí a obtíží se zbavíte. Nejdřív je potřeba ale tělo detoxikovat (samozřejmě), ale i s tím autorky pomohou, stačí se řídit jejich podrobným návodem. Pak už následují recepty. Ty jsou rozděleny do oddílů: Snídaně, Předkrmy a polévky, Saláty, Hlavní jídla, Pamlsky sladké i slané a Dezerty. Kromě jiného je u každého receptu vyznačeno, jak moc je zásaditý (=zdravý), případně zda je vhodný i pro vegany. 

Toliko stručné představení. Po podrobnějším prostudování jsem zjistila toto - recepty jsou vegetariánské až veganské, bezmléčné (myšleno kravské mléko), bezcukerné (myšleno nejen bílý, rafinovaný, ale i třtinový, prostě veškerý cukr), bezlepkové. A plné surovin, které neseženete na každém rohu. Recepty často vycházejí z asijské kuchyně (Thajské žluté karí, s. 142, Dál z rajčat a hub s. 127, Syrové pad thai s. 145). To vše doplněno barevnými fotkami, které jsou použité i jako podklad pro samotné recepty. Což vypadá lákavě. Samotná kuchařka má, alespoň pro mě, velmi příjemný formát, který pěkně padne do ruky.

"Bože, do čeho jsem se to zase dala. Jak já z toho něco uvařím?" běželo mi hlavou, zatímco jsem v ingrediencích nacházela přísady, o jejichž existenci jsem neměla ani tušení (natož kde by se daly sehnat). Nebo jste snad slyšeli o xantanové gumě, xylitolu nebo yaconovém sirupu? Jiné jsou známější, např. mandlová, špaldová, kokosová mouka, quinoa nebo himalájská sůl. Což na dostupnosti nic nemění. Popravdě říkám, že tahle skutečnost mě dost odradila. Pokud mám vařit ze surovin, jejichž shánění mi zabere víc času než samotné vaření a konzumace dohromady, o financích ani nemluvě, je má radost z vaření poněkud zakalena. Ale rozhodla jsem se nevzdat to, zapojit zdravý rozum (ano, i já ho občas použiju) a vybírat dál. Jak jsem dopadla, o tom za chvíli. Teď bych se chtěla ještě krátce pozastavit nad samotným programem.

Nezávisle na této kuchařce jsem se před časem rozhodla, že udělám něco se svým návykem na sladké. Nedat si po obědě (a/nebo večer) kousek (rozuměj půlku a víc) čokolády bylo nemyslitelné. Naprosto jsem ujížděla na Ledových kaštanech. Chtěla jsem cukr omezit a nejvíc právě tyhlety čokoládičky, sušenčičky a podobné dobroty. Po několika neúspěšných pokusech se mi zatím docela daří, nešlo to ze dne na den, ale i malá změna je znát. Především na tom, jak se cítím. Neumím to dost dobře popsat, ale co jsem utlumila spotřebu cukru, cítím se prostě fyzicky lépe. Nejsem příznivcem radikálních změn, ani ve stravě. Ale pokud zapojíte zdravý rozum a vezmete si i z tohoto programu to, co vyhovuje právě vám, jenom tím získáte. Autorky by to určitě nerady slyšely, ale nemusíte se hned vzdávat všeho, co máte rádi. Kdo říká, že musíte nahradit normální těstoviny bezlepkovými? Nebo že nemůžete použít místo předepsaného kozího čedaru ten běžný? Záleží jen na vás, jak a čím si jídelníček obohatíte. Inspirace tu najdete kupodivu hodně.

Po prvotním šoku, kdy mě napadlo, že z toho nemám šanci nic uvařit (ani smoothie, protože doma nemám mixér), jsem odhodlaně listovala, prohlížela barevné fotky plné lákavých salátů, ze kterých zdraví a síla přímo sálala, a pročítala seznamy ingrediencí. Seznamy ingrediencí jsou totiž na receptech často to nejsložitější. Bylo jasné, že bez menších úprav se prostě neobejdu. Pokud nechci strávit hodiny nakupováním a zbytek měsíce na rohlících. Chtěla jsem vyzkoušet něco sladkého (jak jinak), nějaký salát a něco z hlavních jídel. Neustálým pročítáním jsem nakonec objevila spoustu skvělých a jednoduchých receptů, kterými se dá jednoduše obohatit jinak fádní jídelníček (minimálně jednou).  A ještě navíc s klidným svědomím, protože jíte Opravdu zdravě. Určitě časem, až seberu odvahu, zkusím Fenyklovohruškovou polévku (s. 80). Samotná kombinace mi přijde tak neuvěřitelná, že to za zkoušku prostě stojí. Oblíbenou kapitolou jsou saláty, zajímavě vypadá třeba Syrový ořechový coleslaw (s. 93) s dresinkem z kešu ořechů nebo Fenyklový salát s halumi (s. 92).

