30. 12. 2014

Sladké a veselé!

Několik let jsme doma nepekli cukroví. Já bydlela a pracovala v Praze a do rodného hnízda jsem se dostala pár dní před Štědrým dnem. Doma měli rozhodně jiné starosti než vykrajování lineckého a obalování rohlíčků. Loni už to bylo lepší, přijeli jsme dřív, ale to jsem zase měla dost starostí sama se sebou a sžíváním se s novou mateřskou rolí. Řešili jsme to koupeným cukrovím od místních cukrářských učňů a od jedné rodinné známé. Ale už loni jsem si řekla, že to následující rok napravím.

Letos jsem upekla šest druhů cukroví - tradiční linecké, vanilkové rohlíčky, příšerně sladké, ale dobré kokosové střapáče, mnou v dětství milovaná kakaová kolečka, ovesné koláčky (zdravé, ale strašně tvrdé, takže se asi budou jíst až v březnu) a lískooříškové cukroví podle Kitchenette. Z nostalgie jsme koupili na vánočních trzích učňovské třené rohlíčky. A sebekriticky říkám, že to je moje nejoblíbenější! Kromě jablečného štrúdlu se spoustou jablek, oříšků, rozinek a skořice.Vlastně to bylo docela fajn - hníst těsto, vykrajovat různé tvary, trochu se rozčilovat, když se těsto rozpadá. A pak to zdobení - uvařit si svařák, zapálit svíčky, poslouchat adventní koncert, přitom matlat krémem a marmeládou upečené dobroty. Jo, docela jsem si to užila. I díky tomu, že Jáchyma zabavila babička. Přestože linecká kolečka jsou spíše šištičky, rohlíčky váleli Jáchym s kocourem a oba dva taky zřejmě zdobili, jsem na sebe hrdá. Teď už se můžu jen  zlepšovat. Navíc jsem splnila i své další předsevzetí a připravila i jeden jedlý dárek, který ale ještě nebyl darován, proto nemůžu říct, co to je. (co na tom, že původně měl jedlý dárek dostat každý, nejhorší je začít!). Sladké to bylo, veselo bylo taky, takže se to povedlo.



Odměna...

Za všechny ty uvařené recepty a pročtené kuchařky mě samozřejmě čekala odměna. Jak jinak než další kuchařky. Kromě spousty úžasných a originálních dárků jako triko se Simon's cat nebo metrového medvěda mi Ježíšek nadělil dvě kuchařky italských gurmánů a jednu sladkou (od Martinus.cz).  Ovšem největší překvapení je, že Ježíšek sleduje videa na Ženysro, protože mi nadělil přesně to, co jsem chtěla a nutně potřebovala - tyčový mixér ETA Cabero  se spoustou příslušenství.






















Takže u mě je to jasné - příští rok se budu ládovat italským jídlem a sladkými cupcaky. S tím vším mi pomůže můj nový mixér. Sem tam něco zrecenzuju, ať víte, podle čeho stojí za to vařit. Předsevzetí si sice nedávám, ale chtěla bych, aby blog běžel alespoň tak jako dosud, čtenářů neubývalo a přibývalo krásných kuchařek, ať nemusíme vařit smažák v mikrovlnce.

Ať už sladký nebo hořký, ať je ten další rok podle vaší chuti!


P.S.: Toho medvěda vlastně dostal Jáchym....ehm...

16. 12. 2014

Top výběr pro milovníky jídla a/nebo kuchařek

Tento i další zajímavé příspěvky najdete na novém blogu JÍDLOG.CZ!


Všechny (e-)shopy i blogy se předhánějí v tom, který stvoří ten nejoriginálnější seznam dárků pro kohokoliv - maminku, tchyni, zetě, kolegu, partnera, dítě, domácího mazlíčka... Takže vlastně už není problém co vybrat, ale spíš kde. Otázku z čeho to platit si zodpovězte sami.

Aby nebyli o tuto novinku ochuzeni ani příznivci kuchařek a knih o jídle, nabízím vám soupis těch kuchařek, které mě v průběhu roku zaujaly a o nichž jsem přesvědčená, že pod stromečkem (umělým nebo živým, skutečným či pomyslným) minimálně neurazí.

Jednoznačným favoritem a kuchařkou č. 1 letošního roku je pro mě Kitchenette - Rok v kuchyni. Krásná na pohled, skvělé recepty, z/s ní musí chtít vařit snad každý. Letos pečeme po dlouhé době cukroví doma a jeden z druhů, konkrétně oříšková srdíčka, je převzatý právě z této kuchařky. A každý, kdo ochutnal jablečný koláč, nelitoval. Ale pospěšte si, prý už je jen pár kusů, dotisk se sice připravuje, ale znáte to, kdo dřív přijde...


