Nevím, jak a zda vůbec mám „svoje“ kuchařky recenzovat, na druhou stranu je vám chci ukázat. Tady je výběr těch, které mi prozatím utkvěly v paměti nejvíce. Ale nebudu je, až na jednu výjimku, hodnotit.
Vůně francouzské kuchyně
Jedna z mých posledních. Vyšla teprve nedávno, já jsem s ní strávila Vánoce a přelom roku. Krásně graficky vyvedená francouzská kuchařka. Kromě toho, že vám Michel Roux, její autor, vysvětlí, jak pokrm připravit, poradí také, jak jej upravit a servírovat. Jedná se většinou o nejen časově náročnější recepty, zejména i co se finální úpravy týče. Zajímavé mi na ní, jako na všech francouzských kuchařkách, přišly samostatné kapitoly o omáčkách a vejcích. Dále tu najdete předkrmy, polévky, různé druhy masa a mořských plodů, hodně zeleninových pokrmů a jako vrchol sladké dezerty. Ocení zejména milovníci luxusních a v našich končinách netradičních receptů, a samozřejmě nadšenci pro vše francouzské.
Michel Roux. Vůně francouzské kuchyně. Přeložila Jitka Rákosníková. Ikar, 2015. 272 s.
Škola světové kuchyně
Kuchařka, u níž jsem se poprvé posunula od odpovědné redaktorky k té jazykové (rozdíl si můžeme vysvětlit někdy jindy). Kuchařka vás provede přípravou pokrmů typických pro různé kouty světa. Projdete v podstatě všechny kontinenty, velký prostor dostává i tolik oblíbená asijská kuchyně nebo naopak ne příliš známá kuchyně africká. Recepty z první části jsou velmi názorné, každý je doplněn sérií fotografií z různých fází přípravy pokrmu až po konečný vzhled. Vhodná pro začínající kuchaře nebo pro ty, kteří rádi zkouší něco nového. Zamotejte jarní závitek, připravte mexické taquito, či marocký tažín. Ve druhé části se vydáte na druhou okružní jízdu světem, sice bez podrobných postupů, ale určitě je zvládnete i tak.
Škola světové kuchyně. Překlad Jana Montorio Doležalová. Mladá fronta, 2014. 256 s.
Cestování za jídlem
Tohle je naopak (zatím) poslední kniha, pod níž jsem podepsaná jako redaktorka odpovědná. Dodělávala jsem ji už na mateřské, ještě před porodem, mj. třeba na pražské Náplavce… Soubor pečlivě vybraných receptů z rubriky časopisu F.O.O.D. Tradiční i méně známé recepty z různých zemí či regionů světa. Důležité je zejména to „z regionů“, např. italských regionů je tu hned několik – Puglia, Toskánsko, Friuli aj. Každá kapitola je uvozena krátkým textem, představující kulinářské tradice, typická jídla nebo suroviny. Jednoduché recepty se mísí s těmi náročnějšími, lehká jídla s kaloricky hodnotnějšími, takže kuchařka je vhodná pro všechny věkové, chuťové i kuchařské kategorie. Důležitá je láska k dobrému jídlu.
Cestování za jídlem. Mladá fronta, 2013. 244 s.
Velká sýrová nakládačka
Netřeba představovat. Na blogu už jsem o ní psala, takže pokud vám uniklo, čtěte zde. Uvádím ji sem pro připomenutí, protože mi hodně utkvěla v paměti a protože Iva a Káča jsou prostě super! A taky Zuzka a Jirka!
Jen jedno jablko denně
Tady udělám hned několik výjimek. Nejde o kuchařku, nejde vlastně ani o knihu o jídle. A budu ji hodnotit. Má kniha o anorexii a poruchách příjmu potravy na blogu o jídle vůbec místo? Má, protože ta návyková, zhoubná moc jídla je rozšířenější než by se mohlo zdát.Naprosto přesně si pamatuji, že už při čtení originálního textu jsem několikrát neudržela slzy. Proto, jak skvěle dokázala Emma Woolfová vystihnout pocity někoho, kdo s jídlem opravdu bojuje. Ne jako někdo, kdo uvažuje, jestli si má k té televizi dát druhou čokoládu nebo ne. Ale jako ten, kdo přemýšlí doslova o každém jablku. A přestože nejí, nemyslí na nic jiného než na jídlo. Často říkám, že kdo to nezažil, nepochopí to. Poté, co se mi povedlo tuhle knihu vydat v českém překladu, už mohu říct, že „kdo to nezažil nebo alespoň nečetl Jen jedno jablko denně, nepochopí to.“ Nenechte se odradit tím, že je to jen příběh nějaké bývalé anorektičky. Je to kniha o našem vztahu k jídle, o sebevědomí, o vztahu člověka k sobě samému. Je to skvělá kniha.
„Člověk podvádí a vynechává jídla, a přitom ví, že podvádí jen sám sebe. Ale nedokážu utišit ten vnitřní hlas, tu neustálou kritiku, jak nenasytná jsem, když si dopřávám jídlo…“
Emma Woolfová. Jen jedno jablko denně. Přeložila Jana Hejná. Mladá fronta, 2013. 272 s.
P. S.: Tenhle článek už měl být na novém blogu. Ale protože stále ladíme, tak je ještě „na starém“. Abyste mi tu neusnuli.