Začala jsem, jako pokaždé, sladkým. V tomto případě Mandlovou buchtou (s. 178) v kakaové verzi. Mým trvalým problémem je, že recepty nečtu do konce a předem (vy to nedělejte!), takže margarín jsem nedala na začátek, ale až na konci, při závěrečné  "mám-tam-všechno?" kontrole. Nevím, jestli to bylo tím, ale výsledek připomínající brownies mi příliš nechutnal. Vlastně vůbec, ale netuším, co mi na chuti vadilo. Oproti tomu moje máma, další to testující člen, se však při pomyšlení, že ji bude mít celou pro sebe tetelila blahem. Tak nevím. Možná to ještě někdy zkusím, až uvidím někde "v akci" mandlovou mouku či mleté mandle.

Druhý testovaný recept Hráškové spaghetti carbonara (s. 132) měl mnohem větší úspěch. Pravda, spíš jsem se inspirovala a některé ingredience pozměnila. Místo máty bazalka, místo kozího sýra parmazán, místo bezlepkových těstovin těstoviny bezvaječné, bez bobů. Přidala jsem i žloutek navíc, takže výsledek byl krémovější. Autorky by z těchto změn asi příliš nadšené nebyly, ale výsledek chutnal i tak. A to je důležité! 

Originální recept vypadá takto:

Ingredience na 2 porce:

3 lžíce olivového oleje, 1 šalotka, nakrájená nadrobno, 2 malé stroužky česneku, nakrájené na tenké plátky, 225 g hrášku (čerstvého nebo mraženého), 100 g bobu zahradního (čerstvého nebo mraženého), himálajská růžová sůl, čerstvě mletý černý pepř, 180 g bezlepkových špaget, 2 žloutky, 80 g polotvrdého kozího sýra (čedaru), nastrouhaného, lístky ze 2 velkých hrstí máty, polovina nakrájená a polovina vcelku, 1 červená chilli paprička (není nutné)

Postup:

Ve velkém rendlíku rozehřejeme na středním ohni olivový olej a krátce v něm opečeme/podusíme šalotku, česnek, hrášek a boby. Rendlík je při tom zpola přiklopený. Podle chuti osolíme a opepříme.

Mezitím přivedeme k varu velký hrnec vody, osolíme ji a podle návodu na obalu v ní uvaříme špagety. Důkladně je scedíme. 

V misce smícháme žloutky s polovinou sýra a nakrájenou mátou a opepříme.

Pomocí kleští přeneseme uvařené scezené špagety do rendlíku se šalotkovou směsí a rendlík postavíme na velmi mírný oheň. Přilijeme ochucené žloutky a kleštěmi v nich obracíme špagety, aby se obalily a žloutek zhoustl.

Podáváme posypané zbývajícím sýrem a ozdobené mátovými lístky, popřípadě i chilli papričkou. 

Kniha byla k recenzi poskytnuta Martinus.cz.

Natasha Corrett, Vicki Edgson. Opravdu zdravě: Jezte s ohledem na své tělo - zásaditě. Slovart, 2013.

Dobře naložená kniha

V dobrém sýru najdeš sílu, zvláště pak v nakládaném hermelínu!

Varování: Tento článek je psán se záměrem navnadit vás na koupi této knihy. Není sponzorován žádnou firmou, nezaplatily  si ho autorky, aby si namastily kapsy z prodeje. Ani já z toho nic nemám. Tedy kromě dobrého pocitu.

Řada z vás, mých čtenářů, jsou mí přátelé, kteří vědí, že jsem se profesně podílela na přípravě už několika kuchařek. Ovšem ta poslední, v jejíž tiráži najdete i mé jméno, je tou, na kterou jsem pyšná asi nejvíc. Velká sýrová nakládačka je pro všechny dobře naložené lidi, kteří stejně jako celý autorský tým fandí specialitě mnoha hospod - nakládanému (a jinému) hermelínu.

