Kuchařské retro IV.

Nastalo léto a my se vydali na prázdniny. Do mého rodného města, za Jáchymovou babičkou. Kromě nezbytných hračiček, ponožtiček, bryndáků a všech těch drobností jsem do megatašky přibalila asi čtyři kuchařky (a nepočítaně knih). Kuchařky samozřejmě určené na recenze. Jenomže doma, tedy u babičky, je i slušná zásoba mapující vývoj českých kuchařek. Takže než se pustím do nového vaření, vydáme se do minulosti, tentokrát ne tak vzdálené, do let devadesátých. 

Dlouhodobým držákem, který se možná v určitých pavlačových kruzích stále drží, je vaření podle známých osobností, nejčastěji herců a zpěváků. V poslední letech se situace obrací a namísto celebrit, z nichž se stávají kuchaři/ky, se kuchaři stávají celebritami. Podobné téma už se na blogu objevilo -  o Markétě Hrubešové si můžete načíst zde. (O kuchařských hvězdách zase jindy.) Ale protože je tohle retro, chce to něco staršího. Nevím o lepším zástupci než o trilogii kuchařek Jiřiny Bohdalové, familiérně zvané Bohdalky, Hádej, kam půjdem na večeři / na oběd / na flám z roku 1990-92.

Určitě si pamatujete takové ty večery, kdy se pár herců a zpěváků sesedne okolo stolu, vyprávějí si veselé historky a vůbec mezi nimi panuje téměř rodinná pohoda. Většinou u toho bývají kamery, takže jejich družná nálada se přelévá prostřednictvím televize i do našich obýváků a my vidíme, že jsou to vlastně lidi jako my. A máme je o to radši. Tyhle kuchařky jsou psány v podobném stylu, jen doplněné několika rodinnými recepty s názvy Pochoutka ala Stelinka, Vepřová podle Pepíka Dvořáka, Koláč tety Máni apod. Úvodní rozjuchané povídání se točí okolo jídla - jak vařila maminka a jiní členové domácnosti, co se v naší rodině jí dnes, co nemáme rádi, kam chodíme, kde jsem co ochutnal. Následuje pár rodinných receptů (v případě dílu Hádej, kam půjdem na flám jsou to recepty z oblíbených hospůdek). Taková ta pravá domácí papučová pohoda.

Jiřinka Bohdalová je stálice mezi hereckými kuchařkami. Někdy mám skoro pocit, že Jiřinka je takový inventář všech domácností. Nebudeme se tu rozplývat nad jejími hereckými kvalitami (mně v paměti utkvěly její role v Nesmrtelné tetě, Fany a Kočičí hře), o tom nechť píší jiní. Když zalistuji v Hádej kam, s povzdechnutí konstatuji - nic nového. S občasnými výlety do cizích krajů, např. asijské pochoutky Karla Černocha, tu najdete česká jídla - maso, kuře, brambory, bublaniny, koláče. Málokterý recept má víc než deset řádků včetně ingrediencí. Takže rychle (rozhodně ano), chutně (jak kdy) a zdravě (no, tak, možná?). Absolutně mě dostal recept na čokoládový dort, který je v jiných kuchařkách předmětem debat až filozofických. Ale Jiřinka se s tím nemaže, jakýpak copak:

Čokoládový dort

Utřeme 4 žloutky, 10 dkg cukru. Přidáme 4 rozměklé tabulky čokolády, 7 dkg mouky a sníh ze 4 bílků. Pečeme zvolna.

Podobně jako se Jiřinka nemaže s dortem, se nakladatel nemazal s grafickou úpravou. Papír nevalné tloušťky a kvality, písmo drobné, ať se nám tam toho hodně vejde a není to tlustý. Na fotkách ať je hlavně poznat, kdo na nich je. Nemusí být úplně ostré, ty herce stejně všichni znají. 

 Abych to shrnula - pokud holdujete typické české kuchyni, určitě podle toho něco uvaříte i dnes. Na takové to běžné domácí vaření - vlastně proč ne. Tyhle recepty kolují v menších či větších obměnách po všech českých rodinách, tedy i u nás. I já, i když nyní dávám přednost trochu něčemu jinému a tohle nevařím, jsem na podobných receptech vyrostla. Nevím, jak vy, ale tuhle kuchařku nechám, stejně jako vzpomínky na dětství, doma a vytáhnu ji jen někdy. Pokud vůbec.

Jiřina Bohdalová, Slávka Kopecká, Andrej Šťastný. Hádej, kam půjdem na večeři? Kredit, 1990. 238 str.

Jiřina Bohdalová, Slávka Kopecká, Andrej Šťastný. Hádej, kam půjdem na oběd? Kredit, 1991. 254 str.

Jiřina Bohdalová, Slávka Kopecká, Andrej Šťastný. Hádej, kam půjdem na flám? Kredit, 1992. 220 str.