Další kuchařkou, kterou rozhodně neurazíte, je Kuchařka pro mého muže. Psaná přímo s ohledem na mužskou osobnost, schopnosti i chutě. Navíc je zcela jistě potěší, že je to Kuchařka ne pro každého, ale právě jen pro toho VAŠEHO.


Další dobroty oceníte asi spíše v létě, pikniky, grilovačky, ale i zimě se nakládá hermelín.  A ne ledajaký. Ten naložený podle Velké sýrové nakládačky bude originální, ať už zvolíte jeden z vítězných receptů stejnojmenné soutěže, nebo nějaký jiný. Doporučuji darovat tuto knihu se sklenicí vlastnoručně naložených hermelínů a přáním dobrého naložení!


A teď něco pro kuchaře - intelektuály. Občas se mezi recenzovanými knihami objeví i nějaká ta duševní potrava. Objevem letošního roku je pro mě Food junkie. Tahle kniha vás strhne. Ani nevíte jak. Čtete stále dál a dál, jako když máte před sebou skvělé jídlo, které ale vlastně jíst nechcete, protože je to skoro škoda.  Skvělá četba nejen během vánočního přež... přejídání... přežívání.


Samozřejmě krásných, inteligentních a použitelných kuchařek je mnoho. Při výběru se neřiďte žebříčky prodejnosti, ale spíše chutěmi obdarovávaného. Vybrali jste některou z nich? Určitě ano, pokud je ovšem už nemáte doma. Můžete se inspirovat i mým wishlistem na Martinus.cz, který je z velké části tvořen právě kuchařkami. 
Tak SLADKÉ A VESELÉ!

14. 12. 2014

Kuchařské retro V.

Tenhle nový příspěvek mám rozepsaný už asi dva týdny, ale pořád jsem odkládala pořízení obrazové dokumentace. Teď tedy konečně další retro příspěvek i v obraze. Berte ho jako příjemné rozptýlení mezi vším tím cukrovím a recepty na vánoční a slavnostní jídla z celého světa. A teď už se pohodlně usaďte...


"A co vlastně jíš, když nejíš maso?"

Tuhle větu určitě zná každý, kdo byl alespoň pár týdnů ve svém životě vegetariánem. Já maso nejím od svých asi patnácti let, poslední tři čtyři roky si dám občas rybu, kuřecí nebo krůtí. Nejsem a nikdy jsem nebyla vegetariánem "z přesvědčení". Maso mi nikdy moc nechutnalo, a tak bylo jednodušší říct, že ho prostě nejím vůbec, než to každému vysvětlovat. Rodiče to vzali rozumně, starší sestra mi v tomhle ohledu ušlapala cestičku, protože ona je přesvědčeným vegetariánem dodnes. Babičky se ovšem nikdy nezapomenou zeptat, jestli pořád ještě nejím to maso a opravdu si nedám klobásku nebo uzené. Podobně hloupá jako úvodní otázka je i "A vy jíte jenom maso?" Přestože nejím maso, nežiju jen na salátu.  I když z toho, jak byla vegetariánská strava prezentována v roce 1991 ve Vegetariánské kuchařce, byste to asi nepoznali.

Úvodem je představena filozofie vegetariánství a velmi podrobně popsány výhody výhradně rostlinné stravy. Nejen z hlediska zdravotního, ale také etického, ekonomického a tak nějak ze všech ostatních stran, abyste se pak plni nadšení, jak zachráníte sebe i svět, vrhli na následující recepturní část. Autoři to popisují takto:

"Je to vlastně komplexní životní styl zaměřený na péči o zdraví výživou, abstinencí, nekuřáctvím, pohybem, tělesnou hygienou, psychohygienou i společenskou angažovaností."

Právě tato úvodní část je zřejmě důvodem, proč jsou někteří lidé k vegetariánské stravě tak skeptičtí. A také důkazem, že nezáleží jen na tom CO je řečeno, ale také JAK. Vůbec nezpochybňuji výše citovanou větu, určité výhody této stravy i etické aspekty vegetariánství i veganství. Ale fakta jsou podána jazykem, jež nepřipouští žádnou diskuzi. Ano, je úkolem Vegetariánské kuchařky tento způsob stravování podpořit. Ovšem lze to říci i jinak, než že bílá mouka a cukr nás zabíjí a půl kila syrové zeleniny denně vyřeší naprosto všechno. Napadá mě, jestli nám neškodí více ten stres z toho, co bychom měli podle rad odborníků, lékařů, časopisů, maminek,... (dosaďte dle libosti) dělat a stejně neděláme.