Za nakládačkou - tou knižní i každoroční soutěží v nejchutnějším a nejvzhlednějším nakládaném hermelínu - stojí především Káča (Suchá) a Iva (Bartošová). Pak jsme se v kanceláři potkaly já a Zuzka, slovo dalo slovo, obě jsme se shodly na naší oblibě nakládaného hermelínu a nápad na sepsání vítězných i jiných receptů na tuto originální českou specialitu byl na světě. Nesmím zapomenout ani na grafika Jiřího, který dal knize jedinečnou grafickou podobu. Chvíli se nechal přemlouvat, ale nakonec se do toho pustil a odvedl výtečnou práci. Kniha, jak už to tak bývá, se rodila poměrně dlouho. První recepty vzešly z minulých ročníků Velké sýrové nakládačky, posléze se daly dohromady dvě poloviny autorského týmu, resp. autorského a produkčního, měnila se podoba - grafická i věcná, posouvaly se termíny, až byla konečně vytištěna a my ji držíme v ruce a kocháme se, jak se nám povedla. V jejím průběhu se jedna členka týmu vdala (alespoň myslím, že jen jedna) a dalším dvěma se narodili kluci (skutečně plodná kniha).  A teď je opět na nás, abychom všem, kdo nám nevěří, dokázali, že naše nadšení pro nakládaný hermelín sdílí spousta dalších lidí.

O co tedy jde. Ve Velké sýrové nakládačce najdete soupis ozkoušených předpisů na nakládaný hermelín. Ten může mít spoustu chutí - sladkou (např. Fíková La Jannette, s. 36), ostrou (Japoncova ostrá šavle, s. 44) nebo zdravě bylinkovou (Dobrotaj, s. 28). Řada z nich jsou recepty soutěžících na stejnojmenné soutěži a samozřejmě jsou tu i recepty vítězné (za všechny absolutní vítěz loňského ročníku Balkanski Kicoš, s. 18). Vedle hermelínů do oleje ponořených se autorky posunuly i na gril či do trouby a nezapomněly ani na klasické rychlé chuťovky. A znovu opakuji - všechny recepty jsou vyzkoušené a ochutnané (některé dokonce několikrát). Nechybí ani základní postup "jak na to". Mysleli jsem prostě na všechno. Aby se vám kuchařka líbila, inspirovala vás a možná i trochu pobavila. A já bych vlastně chtěla všem poděkovat, že se do toho pustili a že jsem měla možnost, i když jsem si v průběhu příprav odskočila na "dovolenou" (hahaha), se na tom stejně podílet. 

Máte-li nakládaný hermelín rádi, pojďte s námi objevovat jeho různé chutě a podoby, které zachutnaly i tak mlsným jazýčkům jako je Milan Cajs, pan Cuketka nebo redaktorka časopisu Apetit Darina Sieglová. A jestli vám to nic neříká, zaručuju vám, že stejně aspoň jeden recept zkusíte. 

Pokud se chcete podívat, jak autorky vypadají v akci, stavte se za námi v sobotu 17. května na Výstavišti v Praze Holešovicích na veletrhu Svět knihy Praha. Od 16.00 budou Káča s Ivou nakládat a můžete odejít dobře naloženi i s podepsanou kuchařkou. A samozřejmě přijďte i na letošní ročník Velké sýrové nakládačky 17. června (podrobně na www.syrovanakladacka.cz nebo FB), kde knihu všichni společně pokřtíme!

Kateřina Suchá, Iva Bartošová. Velká sýrová nakládačka. Mladá fronta, 2014. 123 str.

Šéfkuchařem rychle, ale ne snadno

Po kratší technické pauze, v níž se můj notebook odebral do křemíkového nebe a já byla nucena ho nahradit typem novějším, lehčím a lesklejším, jsem si celá natěšená řekla, že konečně splním dlouho odkládaný úkol. Napíšu recenzi na knihu, která mi dala pořádně zabrat.