Předchozí retro:
Díl I. - Vaříme za maminku
Díl II. - Vařím, vaříš, vaříme
Díl III. - Esprit čínské kuchyně

Velká sýrová nakládačka

Zápisky účastníka

"Počítáš s tím, že letos soutěžíme, že jo?" blikla mi koncem května na Skypu zpráva od Zuzky, kolegyně a kamarádky. Moje první reakce (nevyřčená) byla: "NE!" Byl konec května, akce se měla konat v půlce června a my neměly žádný recept. Žádný super vyšperkovaný. Zuzka sice měla zajímavý nápad, který se ovšem ukázal býti slepou uličkou. Ale na druhou stranu, kdy jindy než letos? Mluvily jsme o tom dva roky a právě na ročníku, kde se křtila i stejnojmenná kniha (více zde), jsme musely jako soutěžící prostě být. Co naplat, hermelín, především ten naložený, potřebuje určitý čas, takže recept vznikal tak nějak narychlo, nakvap a výsledek byl asi znát. Nám to ale chutnalo. Škoda, že Zuzčin se v den generální ochutnávky trochu zkazil (aby ne, když bylo venku asi 36°C), takže jsme vybraly můj.

Recept by tedy byl. Protože heslem letošní, už osmé, nakládačky bylo "Řekni to hermelínem", vymýšlely jsme také poselství, které bychom chtěly naším výtvorem vyslat do světa. To se neobešlo bez drobného boje, nakonec jsme se rozhodly, že celému světu sdělíme, že máme rády kočky. Náš Líný kocour Josef (název hermelínu) měl být poctou všem kocourům světa. Vymyšleno, rozhodnuto, v osudný čtvrtek, čtyři dny před akcí, naloženo. 

V úterý 17. 6. v 17.00 jsme se sešly na Kampě v prostoru zvaném Containall. Já i s celým doprovodným týmem čítající Jáchyma a mého přítele (který při nakládání tašky s hermelíny do auta je jaksi obrátil dnem vzhůru a vytekla tak polovina oleje) a Zuzka s mnohem lépe zabezpečeným hermelínem jsme všechny čtyři kousky (2 pro odbornou porotu, 2 pro laickou) nazdobily a šly se bavit. Protože nic jiného už se dělat nedalo...

Jak jsme se zmínila výše, soutěž o nejkrásnější a nejchutnější nakládaný hermelín se letos konal již poosmé. Já na něm byla poprvé jako soutěžící, ale celkově již potřetí. Oproti předchozím ročníkům, které se konaly na Kampě blíže Újezdu, a loňskému Vyšehradu, bylo letošní místo asi nejlepší. Lidé se tam netísnili, dobrá dostupnost s výhledem na Karlův most. Chyběly mi tam ale stánky spřízněných prodejců, např. cider (což je prý nápoj letošního léta, psali někde), víno nebo káva od mamacoffee. Na druhou stranu oceňuji slečnu, která tam prodávala vynikající domácí koláče. Nechyběl samozřejmě hermelín - grilovaný i naložený, který byl k prodeji i v pozdějších večerních hodinách. Jenom nevím, koho napadlo naložit i ten "nejvoňavější" z celé kuchařky z trefným názvem Sama doma. Každé otevření dózy s touto voňavou pochoutkou z romadúru omráčilo návštěvníky v dalekém okolí. 

Zpět k samotné soutěži. Týmů bylo šestnáct (mám pocit), všichni velmi originální. Nevím, zda to bylo vinou pozdního příchodu jednoho z moderátorů nebo jeho trochu rychlejšího způsobu moderování (sporťák no), ale mám dojem, že o jednotlivých soutěžních hermelínech se nikdo, včetně poroty, nic moc nedozvěděl. Co jsem zaslechla, tak jeden byl s houbami, jiný s pistáciemi (my je měly taky) a jiný s černou jeřabinou, jehličím a mladým česnekem. To vím díky tomu, že jej naložila moje druhá kolegyně Ivana, která s ním vyhrála druhé místo v kategorii Vzhled. Mně se nejvíc líbil  hermelín týmů Prague Pride s poselstvím "Narodil jsem se jako hermelín, ale cítím se být ementálem." Myslím, že i něco vyhráli, ale o tom později.

Odborná porota, jejímiž členy byl i Martin Škoda nebo Dalibor Balšínek, hodnotila soutěžní kousky v kategorii Chuť a Vzhled. Když jsem se dozvěděla, že bude v porotě Martin Škoda (kdo nezná, nastudovat zde), jsem byla zvědavá, co k tomu řekne. Neřekl nic. Možná to bylo tím, že nechtěl mluvit, nebo prostě jen nedostal slovo. Ale pokud byl předsedou poroty, tak by asi slovo dostat měl. Jenže on mluvil jen pán z výrobny Sedlčanských hermelínů. Martina Škodu bych poslouchala stokrát raději. 