Nechme teorii teorií a podívejme se na samotné recepty. Ty vlastně nejsou až tak špatné a řada z nich by potěšila i dnešní rozmlsané vegetariány. Navíc musíme vzít v úvahu, že nabídka potravin v té době byla poněkud chudší, a tak si vegetariáni, ostatně jako všichni ostatní, museli nějak poradit. Třeba tím, že si vyráběli sójové mléko doma. Některé recepty jsou pravda extrémní, třeba recept na Syrové brambory na indický způsob (s. 158) - olej a sůl by měly i ze syrových brambor udělat lahodný pokrm. Neudělají. Jiné zase vzbuzují otázku, zda jsou tak úplně v souladu s první částí. Třeba recept na Makové piškoty (s. 190), na jejichž přípravu je třeba cukrářských piškotů. Ty jsou, pokud dobře vím, jen z vajec (!), bílé mouky (!!) a cukru (!!!). Nebo je to jen takový ústupek, projev dobré vůle? Kdoví. Většina z nich ovšem zapadá do kategorie "něco s něcím" - fazole s rajčaty, čočka s brambory, okurkový salát s rajčaty. Žádný složitější postup tu nenajdete. Některé recepty jsou dokonce označeny, podle toho, zda se dají připravit v jeslích, mateřských a základních školách, závodních jídelnách a restauracích. Na co všechno ti autoři nemysleli.

Samostatnou kapitolou je doprovodný obrazový materiál. Je skutečně doprovodný, protože jen velmi málo receptů tu vidíte na obrázku. Ač je to kniha o, v tehdejší době, nezvyklém stravování, fotografie jsou naprosto totožné s jakoukoliv jinou kuchařkou z té doby. Nejvíc mě na tom fascinuje to, jak jsou podivně mdlé, neostré, nevýrazné. Bez chuti. Je to tiskem? Použitým papírem? Nebo tehdejší dobou?


Vegetariánská kuchařka byla jistě na počátku 90.let průkopníkem nových směrů, které se k nám pomalu dostávaly. Že za těch téměř 24 let nastal určitý posun i ve vegetariánských jídlech, se lze snadno přesvědčit třeba na blogu veganotic.cz. Slintat budou i zapřísáhlí masožrouti!

A na závěr mi dovolte krátký úryvek, v němž autoři radí, jak si pokrmy nejlépe vychutnat:

"Aby se však skutečně nasytil žaludek i mozek, aby se nasytily všechny naše smysly, pa při jídle nečteme, nemluvíme, neposloucháme zprávy, ale tiše žvýkáme každé sousto, vychutnáváme barvu, vůni i chuť. Prostě snažíme se z jedení vytěžit maximum. Mysleme na obsah vitaminů, minerálních látek, stopových prvků a enzymů, na sílu slunce a země obsaženou v potravinách."


Karel Červený, Drahomíra Červená. Vegetariánská kuchařka: Vegetariánství v teorii a v praxi. Práca, 1991. 200 str.

7. 12. 2014

Píšeme Ježíškovi

Možná máte pocit, že jsem na blog zanevřela nebo snad zapomněla. Ani jedno, ani druhé vážení. Jeden retro příspěvek už mám rozepsaný, ale jaksi není, kdo by to nafotil. Slibuji, zlepším se.

A potom - kdo má v této době čas psát blogy? Všichni přece píší Ježíškovi. 

Znám hodně lidí, mě nevyjímaje, kteří si přejí knihy. Ani já nejsem výjimka. Kdo by si myslel, že si tajně přeji kuchařky, nemýlí se. Kromě kuchařek jsem si oblíbila i severské detektivky a současnou českou prózu. Knih vychází hodně a Martinus.cz má super nápad, jak předejít tajné hrůze z toho, jestli najdete pod stromečkem přesně tu knihu, kterou si teprve přečíst chcete. Jmenuje se wishlist a jednoduchým způsobem tak vytvoříte seznam knih, který posléze jen rozpošlete všem známým. A pak už se můžete těšit, jak budete od 25. prosince jen ležet, sedět a číst (mezi pohádkami). Jste-li v roli kupujícího, už se vám nestane, že byste vybrali špatně. Tedy pokud pojedete podle wishlistů. 
Já už mám svůj tady. A vy?


27. 10. 2014

Když blog nestačí


Tento i nové příspěvky najdete na novém blogu Jídlog.cz, tak se podívejte i tam.

Je podle vás lepší tištěná papírová kniha nebo dáváte přednost těm elektronickým? Nebo jinak - máte raději kuchařky nebo foodblogy? Že se to nevylučuje, to teď nejen mně dokázala Markéta Pavleje, autorka blogu Kitchenette. Před pár týdny vydala krásnou kuchařku Kitchenette - Rok v kuchyni. Nejprve jsem si říkala, že ji mít nemusím, stačí blog. I když se mi některé recepty z něj zdály příliš složité a pracné, ráda se na něj vracím. Peču podle něj nepřekonatelné čokoládové muffiny, chystám se na carrot cake, možná se časem od sladkého přesunu ke slanému. Proto jsem se kuchařky - té papírové - trochu obávala, především složitosti receptů. Ale jako častokrát, i teď jsem se mýlila. Ohrané rčení, že v jednoduchosti je krása, tu platí jen v tom nejlepším smyslu.