Mám ráda výzvy. Kdesi vzadu v hlavě slyším tenký hlásek, našeptávající "Nepouštěj se do toho!". Přes veškerá varování okolí jej stále ignoruji a vrhám se po hlavě do zapeklitých věcí. Jako třeba Čtyřhodinový šéfkuchař od Tima Ferrise (o jeho předcházejících knihách něco k počtení třeba zde  nebo zde, pokud chcete vědět, co je zač, doporučuji  tento rozhovor). První, co  mě napadlo, když jsem ji poprvé spatřila, bylo: "Tak jak, je to kuchařka? Není to kuchařka? Co je to vlastně za knihu?" Ani teď nejsem o moc moudřejší.
Kniha je úctyhodná už jen svým rozsahem. Možná se vám stane následující: S nadšením si tenhle špalek dotáhnete domů, zavrtáte se s ním na oblíbené místo (postel, křeslo, okenní parapet, záchod - nesmějte se, kdo z vás nečte na záchodě?) a nahlédnete do ní. A řeknete si: "Panebože!" Bodne vás u srdce zklamáním. Ale přece tu bichli nehodíte do kouta. Dáte mu druhou šanci. Pak třetí, čtvrtou. A za chvíli už se od něj neodtrhnete. Dostane vás!
Pokud si kladete podobné otázky jako já, budete mít s knihou velký problém. Tim Ferris totiž převrací na hlavu všechny dosud zažité představy a postupy. Místo nich vám nabízí svoje. Naučit se mluvit plynně jakýmkoliv jazykem za zlomek času? No problem. Naučit se za jediný víkend umění šéfkuchařů? No jasně! Nepochybuji o tom, že jeho cesty fungují. Jenomže, abyste se po nich vydali, musíte být buď úplně zoufalí, nebo trochu šílení. (Znám pár lidí, kteří by se do metody rychlého učení pustili okamžitě. Myslím, že nejsou zoufalí, jen trochu blázni. Běhají maratony, chodí bosky a tak, znáte to.) Opustit zažité vzorce chování a učení se, které do nás hustí již od prvních předškolních let, vyžaduje odhodlání i touhu. Nejde to totiž lehce.

"Zopakuj mi ještě jednou, proč si to chceš zkusit?

Protože chci vědět, co se stane."

Čtyřhodinový šéfkuchař vás naučí všechno. Jen musíte vědět, co se naučit chcete. Což není nikdy od věci.

Takže Čtyřhodinového šéfkuchaře můžete považovat za cokoliv - učebnici, kuchařku, příručku přežití, cestopis, cokoliv. Na úvod musím říct, že jsem ze všech těch receptů nevyzkoušela ani jediný. V Timově podání totiž i předpis na míchaná vajíčka (s. 142) vypadá jako složité jídlo, které zabere minimálně hodinu.

Kniha je členěna do čtyř hlavních částí simulující večeři o čtyřech chodech (Il primo  Podomácku, Il secondo Nadivoko, Il contorno Vědecky, Il dolce Profesionálně). To doplňuje ještě kapitola o meta-učení a Příloha. Vedle receptů na již zmíněná míchaná vajíčka tu najdete i recepty na sexy steaky, saláty z čehokoliv, zmrzliny taktéž z čehokoliv až po takové - pardon - prasárny jako je Turbacon (s. 464), což je vlastně x druhů masa v sobě, nebo Carpe a l'ancienne (s. 550), u něhož popis ingrediencí zabírá celých 5 stran. Jen o stránku víc zabírá soupis 193 receptů ze 193 zemí, co země, to recept o cca 200 znacích. Což je právě jedna z věcí, kterými mi mě dostal.
Čtyřhodinový šéfkuchař je úplně přecpaný radami, které jsem si soukromě nazvala "aha rady". Určitě to znáte, zdánlivě úplně banální věc, která, když vám ji někdo sdělí, jako první reakci vyvolá "Aháááááá". V tomhle případě např. že "kulaté" jídlo vypadá lépe na hranatém talíři a naopak. Jiné nápady jsou trochu nezvyklé, ale jsem si jistá, že fungují (např. dekantace vína ponorným mixérem, s. 428). A pokud často a rádi chodíte do restaurací, neuškodí přečíst si pár tipů, jak se stát VIP hostem (s 626).
Troufám si tvrdit, že NĚCO si v ní najde kdokoliv. I zálesák, který je nejšťastnější v hlubinách lesa. Tim Ferris vás totiž naučí i vaření v doslova polních podmínkách, včetně velmi názorného popisu kuchání divé zvěře. Jenom si nejsem jistá, jestli tuhle knihu s sebou bude někdo ochoten vláčet na lov.
Čtyřhodinového šéfkuchaře mám na nočním stolku (vedle tří knih v různých fází rozečtenosti a jednoho překladu, který rediguji). Strašně ráda v něm listuju, většinou objevím nějakou další "aha radu" nebo alespoň inspirativní citát. Ten, který se mi zalíbil hned, je z kapitoly o výběru vína (důležitá kapitola):

"Vařím s vínem. Někdy ho dokonce přidávám i do jídla."