Ochutnávala i laická porota, jejíž složení ovlivnilo štěstí v tombole. Kdo ne, ten si dal hermelín grilovaný nebo naložený podle ověřených receptů. Podle uvolněné atmosféry, na níž měl podíl i David Štěrbáček zajišťující hudební podkres, se ale všichni příjemně bavili.

Asi čekáte, jak to dopadlo. My jsme, podle očekávání, nevyhrály. Ale kdo z těch všech nakonec opravdu vyhrál, vám neřeknu. Kombinace téměř ročního nevyspání a stejně dlouhé abstinence v kombinaci s několika vinnými střiky způsobila, že konec mám jaksi v mlze. Je taky pravda, že ve chvíli, kdy bylo jasné, že náš kocour se může dál líně povalovat, protože si pro žádnou cenu nepůjde, mě to trochu přestalo zajímat :-) Ale výsledky i s mnohem lepšími fotkami již brzy na webu nebo FB Velké sýrové nakládačky.
Já nevěším hlavu, naopak už v ní nosím pár nápadů na příští ročník!!! Tak tedy za rok!
Pokud byste chtěli ochutnat náš soutěžní recept, pak se svolením spoluautorky tento zveřejňuji:

Líný kocour Josef
Potřebujete:
4 hermelíny, 5 hrstí pistácií (nesolených), 2 lžičky plátků mandlí (nesolených), 2 hrsti sušených brusinek, 3 stroužky česneku, barevný pepř, slunečnicový olej

Postup:
Hermelíny dvakrát podélně rozřízneme. Vzniknou tak tři patra, která spojíme následující směsí.
Brusinky spaříme horkou vodou. Plátky mandlí opražíme na pánvi nasucho. Nasucho opražíme i plátky česneku. Vše necháme vychladnout. Pistácie nasekáme nahrubo. Do spodního patra klademe nasekané pistácie, mezi ně rozložíme brusinky a poklademe čtyřmi plátky česneku. Druhé patro poklademe stejnými přísadami, navrch přidáme i plátky mandlí.
Přiklopíme, a aby směs hermelíny předčasně neopustila, propíchneme dvěma párátky. Dle chuti nasypeme do prostoru celé pistácie, plátky mandlí, barevný pepř.

Vše zalijeme slunečnicovým olejem a necháme dostatečně uzrát.

Nakládání zdar!

P.S.: Velkou fotogalerii všech soutěžních kousků i celé akce najdete TADY.

Jak jsem pekla dort

Od chvíle, co jsem začala své okolí zaplavovat výtvory vycházející z mé kuchyně, začaly se množit i pochvalná uznání na tyto, většinou sladké, dobroty. Pravdou je, že se chlubím jen tím, co se mi povedlo. Ovšem pochvaly samozřejmě zvedaly i mé sebevědomí. A tu jsem si jednoho dne řekla: "Pche, mám dost napečeno, tak zvládnu i pravý narozeninový dort!" S nostalgií vzpomínám na kokosový dort mojí babičky, který překonala pouze kakaová roláda (také od ní).  Během svého pečení  jsem ovšem víc vzpomínala na pohádku o pejskovi a kočičce. Tento příspěvek je tedy určen jak těm, kterým připadá, že jsem skvělá cukrářka (nejsem), i těm, kterým se stejně jako mně občas něco nepovede.
Moje máma měla nedávno narozeniny. Tudíž ideální příležitost upéct, naplnit a nazdobit dort. Navíc je jahodová sezóna. Měla jsem vyhlédnutý recept z Apetitu - piškot, lehký krém ze šlehačky a mascarpone, jahody, nahoru mělo přijít ještě želé ze sirupu a pudinku... no prostě vymyšlené skvěle. V mé hlavě to vypadalo asi takto:

Zdroj: http://marmelada.eu/jidlo/2010/jahodovy-dort-s-tvarohovo-jogurtovym-kremem/

Největší strach jsem měla z piškotu, lépe řečeno z jeho prokrojení. Ukázalo se ovšem, že to byl ten nejmenší problém. Naopak si myslím, že piškot i jeho rozdělení na dvě části je nejpovedenější částí dortu. Prokrojení sice nebylo zcela profesionální, ale na to, že jsem to dělala poprvé, je úspěchem už jen to, že se to celé nerozsypalo. Další fáze už nebyly tak vydařené. Možná byla na vině únava (mezitím jsem pekla ještě čokoládové muffiny a vyhýbala se synkovi, který mi "pomáhal" pletením se pod nohy), možná 35°C vedro. Při přípravě krému nastal zádrhel v tom, že napoprvé vyšlehaná šlehačka se zdrcla. Moc často ji nedělám, ale teď už vím, že se má šlehat pomalu a vychlazená. Poctivě, jak se často radí, jsem totiž vytáhla všechno dříve, aby to mělo pokojovou teplotu. Ne vždy je to ku prospěchu. Prozíravě jsem měla doma ještě jednu šlehačku, tudíž hurá, vše je zachráněno. Popatláno krémem, proloženo jahodami, sestaveno do jednoho tvaru, opět popatláno krémem a obloženo jahodami. A závěrečná fáze (muffiny jsou už upečeny) - tedy želé - byl vrchol. Neúspěchu. Mám tři verze toho, proč se stalo to, co se stalo:

a) Želé bylo moc.

b) Měla jsem dort umístit opět do formy, teprve pak polévat.

c) Byl to naprosto blbej nápad.