Rok v kuchyni vás překvapí už ve chvíli, kdy ji vezmete do ruky – očekáváte totiž, že je těžká, vzhledem k jejímu formátu a tloušťce. Naopak, díky použitému papíru je hrozně lehoučká, takže nemusíte posilovat, abyste ji mohli přenášet (nemáte-li knihovnu v kuchyni, nebo naopak). Otevřete ji a překvapí vás znovu - jak je jednoduchá. Nic tam není navíc, nic neruší. Vše je podřízeno tomu, aby vyzněly jednotlivé recepty a fotky. Grafického designu se ujal Martin Pecina, jeden z nejlepších českých knižních grafiků. Na rozdíl od jiných autorských kuchařek tu nenajdete ani jedinou fotku, na které by byla sama autorka Markéta Pavleje. To, že všechno fotila sama (jako ostatně všechny fotky na blogu), není jediný důvod. Kromě dvou fotek, na níž jsou vidět její ruce při přípravě těsta, jsou na všech ostatních jen pokrmy. Nemyslím ilustrační fotky poházených surovin a rádoby umělecky špinavých mís - opravdu u každého receptu je příslušný obrázek výsledku. Pravidelní čtenáři mého blogu vědí, že právě tohle je jedna z věcí, které mi u mnoha kuchařek vadí - totiž, že nevidím výsledek, jak by mělo (či mohlo) jídlo po uvaření vypadat. Tady to vidět je a vypadá to moc dobře.
Recepty jsou rozděleny do čtyř kapitol - Jaro, Léto, Podzim a Zima. Připadá mi, jako by některé jarní recepty byly ještě tak trochu zimní (třeba Máslová dýně r. č. 9), navazovaly tak na sebe a vytvořily kruh střídajících se ročních dob. R. č. v tomto případě není rodné číslo, ale číslo receptu, nenajdete tu totiž klasické stránkování.  Je tu 60 receptů a k tomu 17 Pracovních receptů – předpisů na základní suroviny jako křehké a listové těsto, kvásek, postup, jak správně šlehat sníh, jak vyrobit dýňové či kaštanové pyré nebo přepuštěné máslo. Každý je uveden krátkou autorčinou poznámkou a pak už jen suroviny a velmi podrobný postup. Jídla bych zařadila asi do kolonky "moderní kuchyně". Používá suroviny v domácnostech víceméně běžné, i když jistý svěží vítr z cizích krajů je cítit z přísad jako quinoa, chia semínka či miso pasta. Ale nebudete mít potíže vyslovit názvy jídel, dokonce si pod tím i něco představíte. Samostatně bych se mohla rozepsat o sladkých koláčích, sušenkách a dortech, což je na Kitchenette moje nejoblíbenější část. Letos se po strašně dlouhé době chystám péct vánoční cukroví a kromě klasických druhů jsem si vybrala i Oříšková srdíčka (57). 



















Rozhodnout, které recepty vyzkouším, bylo těžké i snadné zároveň. Těžké proto, že k vyzkoušení lákají skoro všechny. Mě především ty sladké. Ale už během prvního listování mi padly do oka dva recepty - na Zapékané sýrové makaróny se zeleninou (50) a Dýňové muffiny s karamelovým krémem (37). Podobný recept jako je ten na sýrové makarony už jsem zkoušela v podobě s bramborami z Receptů z farmářského trhu. Mléko ovoněné bylinkami, přestože jsem tymián musela nahradit oreganem, zahuštěné trochou jíšky a sýrem (opět náhrada - místo předepsaného Gruyére přišel ke slovu ementál - snad to nejsou náhrady příliš babicovaté). To vše smíchané s podzimní zeleninou a zapečené - skvělé podzimně-zimní jídlo. Chutnalo všem, dokonce i kocour se přišel podívat, jestli by se v pekáči pro něj něco nenašlo.