Tim tvrdí, že tuhle knihu byste si měli přečíst, protože je to zábava. On tím sice myslí vaření, ale pro mě je zábava i Čtyřhodinový šéfkuchař.

Timothy Ferris. Čtyřhodinový šéfkuchař: snadná cesta k tomu, abyste vařili jako profíci, naučili se cokoliv a dobře se vám žilo. Jan Melvil Publishing, 2013. 662 str.

Děkuji Martinus.cz za poskytnutí knihy k recenzi.

P.S.: Pokud chcete vědět, kdo tuhle recenzi opravdu psal, podívejte se na FB stránky. 

Muffiny podle Lucie

Dalším adeptem na nejlepší mrkvový koláč (dort, cupcake, muffin, koláček...) je recept z foodblogu Chez Lucie. Připadá mi zbytečné, abych ho tady přepisovala. Prostě se podívejte SEM, ale nezapomeňte se zase vrátit sem. A ne, že tam ztvrdnete hodiny a hodiny prohlížením fotek a receptů, jako já. To byste mě vážně otrávili!

Tenhle recept jsem si vybrala ze tří důvodů:
1) Blog Chez Lucie  byl vůbec první food blog, který jsem začala číst, a od něj vedla cesta k dalším. Blogům i koláčům. Svým způsobem mě inspiroval i k založení tohoto blogu. Proto je můj nejoblíbenější.
2) V den, kde jsem tyhle muffiny pekla, měla svátek Dita. Lucie píše, že recept je podle Deníku Dity P. Podle kuchařky, ne podle pořadu.
3) Zdálo se mi, že nová forma na muffiny leží doma příliš nevyužitá.

Kromě toho mě zaujal i ananas a koření, to jsem u jiných koláčů neviděla. Výsledek? Nebyl špatný. Výborný krém. Mrkev jsem tentokrát skutečně nastrouhala najemno a v koláčcích tak není skoro cítit ani vidět. Ale čekala jsem, že ananas a koření budou na chuti více znát. Takže trochu zklamání.
Na pohled jsou muffiny velmi efektní a myslím, že oproti klasickým čokoládovým a borůvkovým i originální. Jenže jako mrkvový koláč mi víc chutnal ten farmářský podle Hany Michopulu. Na který bych dala tenhle krém. Ale hledám dál.

Po vytažení z trouby

P.S.: Stále mi není jasný rozdíl mezi muffinem a cupcake. Vysvětlí mi to někdo konečně?

Posedlost gastrozávisláka

Aby během toho všeho vaření, pečení a ochutnávání nezakrněly také buňky intelektuální, navrhuji malé kulturně-literární okénko. 

Náhodou jsem narazila na nově vydanou knihu Food Junkie - Posedlý jídlem. Už jen název vzbudil moji zvědavost, která po přečtení anotace a recenze narostla do "to si musím přečíst" fáze. Že se o ní zmíním na blogu, o tom nebylo pochyb. Už při čtení jsem přemýšlela, co a jak o ní napíšu. Pak jsem přemýšlet přestala. Popisovat ji by bylo jako popisovat chuť a vůni jídla. Protože taková ta kniha je. Jako jídlo v luxusní restauraci, kde můžete utratit za jediný chod víc, než vyděláte za půl roku. Jenže když vám zachutná, budete se tam vracet stále. Necháte se strhnout posedlostí. Není úniku. Budete gastrozávislák. Stejně jako vášeň pro luxusní jídlo a vzácné víno vás text nutí jíst dál a dál, přestože už nemůžete, točí se vám z přemíry chutí a vůní hlava a žaludek mává bílou plachtou. Totiž pardon - číst.

Mons Kallentoft je Švéd. A spisovatel. Ano, hádáte správně, píše detektivky. Nezaujatému náhodnému pozorovateli literárního trhu se může zdát, že všichni na sever od Baltu píší detektivky. Food Junkie není detektivka ani thriller. Je to "autobiograficky laděný příběh na pomezí beletrie a literatury faktu o autorově vášni číslo jedna (kromě psaní); jídle a gastronomii", jak se píše na obálce. Přiznám se, že "autobiograficky laděné knihy" ráda nemám. Neustále pak totiž přemýšlím, co je pravda a co si dotyčný vymyslel. A u žádné jsem nebyla tolik zmatená jako u této. Jaká je skutečnost jsem se dočetla až v rozhovoru na stránkách nakladatelství Host, které knihu v češtině vydalo.