Skoro jsem přesvědčená, že je to kombinace všech těchto verzí. Co se tedy stalo - při polévání stekl veškerý krém napatlaný na dortu a spolu s hroutícími se jahodami vytvořil něco, co můj přítel nazval "Slzavým údolím" (ale možná spíš proto, že jsem k slzám neměla daleko já). Já to nazvala "Groteska", neb připomínal jeden z těch šlehačkových dortů, kterým po sobě házejí v černobílých groteskách. Tedy poté, co jím bylo mrštěno. Těsně před věnováním "dortu" mámě, které byl určen, jsem se to snažila zamaskovat čerstvými jahodami, ale svému vysněnému ideálu jsem se nepřiblížila. Skutečný výsledek je tedy tento:

Dorty jsou pěkně náročné. Strávíte nad tím celé odpoledne a stejně se může stát, že spíš než darovat, ho budete chtít po někom hodit. Možná jste na tom stejně jako já, že když se něco nepovede přesně podle představ, nemáte z toho vůbec radost. Dost možná vám to zkazí celý den a strávené hodiny máte za ztracené. Jenže když pak darujete třeba takový dort, který sice nevypadá jako z cukrárny, ale je vlastnoruční, většinou má obdarovaný radost. Právě kvůli těm hodinám stráveným přípravou něčeho výjimečného a dost možná i proto, že ho nemusel vyrábět sám. Věnovali jste svůj čas, kterého máme všichni málo, což někdo ocení více než dokonalost. Navíc, pokud se vám krém vyloženě nezdrcne, místo cukru nedáte sůl nebo nespálíte korpus, dort či koláč chuťově nebude špatný. Takže pečme domácí dorty! Já už třeba vím, jaký bude ten můj další. I pro koho. (Možná spíš zůstanu u muffinů, ty byly totiž naprosto luxusní!)

Zdravě, namouduši

Jaro není jen obdobím stoupající rtuti teploměru, rozkvétání sněženek, narcisů a třešní a nástupu pylových alergií. Je to i doba, kdy se začíná hubnout do plavek, nastupují více či méně drastické detoxikační kúry, po kterých nějaké to kilo sice zmizí, ovšem po jednom all inclusive pobytu se stejně rychle objeví. Na druhou stranu - nástup čerstvé zeleniny, která se začíná zelenat, červenat, žloutnout a vůbec vybarvovat, to celé usnadňuje. Aby se i tento blog držel tématu, představím vám kuchařku Opravdu zdravě, která vedle detoxikace organismu popisuje celý program na zdravý životní/výživový styl (vlastně jeden z mnoha) nazvaný Honestly Healthy.

Celý program Honestly Heatlhy Alkaline Programme (přeloženo jako Opravdu zdravý zásaditý program) je postaven na vyloučení kyselinotvorných potravin a jejich nahrazení zásaditými. Nikoho asi nepřekvapí, že ty špatné kyselinotvorné jsou cukr, alkohol, maso, kravské mléko, pšenice. Naopak mezi dobré, zdravé, úžasné patří zelenina, ovoce, luštěniny a naklíčená semena, ořechy, kozí mléko, sójové mléko atd. V úvodních kapitolách se autorky rozepisují, jak přistoupit ke změně jídelníčku, co všechno dobrého vás čeká a jakých všelijakých nemocí a obtíží se zbavíte. Nejdřív je potřeba ale tělo detoxikovat (samozřejmě), ale i s tím autorky pomohou, stačí se řídit jejich podrobným návodem. Pak už následují recepty. Ty jsou rozděleny do oddílů: Snídaně, Předkrmy a polévky, Saláty, Hlavní jídla, Pamlsky sladké i slané a Dezerty. Kromě jiného je u každého receptu vyznačeno, jak moc je zásaditý (=zdravý), případně zda je vhodný i pro vegany. 