Dýňové muffiny jsem nakonec nahradila Francouzským jablečným koláčem (33) a dala tak šanci jablečným dezertům. Ty jsem nikdy moc nemusela - z dětství si pamatuji nepečený jablečný dort, připomínající přesnídávku s piškoty, a takovou tu rychlobuchtu z plechu, kam se dávalo kakao a strouhaná jablka. Ani jedno mi nechutnalo, na milost jsem vzala jen jablečný štrúdl. Ovšem tenhle koláč mě přesvědčil, že jablečné koláče můžou být i dobré. Dokonce moc dobré. Pekla jsem ho třikrát, pokaždé byl jiný. Napoprvé se mi rozpadl, pekla jsem ho v příliš velké formě (a moc jablek - 600 g jablek totiž znamená těch neoloupaných a neočištěných), nedržel pohromadě a jedli jsme ho lžičkou. Druhý pokus dopadl o mnoho lépe, přidala jsem trochu mouky a ubrala cukr, protože první verze byla dost sladká. Také přišel ke slovu ruční šlehač. Třetí pokus byl také skvělý, přestože koláč č. 2 byl asi nejlepší. Recept je tak jednoduchý, že už ho znám zpaměti (včetně množství ingrediencí). Během focení výsledného koláče vznikla tato naprosto náhodná a nearanžovaná série fotografií, kterou prostě musím zveřejnit. A tady je na ten úžasný koláč recept:


Francouzský jablečný koláč

Na koláč o průměru 24 cm
2 velká šťastná vejce, 150 g třtinového cukru, 110 g hladké mouky, 3/4 lžičky prášku do pečiva, špetka soli, 3 lžíce rumu, 1 lžička vanilkového cukru, 115 g másla, 600 g jablek

Postup:
Troubu si nechte předehřívat na 180 °C (horkovzdušnou stačí na 160 °C). Máslo rozpusťte a nechte zchladnout na pokojovou teplotu. Dno dortové formy vyložte pečicím papírem a boky vymažte máslem nebo tukem ve spreji.
Oloupaná jablka rozkrájejte na kousky velké přibližně jako palec. Do středně velké mísy si prosijte mouku spolu s práškem do pečiva a solí. Ve velké míse vyšlehejte vejce do pěny. Přidejte k nim cukr, vanilkový cukr a dál pomalu šlehejte, dokud nevznikne hladký, světlý a nadýchaný krém.
Do tohoto krému postupně střídavě vmíchávejte moučnou směs, rozpuštěné máslo a rum. Pak přisypte jablka, zamíchejte a přesuňte těsto do formy. Jablka trochu zarovnejte pomocí lžíce nebo stěrky a dejte péct přibližně na 40 minut. Po krátkém zchladnutí můžete servírovat například s crème fraîche nebo její českou obdobou, zakysanou smetanou.


Kitchenette - Rok v kuchyni je důkaz toho, že kuchařka, i ta autorská, může být opravdu jen o jídle. 

Markéta Pavleje. Kitchenette - Rok v kuchyni. Kitchenette, 2014. 176 s.

14. 10. 2014

Parodie na kuchařku

Experiment, který se (ne)povedl.


O Láďovi jsem hodně slyšela. Vymetl z českých kuchyní všechny Zdenky, Italy, Dity a spol., aby nám všem ukázal, že vařit se dá levně, chutně a rychle. Láme (téměř neexistující) žebříčky prodejnosti rychleji než Michal Viewegh. Ale kdo to ten Láďa vlastně je? Nikoliv kuchař, ale experimentátor. 

"První jídlo jsem uvařil v době, kdy jsem si jako šestiletý byl schopen přeslabikovat návod na polívku z pytlíku. Byla žampionová a povedla se mi."

Stejně tak je třeba pohlížet i na jeho recepty. Jako na experimenty testující co všechno jsou někteří ochotni udělat a sníst jen proto, že jim to zdánlivě ušetří pár drobných. Přemýšlím, zda je to celé jedna velká parodie na současný trend zdravého vaření z kvalitních surovin. Nebo jen truchlivý obraz českých kuchyní. Ačkoliv jsem si na začátku myslela to první, nyní už se více přikláním k variantě č. 2. Z diskuzí internetových i jiných jsem pochopila, že existují lidé, a není jich málo, kteří podle Hrušky opravdu vaří, chutná jim a berou celou tuhle věc vážně. Neznáte-li, podívejte se na pár dílů pořadu Prostřeno! – vysílá Prima FTV, lze shlédnout i na webu, určitě mu jednou věnuju samostatný článek. Tam uvidíte, že pokrmy vycházející z českých kuchyní se více blíží těm od Hrušky. Když si všechny recepty z Vaříme s Láďou Hruškou projdete, zjistíte, že cílem každého jídla je zaplácnout žaludek něčím vydatným, aby se veškerá energie přesunula na trávení a ne na jiné, podružnější, intelektuální činnosti. 