"Jsem totiž marnivý, poživačný, hladový a neklidný. Takový jsem."

Jak jsem řekla už na začátku, nemá smysl popisovat děj knihy. Žádný vlastně nemá. Budete usazováni k nejlepším stolům v těch nejlepších světových restauracích, hrdě se pyšnících více jak jednou michelinskou hvězdou. V jednu chvíli budete ve Španělsku a o dvě strany dál zase v Japonsku. Uslyšíte šustění ubrousků, cinkot skleniček a před vámi bude mnoho příliš malých chodů za příliš mnoho peněz. Lahodná, téměř nadpozemská chuť vzácných lahůdek má více než blízko k přízemnímu systému, kterým jsou tyto lahůdky zpracovávány v těle. Kapitoly vzpomínek na návštěvy luxusních podniků střídají kapitoly, v nichž autor téměř umírá na otravu jídlem. Vzpomínky na vzácná vína a pokrmy ze všech myslitelných ingrediencí se mísí s úvahami, co je smyslem toho všeho ochutnávání, vychutnávání a honby za dokonalým jídlem? Je to touha před něčím utéci, jako u každé závislosti? Před něčím se schovat, zapomenout na to, co se stále v myšlenkách vrací? Určitě ano. Však také jedna z recenzí označila tuhle knihu mj. také za "román s existenciálními tóny". Pokud jste se teď začali bát, že to je v tom případě na vás moc složitá kniha, tak se zase bát přestaňte.

Přiznám se, že jsem nikdy nebyla v žádné opravdu luxusní restauraci. Občas nějaká ta lepší, když se na mě někdo snaží udělat dojem, to ano. A ani po tom vyloženě netoužím. Nevyznám se v tom natolik, abych úroveň dokázala patřičně ocenit. Dokonce si i trochu myslím, že bych byla i trochu zklamaná (a hladová). Ovšem je příjemné do takového světa nahlédnout. Příběh gastrozávisláka je k takovému nahlédnutí ideální. Jestli vás svou posedlostí strhne, to je otázka, na kterou nemůžete předem odpovědět ani vy sami.

"Kde budeme jíst? Kolikrát za den si tuto otázku pokládám? Je pro mě důležitá jako dýchání. Hlodá ve mně několikrát za hodinu. Co budeme jíst? Podobná otázka. Existuje tolik úžasných odpovědí. Jako každý správný gastrozávislák den co den žiju, jím, dýchám a umírám pro jídlo, restaurace a lidi v nich. Je třeba plánovat menu, rezervovat stoly, organizovat cesty...

Procházet internetové stránky, číst blogy, dívat se cizíma očima. Honit si patro nad fotkami. Kolik hodin denně tímhle strávím? U počítače, v myšlenkách? V honbě za další a další dávkou? Netuším. Příliš mnoho. Život, přítomný okamžik se ztrácí v plánování budoucnosti. Pokud se to dá něčím omluvit, pak tím, že plánování je součástí zážitku z návštěvy restaurace. 

Snít, toužit, předem si pročítat jídelní lístky, hledat na internetu fotky jídel, která se chystám ochutnat, stolů, u kterých se chystám posedět."

Mons Kallentoft. Food Junkie - Posedlý jídlem. Příběh gastrozávisláka. Host, 2014.

Mrkvový koláč po farmářsku

Tento i nové příspěvky sledujte na novém blogu Jídlog.cz!!!

Hledání nejlepšího receptu na mrkvový koláč začalo už před časem, kdy jsem ho pekla poprvé podle receptu Marcela Ihnačáka z jeho kuchařky Zelenina, moje láska (recenze zde). Nebyl špatný, ale zdál se mi hodně mastný a takový hutný.

Teď jsem tedy vzala do ruky další, mnou již prověřenou kuchařku Receptů z farmářského trhu. Rozhodování, kterým z mnoha různých receptů budu pokračovat, bylo tentokrát jednoduché. Mrkve, ořechy, vejce i rozinky (nebo hrozinky?) použité v koláči jsem totiž sehnala na farmářském trhu na Jiřáku. 