Toliko stručné představení. Po podrobnějším prostudování jsem zjistila toto - recepty jsou vegetariánské až veganské, bezmléčné (myšleno kravské mléko), bezcukerné (myšleno nejen bílý, rafinovaný, ale i třtinový, prostě veškerý cukr), bezlepkové. A plné surovin, které neseženete na každém rohu. Recepty často vycházejí z asijské kuchyně (Thajské žluté karí, s. 142, Dál z rajčat a hub s. 127, Syrové pad thai s. 145). To vše doplněno barevnými fotkami, které jsou použité i jako podklad pro samotné recepty. Což vypadá lákavě. Samotná kuchařka má, alespoň pro mě, velmi příjemný formát, který pěkně padne do ruky.

"Bože, do čeho jsem se to zase dala. Jak já z toho něco uvařím?" běželo mi hlavou, zatímco jsem v ingrediencích nacházela přísady, o jejichž existenci jsem neměla ani tušení (natož kde by se daly sehnat). Nebo jste snad slyšeli o xantanové gumě, xylitolu nebo yaconovém sirupu? Jiné jsou známější, např. mandlová, špaldová, kokosová mouka, quinoa nebo himalájská sůl. Což na dostupnosti nic nemění. Popravdě říkám, že tahle skutečnost mě dost odradila. Pokud mám vařit ze surovin, jejichž shánění mi zabere víc času než samotné vaření a konzumace dohromady, o financích ani nemluvě, je má radost z vaření poněkud zakalena. Ale rozhodla jsem se nevzdat to, zapojit zdravý rozum (ano, i já ho občas použiju) a vybírat dál. Jak jsem dopadla, o tom za chvíli. Teď bych se chtěla ještě krátce pozastavit nad samotným programem.

Nezávisle na této kuchařce jsem se před časem rozhodla, že udělám něco se svým návykem na sladké. Nedat si po obědě (a/nebo večer) kousek (rozuměj půlku a víc) čokolády bylo nemyslitelné. Naprosto jsem ujížděla na Ledových kaštanech. Chtěla jsem cukr omezit a nejvíc právě tyhlety čokoládičky, sušenčičky a podobné dobroty. Po několika neúspěšných pokusech se mi zatím docela daří, nešlo to ze dne na den, ale i malá změna je znát. Především na tom, jak se cítím. Neumím to dost dobře popsat, ale co jsem utlumila spotřebu cukru, cítím se prostě fyzicky lépe. Nejsem příznivcem radikálních změn, ani ve stravě. Ale pokud zapojíte zdravý rozum a vezmete si i z tohoto programu to, co vyhovuje právě vám, jenom tím získáte. Autorky by to určitě nerady slyšely, ale nemusíte se hned vzdávat všeho, co máte rádi. Kdo říká, že musíte nahradit normální těstoviny bezlepkovými? Nebo že nemůžete použít místo předepsaného kozího čedaru ten běžný? Záleží jen na vás, jak a čím si jídelníček obohatíte. Inspirace tu najdete kupodivu hodně.

Po prvotním šoku, kdy mě napadlo, že z toho nemám šanci nic uvařit (ani smoothie, protože doma nemám mixér), jsem odhodlaně listovala, prohlížela barevné fotky plné lákavých salátů, ze kterých zdraví a síla přímo sálala, a pročítala seznamy ingrediencí. Seznamy ingrediencí jsou totiž na receptech často to nejsložitější. Bylo jasné, že bez menších úprav se prostě neobejdu. Pokud nechci strávit hodiny nakupováním a zbytek měsíce na rohlících. Chtěla jsem vyzkoušet něco sladkého (jak jinak), nějaký salát a něco z hlavních jídel. Neustálým pročítáním jsem nakonec objevila spoustu skvělých a jednoduchých receptů, kterými se dá jednoduše obohatit jinak fádní jídelníček (minimálně jednou).  A ještě navíc s klidným svědomím, protože jíte Opravdu zdravě. Určitě časem, až seberu odvahu, zkusím Fenyklovohruškovou polévku (s. 80). Samotná kombinace mi přijde tak neuvěřitelná, že to za zkoušku prostě stojí. Oblíbenou kapitolou jsou saláty, zajímavě vypadá třeba Syrový ořechový coleslaw (s. 93) s dresinkem z kešu ořechů nebo Fenyklový salát s halumi (s. 92).

Začala jsem, jako pokaždé, sladkým. V tomto případě Mandlovou buchtou (s. 178) v kakaové verzi. Mým trvalým problémem je, že recepty nečtu do konce a předem (vy to nedělejte!), takže margarín jsem nedala na začátek, ale až na konci, při závěrečné  "mám-tam-všechno?" kontrole. Nevím, jestli to bylo tím, ale výsledek připomínající brownies mi příliš nechutnal. Vlastně vůbec, ale netuším, co mi na chuti vadilo. Oproti tomu moje máma, další to testující člen, se však při pomyšlení, že ji bude mít celou pro sebe tetelila blahem. Tak nevím. Možná to ještě někdy zkusím, až uvidím někde "v akci" mandlovou mouku či mleté mandle.