Ne všechny recepty jsou naprosto nepoužitelné. S přimhouřením všech očí se dá najít i pár docela normálních. Žádná vysoká gastronomie to není, ale doma obstojíte. Pamatuji si, že moje máma, když jsem byla malá, dělávala podobné Hrníčkové knedlíky (s. 56) a nebyly špatné. Převažují ovšem jídla, která se podle mě jíst ani nedají. Často je zdůrazňován nejen finanční (levné) a smyslový (chutné) aspekt Láďových jídel, ale také efekt zdravotní, tzn. jde o jídla zdravá a bez chemických přísad. A pak tam najdete Smaženou tlačenku (s. 74)Polívku z taveného sýra (s. 46), nebo Nadívané kuřecí kůže (s. 60). Kuřecí kůže jsou ostatně Láďovou oblíbenou surovinou. Zeleninu musíte hledat lupou, ovoce používá v dortu nebo knedlících. K nalákání neslouží ani fotky, které jsou u každého receptu. Bohužel. Rozmazané, neostré, vyfocené snad mobilem. Pokud vás od přípravy a konzumace neodradí tyhle obrázky, pak už nic. Velikonoční beránek (s. 126) vás bude strašit ještě dalších několik nocí. 


Jednou z mnoha dalších věcí, která mě zarazila, je nacenění jednotlivých surovin. Pokaždé, když vidím u nějakého receptu uvedené vedle množství ingrediencí i jejich cenu, začnu přemýšlet, kdo a podle čeho to přepočítával? Pominu-li fakt, že u některých surovin ceny jsou, u jiných ne, některé částky mi prostě nesedí. Jak se spočítá cena za lžičku grilovacího koření, špetku soli, lžičku mletého pepře, lžíci oleje? A i když si to sečtete, někdy vás cena odrovná. Např. cena tyčinek se šunkou (s. 144) je 96, 50 Kč. Počet tyčinek není uveden, ale ty z obchodu vás asi vyjdou stejně, ne-li levněji. Vaší úvaze nechám, kolik éček a přidaných přísad může být v jogurtu za 5 Kč (Sýr a lá Lučina, s. 36) nebo nugátové čokoládě za 15 Kč (Nugátové croissanty, s. 110).
































Vzhledem k uvedenému asi pochopíte, proč jsem vypustila tradiční recenzní recepty. Prostě jsem nenašla nic, co bych chtěla vyzkoušet, nač bych vyloženě dostala chuť. Pak jsem váhala i s ukázkovým receptem. Ale jo, dám vám ho. Třeba jeden z těch pro mě méně pochopitelných (a to mám smažák ráda!). V úvodu k tomuto receptu se píše, že jej lze udělat na pracovišti během pauzy na oběd. Upřímně doufám, že s nikým takovým nebudu jednou sdílet pracoviště já.


Smažený sýr z hrnku 
Ingredience:
100 g tvrdého sýra (15 Kč), 1 rozšlehané vejce (3 Kč), tuk a strouhanka na vymazání hrnku (1 Kč), široký hrnek

Postup: 
1. Sýr si nejdříve nastrouhej na hrubém struhadle. Rozšlehej vejce. Široký hrnek vymaž tukem a vysyp strouhankou.
2. Do hrnku dej polovinu nastrouhaného sýra, rozšlehané vejce a poté i zbytek sýra. Navrch nasyp trochu strouhanky.
3. Vlož do mikrovlnky a ohřívej na nejvyšší stupeň 5 minut. Nakonec nechej minutu dojít a vychladnout.

Doporučila bych někomu tuhle kuchařku? Možná. Jako výstrahu, jak to taky může v kuchyni dopadnout, pokud člověk rezignuje úplně na všechno. 


Vaříme s Láďou Hruškou - levně a chutně. Euromedia Group, k. s. – Ikar ve spolupráci s TV NOVA, 2014. 158 str.


Knihu k recenzi poskytl Martinus.cz









4. 10. 2014

Pro muže, co nezklamou

Tento i nové příspěvky sledujte na novém blogu Jídlog.cz!!!


Tuhle kuchařku jsem poprvé viděla na Dni otevřených dveří nakladatelství Smart Press, kde ji prezentovali jako čerstvou novinku. Zaujala mě na první pohled černou obálkou a celkovým laděním do tmavších pánských barev. Jinými slovy – vypadala opravdu mužně. Na rozdíl od jiných mužů, kteří mě kdy na první pohled zaujali svým designem, mě Kuchařka pro mého muže nezklamala ani na ten druhý.