Výsledný koláč je o dost lepší než můj předchozí pokus. Upekla jsem ho přesně podle Hany Michopulu, jen se třemi malými rozdíly - mrkev se má podle receptu strouhat najemno. Já, protože recepty čtu většinou blbě, jsem ji suverénně nastrouhala nahrubo. Příště to zkusím dodržet, jestli v tom bude nějaký rozdíl. Druhá věc - do krému jsem přidala trochu citronové šťávy. A na potřetí - místo sody jsem dala stejné množství kypřicího prášku (ale jsem přesvědčená, že ještě nedávno jsem sodu měla doma!). Myslím, že právě těmi pár kapkami se z krému stala poleva. Sice se mi ji nepovedlo vymíchat úplně dohladka, ale dobrá byla i tak. Ne příliš sladká a díky citronu osvěžující. Do krému se ještě dává vanilkový cukr. Už delší dobu místo něj používám vanilkový extrakt, takže tyhle malé sáčky, co se často pletou s kypřícím práškem, doma taky nemívám. Ale do krému extrakt nedávejte, poleva/krém by už nebyla tak bílá. Skořice i rozinky dodají koláči skvělou chuť i barvu. Použila jsem kombinaci zlatých i normálních rozinek, ono je to z estetického hlediska skoro jedno, ale na chuti to poznáte. Jen bych je možná před použitím spařila, ne-li naložila do něčeho ostřejšího. Na ozdobu jsem použila sekané vlašské ořechy smíchané se skořicí. Příště je zkusím zkaramelizovat. Takový  "medovníkový look".

Autorka píše, že tahle verze je její nejoblíbenější. Nedivím se jí, u mě zatím taky vede. 

A abyste neřekli, tak tady je ten recept:

500 g mrkve

200 g vlašských ořechů

250 g polohrubé mouky

2 lžičky jedlé sody

2 lžičky skořice

300 g hnědého cukru

4 vejce

250 ml rostlinného oleje

100 g hrozinek

na krém:

200 g lučiny

120 g práškového cukru

80 g másla

sáček vanilkového cukru (případně pár kapek citronové šťávy)

Očistěte a nastrouhejte mrkev. Nasekejte ořechy, smíchejte mouku se sodou, skořicí a cukrem. Do misky rozklepněte vejce a ušlehejte do pěny. Po částech do nich zašlehejte olej. Přidejte mrkev, hrozinky a ořechy a nakonec postupně i moučnou směs. Promíchejte. Těsto vyklopte na vymazaný a pečícím papírem vyložený plech (psáno cca 20x35 cm, já jsem použila dortovou formu). Pečte v troubě předehřáté na 180 °C 40-50 minut, zkouška párátkem to jistí (pekla jsem to 40 minut, koláč byl krásně zlatavý). 

Přísady na krém dobře promíchejte a potřete jím vychladlý koláč. Ozdobte dle fantazie a nechte ztuhnout v ledničce (ideálně přes noc).

Po vytažení z trouby.

Finální podoba

Jen jeden je nej

Dovolte mi takovou osobní zpověď. Ostatně je to můj blog, vy ho čtete dobrovolně (alespoň někteří), takže jakýpak copak. 

Před několika dny začal Jáchym svůj výlet do světa chutí a vůní. Do světa opravdového jídla. Zatím tedy v podobě oranžové kaše podivné chutě, matkami nazývané první mrkvička, ale nějak se začít musí. Protože je mi jasné, že tahle zelenina bude nějakou dobu výrazně dominovat mému kuchařskému umění, napadlo mě toho využít. Rozhodla jsem se, že najdu ten nejlepší recept na mrkvový dort, známý také jako carrot cake.

Zatím jsem ho pekla jen jednou, podle receptu Marcela Ihnačáka (k nahlédnutí zde). Minimálně další dva recepty mám doma v kuchařkách (jedna anglická pečící, druhá Recepty z farmářského trhu), nechybí ani na mých oblíbených foodblozích (třeba na Kitchenette).

Máte svůj vyzkoušený a oblíbený? Napište recept nebo odkaz. Samozřejmě vás budu pravidelně informovat. 

Netuším, jak dlouho mi to bude trvat, každopádně člověk musí mít před sebou nějaké výzvy! Menší zádrhel vidím v tom, že v mnoha receptech se vyskytují vlašské ořechy, ideálně mleté. V nabídce českých supermarketů tak trochu chybí. Ekonomové by tento stav označili něco jako díra na trhu. Jestli víte, jak tuhle díru zaplnit, minimálně co se mých zásob týče, tak sem s tím.