Druhý testovaný recept Hráškové spaghetti carbonara (s. 132) měl mnohem větší úspěch. Pravda, spíš jsem se inspirovala a některé ingredience pozměnila. Místo máty bazalka, místo kozího sýra parmazán, místo bezlepkových těstovin těstoviny bezvaječné, bez bobů. Přidala jsem i žloutek navíc, takže výsledek byl krémovější. Autorky by z těchto změn asi příliš nadšené nebyly, ale výsledek chutnal i tak. A to je důležité! 

Originální recept vypadá takto:

Ingredience na 2 porce:

3 lžíce olivového oleje, 1 šalotka, nakrájená nadrobno, 2 malé stroužky česneku, nakrájené na tenké plátky, 225 g hrášku (čerstvého nebo mraženého), 100 g bobu zahradního (čerstvého nebo mraženého), himálajská růžová sůl, čerstvě mletý černý pepř, 180 g bezlepkových špaget, 2 žloutky, 80 g polotvrdého kozího sýra (čedaru), nastrouhaného, lístky ze 2 velkých hrstí máty, polovina nakrájená a polovina vcelku, 1 červená chilli paprička (není nutné)

Postup:

Ve velkém rendlíku rozehřejeme na středním ohni olivový olej a krátce v něm opečeme/podusíme šalotku, česnek, hrášek a boby. Rendlík je při tom zpola přiklopený. Podle chuti osolíme a opepříme.

Mezitím přivedeme k varu velký hrnec vody, osolíme ji a podle návodu na obalu v ní uvaříme špagety. Důkladně je scedíme. 

V misce smícháme žloutky s polovinou sýra a nakrájenou mátou a opepříme.

Pomocí kleští přeneseme uvařené scezené špagety do rendlíku se šalotkovou směsí a rendlík postavíme na velmi mírný oheň. Přilijeme ochucené žloutky a kleštěmi v nich obracíme špagety, aby se obalily a žloutek zhoustl.

Podáváme posypané zbývajícím sýrem a ozdobené mátovými lístky, popřípadě i chilli papričkou. 

Kniha byla k recenzi poskytnuta Martinus.cz.

Natasha Corrett, Vicki Edgson. Opravdu zdravě: Jezte s ohledem na své tělo - zásaditě. Slovart, 2013.

Dobře naložená kniha

V dobrém sýru najdeš sílu, zvláště pak v nakládaném hermelínu!

Varování: Tento článek je psán se záměrem navnadit vás na koupi této knihy. Není sponzorován žádnou firmou, nezaplatily  si ho autorky, aby si namastily kapsy z prodeje. Ani já z toho nic nemám. Tedy kromě dobrého pocitu.

Řada z vás, mých čtenářů, jsou mí přátelé, kteří vědí, že jsem se profesně podílela na přípravě už několika kuchařek. Ovšem ta poslední, v jejíž tiráži najdete i mé jméno, je tou, na kterou jsem pyšná asi nejvíc. Velká sýrová nakládačka je pro všechny dobře naložené lidi, kteří stejně jako celý autorský tým fandí specialitě mnoha hospod - nakládanému (a jinému) hermelínu.

Za nakládačkou - tou knižní i každoroční soutěží v nejchutnějším a nejvzhlednějším nakládaném hermelínu - stojí především Káča (Suchá) a Iva (Bartošová). Pak jsme se v kanceláři potkaly já a Zuzka, slovo dalo slovo, obě jsme se shodly na naší oblibě nakládaného hermelínu a nápad na sepsání vítězných i jiných receptů na tuto originální českou specialitu byl na světě. Nesmím zapomenout ani na grafika Jiřího, který dal knize jedinečnou grafickou podobu. Chvíli se nechal přemlouvat, ale nakonec se do toho pustil a odvedl výtečnou práci. Kniha, jak už to tak bývá, se rodila poměrně dlouho. První recepty vzešly z minulých ročníků Velké sýrové nakládačky, posléze se daly dohromady dvě poloviny autorského týmu, resp. autorského a produkčního, měnila se podoba - grafická i věcná, posouvaly se termíny, až byla konečně vytištěna a my ji držíme v ruce a kocháme se, jak se nám povedla. V jejím průběhu se jedna členka týmu vdala (alespoň myslím, že jen jedna) a dalším dvěma se narodili kluci (skutečně plodná kniha).  A teď je opět na nás, abychom všem, kdo nám nevěří, dokázali, že naše nadšení pro nakládaný hermelín sdílí spousta dalších lidí.