Všechny recepty jsou rozděleny do sedmi kapitol, podle nichž uvaří muž pro sebe (od steaku po míchaná vejce), pro rodinu (řízky nebo těstoviny s boloňskou omáčkou), pro kamarády (tatarák a utopence). Udělá radost i své ženě (čokoládovým koláčem nebo pstruhem na grilu), připraví polévky, saláty i přílohy. Že je psána s láskou k partnerovi, je patrno i ze samotných postupů, v nichž je muž přímo oslovován. Dokonce jsou v textu vynechána místa, kam můžete vepsat láskyplné oslovení. Zajímavé je, že valná většina receptů začíná naprosto identickými slovy "Ze všeho nejdříve si..." Ono taky co pořád vymýšlet, že. Co se geografického určení receptů týče, je to taková oblíbená česká všehochuť. Najdete tu klasiku snad každé české domácnosti - kachnu, kuře, knedlíky - i hospody (utopenci, nakládaný hermelín, tatarák). Zároveň jsou tu i pokrmy, které na našich talířích téměř zdomácněly, ač mají svůj původ v Itálii a Francii – špagety aglio olio e peperoncino, čokoládový koláč – nebo angloamerické chuťovky typu macaroni cheese, žába v díře nebo jacket potatoes. Většinu těch receptů užijete a využijete, ale že byste vyloženě překvapili, to ne. Což není výtka. Sama mám spoustu kuchařek, z nichž minimálně polovinu receptů asi nikdy nezkusím. Navíc k překvapení stačí už jen dobrovolný (zcela či téměř) pohyb muže v kuchyni. 















Rozhodně tedy dávám plus za celkový vzhled, výběr jídel i jejich seřazení. Fotky jsou také povedené, opět laděné po chlapsku, takže žádné naškrobené ubrusy, čínský porcelán ani stříbrné příbory na nich nenajdete. Co mi ale chybí, skoro jako u všech kuchařek, je málo fotek jídel. Já vím, že nafotit jídlo stojí strašnýho času, peněz i trpělivosti, ale když něco vařím, chci mít představu, jak to bude vypadat. Když budu kuchařkou listovat v knihkupectví a uvidím v ní spoustu lákavých fotek ještě lákavějších pokrmů, koupím si ji. Když v ní pak budu listovat doma, spíš si vyberu recept s fotkou než bez. 


Protože je to Kuchařka pro mého muže, nemohla jsem jinak, než že jsem ji vložila do rukou toho svého muže a řekla: "Vař!" (a pak o tom sepiš report).
Ku cti mu slouží, že se nelehkého úkolu chopil s nadšením. Sám si vybral, sám uvařil a téměř snědl, či alespoň ochutnal, dva recepty. Na závěr přišel s několika zajímavými návrhy, které by mě vůbec nenapadly. To je ten jiný pohled. Týkalo se to kupříkladu postřehu o receptech přesahujících jednu dvoustranu. Je pravda, že s rukama od oleje/těsta/mouky se špatně listuje sem a tam, třeba když chcete zkontrolovat, zda máte opravdu všechno. Další návrh se týkal připočtení času na uvedení kuchyně do původního stavu, v němž byla před vařením. Zkráceně řečeno na úklid. Samozřejmě by záleželo na velikosti kuchyně a její vybavenosti, myčka (automatická, nikoliv ruční) čas úklidu výrazně zkracuje. V návaznosti na toto mě napadlo přikládat ke knize názornou mapku kuchyně, aby vaření neskončilo u zásadní otázky: "Kde je mouka?" Nejdřív se mi vysmál, ale když v kuchyni hledal cukr, smála jsem se spíš já. Zaujal ho design (má vkus, proto je se mnou), výběr receptů i všeobecné rady na konci. Na rozdíl od jiných podobně laděných "dobrých rad", jsou tyhle psány stručně, výstižně a použitelně.

A kteréžto recepty si vybral? Nejprve padlo jeho oko na Sekanou (s. 40). Tu jsem neochutnala, ale prý byla pochválena a posloužila na několik obědů a večeří. V návodu chyběla kuchaři zásadní informace, v které chvíli šišku osolit a opepřit. Přišlo se na to až u plácání druhé šišky sekané, tudíž jedna (tedy vlastně ta druhá) byla lepší. Docela mu vrtalo hlavou, proč je psaná strouhanka ze šesti rohlíků, když bohatě stačily rohlíky tři. No, možná nad tím až příliš přemýšlel.

Druhý recept byl pro mě o mnoho příjemnější. Byla to Čokoládová pěna (s. 86). Při přípravě nastaly drobné rozpory v terminologii – malá vs. střední vs. velká mísa. Potíž byla trochu i v ingrediencích. Totiž – já tvrdím, že tam nemá být 20 ml mléka, ale 200. Tento můj postoj je podpořen i podobným receptem od Jamieho Olivera z kuchařky 30 minut v kuchyni. Ovšem z nakladatelství přišla zpráva, že tam žádná chyba není. Nedalo se nic dělat. Abych té záhadě přišla na kloub, podstoupila jsem tu hroznou oběť a připravila tuhle čokoládovou parádu znovu, tentokrát přesně podle receptu. Rozdíl je patrný hlavně v množství. U receptu je psáno, že je to na "velkou mísu". Jenomže hmotou naplníte jednu misku o rozměrech 15 x 15 cm (sortiment IKEA). Což dle mého názoru není velká mísa. Chuťově je velmi dobrá, ale hodně hustá. S větším množstvím mléka je pěna více nadýchaná a jemnější. Stále jsem přesvědčená, že tam prostě chyba je a mléka má být 200 ml. Ale záleží na vás.