O co tedy jde. Ve Velké sýrové nakládačce najdete soupis ozkoušených předpisů na nakládaný hermelín. Ten může mít spoustu chutí - sladkou (např. Fíková La Jannette, s. 36), ostrou (Japoncova ostrá šavle, s. 44) nebo zdravě bylinkovou (Dobrotaj, s. 28). Řada z nich jsou recepty soutěžících na stejnojmenné soutěži a samozřejmě jsou tu i recepty vítězné (za všechny absolutní vítěz loňského ročníku Balkanski Kicoš, s. 18). Vedle hermelínů do oleje ponořených se autorky posunuly i na gril či do trouby a nezapomněly ani na klasické rychlé chuťovky. A znovu opakuji - všechny recepty jsou vyzkoušené a ochutnané (některé dokonce několikrát). Nechybí ani základní postup "jak na to". Mysleli jsem prostě na všechno. Aby se vám kuchařka líbila, inspirovala vás a možná i trochu pobavila. A já bych vlastně chtěla všem poděkovat, že se do toho pustili a že jsem měla možnost, i když jsem si v průběhu příprav odskočila na "dovolenou" (hahaha), se na tom stejně podílet. 

Máte-li nakládaný hermelín rádi, pojďte s námi objevovat jeho různé chutě a podoby, které zachutnaly i tak mlsným jazýčkům jako je Milan Cajs, pan Cuketka nebo redaktorka časopisu Apetit Darina Sieglová. A jestli vám to nic neříká, zaručuju vám, že stejně aspoň jeden recept zkusíte. 

Pokud se chcete podívat, jak autorky vypadají v akci, stavte se za námi v sobotu 17. května na Výstavišti v Praze Holešovicích na veletrhu Svět knihy Praha. Od 16.00 budou Káča s Ivou nakládat a můžete odejít dobře naloženi i s podepsanou kuchařkou. A samozřejmě přijďte i na letošní ročník Velké sýrové nakládačky 17. června (podrobně na www.syrovanakladacka.cz nebo FB), kde knihu všichni společně pokřtíme!

Kateřina Suchá, Iva Bartošová. Velká sýrová nakládačka. Mladá fronta, 2014. 123 str.

Šéfkuchařem rychle, ale ne snadno

Po kratší technické pauze, v níž se můj notebook odebral do křemíkového nebe a já byla nucena ho nahradit typem novějším, lehčím a lesklejším, jsem si celá natěšená řekla, že konečně splním dlouho odkládaný úkol. Napíšu recenzi na knihu, která mi dala pořádně zabrat.

Mám ráda výzvy. Kdesi vzadu v hlavě slyším tenký hlásek, našeptávající "Nepouštěj se do toho!". Přes veškerá varování okolí jej stále ignoruji a vrhám se po hlavě do zapeklitých věcí. Jako třeba Čtyřhodinový šéfkuchař od Tima Ferrise (o jeho předcházejících knihách něco k počtení třeba zde  nebo zde, pokud chcete vědět, co je zač, doporučuji  tento rozhovor). První, co  mě napadlo, když jsem ji poprvé spatřila, bylo: "Tak jak, je to kuchařka? Není to kuchařka? Co je to vlastně za knihu?" Ani teď nejsem o moc moudřejší.
Kniha je úctyhodná už jen svým rozsahem. Možná se vám stane následující: S nadšením si tenhle špalek dotáhnete domů, zavrtáte se s ním na oblíbené místo (postel, křeslo, okenní parapet, záchod - nesmějte se, kdo z vás nečte na záchodě?) a nahlédnete do ní. A řeknete si: "Panebože!" Bodne vás u srdce zklamáním. Ale přece tu bichli nehodíte do kouta. Dáte mu druhou šanci. Pak třetí, čtvrtou. A za chvíli už se od něj neodtrhnete. Dostane vás!
Pokud si kladete podobné otázky jako já, budete mít s knihou velký problém. Tim Ferris totiž převrací na hlavu všechny dosud zažité představy a postupy. Místo nich vám nabízí svoje. Naučit se mluvit plynně jakýmkoliv jazykem za zlomek času? No problem. Naučit se za jediný víkend umění šéfkuchařů? No jasně! Nepochybuji o tom, že jeho cesty fungují. Jenomže, abyste se po nich vydali, musíte být buď úplně zoufalí, nebo trochu šílení. (Znám pár lidí, kteří by se do metody rychlého učení pustili okamžitě. Myslím, že nejsou zoufalí, jen trochu blázni. Běhají maratony, chodí bosky a tak, znáte to.) Opustit zažité vzorce chování a učení se, které do nás hustí již od prvních předškolních let, vyžaduje odhodlání i touhu. Nejde to totiž lehce.

"Zopakuj mi ještě jednou, proč si to chceš zkusit?

Protože chci vědět, co se stane."

Čtyřhodinový šéfkuchař vás naučí všechno. Jen musíte vědět, co se naučit chcete. Což není nikdy od věci.

Takže Čtyřhodinového šéfkuchaře můžete považovat za cokoliv - učebnici, kuchařku, příručku přežití, cestopis, cokoliv. Na úvod musím říct, že jsem ze všech těch receptů nevyzkoušela ani jediný. V Timově podání totiž i předpis na míchaná vajíčka (s. 142) vypadá jako složité jídlo, které zabere minimálně hodinu.

Kniha je členěna do čtyř hlavních částí simulující večeři o čtyřech chodech (Il primo  Podomácku, Il secondo Nadivoko, Il contorno Vědecky, Il dolce Profesionálně). To doplňuje ještě kapitola o meta-učení a Příloha. Vedle receptů na již zmíněná míchaná vajíčka tu najdete i recepty na sexy steaky, saláty z čehokoliv, zmrzliny taktéž z čehokoliv až po takové - pardon - prasárny jako je Turbacon (s. 464), což je vlastně x druhů masa v sobě, nebo Carpe a l'ancienne (s. 550), u něhož popis ingrediencí zabírá celých 5 stran. Jen o stránku víc zabírá soupis 193 receptů ze 193 zemí, co země, to recept o cca 200 znacích. Což je právě jedna z věcí, kterými mi mě dostal.
Čtyřhodinový šéfkuchař je úplně přecpaný radami, které jsem si soukromě nazvala "aha rady". Určitě to znáte, zdánlivě úplně banální věc, která, když vám ji někdo sdělí, jako první reakci vyvolá "Aháááááá". V tomhle případě např. že "kulaté" jídlo vypadá lépe na hranatém talíři a naopak. Jiné nápady jsou trochu nezvyklé, ale jsem si jistá, že fungují (např. dekantace vína ponorným mixérem, s. 428). A pokud často a rádi chodíte do restaurací, neuškodí přečíst si pár tipů, jak se stát VIP hostem (s 626).
Troufám si tvrdit, že NĚCO si v ní najde kdokoliv. I zálesák, který je nejšťastnější v hlubinách lesa. Tim Ferris vás totiž naučí i vaření v doslova polních podmínkách, včetně velmi názorného popisu kuchání divé zvěře. Jenom si nejsem jistá, jestli tuhle knihu s sebou bude někdo ochoten vláčet na lov.
Čtyřhodinového šéfkuchaře mám na nočním stolku (vedle tří knih v různých fází rozečtenosti a jednoho překladu, který rediguji). Strašně ráda v něm listuju, většinou objevím nějakou další "aha radu" nebo alespoň inspirativní citát. Ten, který se mi zalíbil hned, je z kapitoly o výběru vína (důležitá kapitola):

"Vařím s vínem. Někdy ho dokonce přidávám i do jídla."

Tim tvrdí, že tuhle knihu byste si měli přečíst, protože je to zábava. On tím sice myslí vaření, ale pro mě je zábava i Čtyřhodinový šéfkuchař.

Timothy Ferris. Čtyřhodinový šéfkuchař: snadná cesta k tomu, abyste vařili jako profíci, naučili se cokoliv a dobře se vám žilo. Jan Melvil Publishing, 2013. 662 str.

Děkuji Martinus.cz za poskytnutí knihy k recenzi.

P.S.: Pokud chcete vědět, kdo tuhle recenzi opravdu psal, podívejte se na FB stránky. 

Muffiny podle Lucie

Dalším adeptem na nejlepší mrkvový koláč (dort, cupcake, muffin, koláček...) je recept z foodblogu Chez Lucie. Připadá mi zbytečné, abych ho tady přepisovala. Prostě se podívejte SEM, ale nezapomeňte se zase vrátit sem. A ne, že tam ztvrdnete hodiny a hodiny prohlížením fotek a receptů, jako já. To byste mě vážně otrávili!

Tenhle recept jsem si vybrala ze tří důvodů:
1) Blog Chez Lucie  byl vůbec první food blog, který jsem začala číst, a od něj vedla cesta k dalším. Blogům i koláčům. Svým způsobem mě inspiroval i k založení tohoto blogu. Proto je můj nejoblíbenější.
2) V den, kde jsem tyhle muffiny pekla, měla svátek Dita. Lucie píše, že recept je podle Deníku Dity P. Podle kuchařky, ne podle pořadu.
3) Zdálo se mi, že nová forma na muffiny leží doma příliš nevyužitá.

Kromě toho mě zaujal i ananas a koření, to jsem u jiných koláčů neviděla. Výsledek? Nebyl špatný. Výborný krém. Mrkev jsem tentokrát skutečně nastrouhala najemno a v koláčcích tak není skoro cítit ani vidět. Ale čekala jsem, že ananas a koření budou na chuti více znát. Takže trochu zklamání.
Na pohled jsou muffiny velmi efektní a myslím, že oproti klasickým čokoládovým a borůvkovým i originální. Jenže jako mrkvový koláč mi víc chutnal ten farmářský podle Hany Michopulu. Na který bych dala tenhle krém. Ale hledám dál.

Po vytažení z trouby

P.S.: Stále mi není jasný rozdíl mezi muffinem a cupcake. Vysvětlí mi to někdo konečně?