Mousse au chocolat čili Francouzská čokoládová pěna
Suroviny:
180 g hořké čokolády (s obsahem kakaa minimálně 70 %), 100 ml smetany ke šlehání, 20(0) ml plnotučného mléka, 3 velmi čerstvá vejce, 20 g másla, 15 g moučkového cukru, 1 velkou mísu

Postup:
1.      Ze všeho nejdříve se pusť do čokolády – rozlámej ji na malé kousky a nasyp je do středně velké mísy. Hned poté si vezmi k ruce rendlík, nalij do něj mléko a smetanu, mírně pod ním zatop a zvolna přiveď k varu. Zaujmi trpělivý postoj a nespěchej, jinak ti mléko z rendlíku uteče a zanechá po sobě poměrně nepříjemnou pachovou stopu.
2.      Ve chvíli, kdy se mléko se smetanou nezadržitelně blíží k bodu varu a začíná pomalu pěnit, sundej je z ohně a zalij jím rozlámanou čokoládu. Poté si vezmi kovovou metlu a svižně s ní obsah mísy rozmíchej, až se čokoláda beze zbytku rozplyne.
3.      Nyní se natáhni pro máslo, rozporcuj ho na malé kousky a stále toutéž kovovou metlou ho vmíchej k rozpuštěné čokoládě. Svižně míchej, dokud se máslo, stejně jako před chvílí čokoláda, beze zbytku nerozplyne.
4.      Nastává chvíle, kdy je nutné do celé záležitosti zatáhnout elektrický šlehač. Ovšem dříve, než uvedeš přístroj do chodu, rozděl si všechna tři vejce na bílky a žloutky (nejsi-li si jistý, jak na to, podívej se do kapitoly „Několik láskyplných rad“). Žloutky nech prozatím stranou, zatímco bílky přendej do velké mísy, v níž hodláš čokoládovou pěnu podávat.
5.      Ještě bílky posypej moučkovým cukrem a už můžeš spustit elektrický šlehač, a to na nízké otáčky. Metly šlehače ponoř do bílků a šlehej tak dlouho, dokud se z bílků nestane bílý nadýchaný sníh, na němž se tvoří vysoké špičky a který z mísy nevypadne ani při jejím otočení dnem vzhůru. K tomuto malému zázraku by mělo dojít za necelých deset minut.
6.      Následně přidej k bílkům odložené žloutky, ponoř do nich metly elektrického šlehače a opět na nízké otáčky šlehej, tentokrát ale už jen chvilku.
7.      Blížíme se k závěru, neboť teď už zbývá jen vše zdárně zkompletovat tak, aby se zrodila nefalšovaná čokoládová pěna. A proto si postav obě mísy, jednu s rozpuštěnou čokoládou a druhou s bílkovým sněhem, vedle sebe.
8.      Nejprve vařečkou naber asi pětinu z mísy se sněhem a svižně ji vmíchej do čokoládové směsi. Následně celý obsah čokoládové mísy pomocí velké dřevěné vařečky zvolna a neobyčejně citlivě vmíchávej do mísy s bílkovým sněhem, a to plynulými pohyby směrem ode dna vzhůru. Tento krok prováděj s veškerou něhou, kterou v sobě máš, a beze spěchu, bude to znát na výsledné konzistenci pěny.
9.      Na samotný závěr ulož tu nadýchanou krásku do lednice a nech ji tam v klidu odpočívat čtyři až pět hodin. Teprve poté bude dokonale připravena k servírování.


















Pokud se váš muž kuchyni nevyhýbá úplným obloukem, ale spíše ji taktně nenavštěvuje, protože se tam cítí zmaten, vložte mu do rukou Kuchařku pro mého muže. Bude určitě potěšen, že to není pro ledasjakého muže, ale jen pro toho vašeho. A pak - muž podle ní vařící nezklame sebe, svoje kamarády, ženu ani rodinu. 

Veronika Zemanová. Kuchařka pro mého muže. Smart Press, 2014. 180 s.

Děkuji nakladatelství Smart Press za poskytnutí knihy k recenzi. 
P.S.: Těsně před zveřejněním této recenze jsme ještě společně vyzkoušeli bramboráky. Nezklamaly.

14. 9. 2014

Slavíme první narozeniny!

Ačkoliv je to už více jak týden, co uplynul rok od zveřejnění prvního příspěvku a recenze, z praktických důvodů jsem se rozhodla oslavu spojit s oslavou narozenin jiných, také prvních.

Vlastně jsem ani moc nevěřila, že s psaním a recenzováním po pár měsících neseknu. Pravda, příspěvky nejsou ani pravidelné, ani časté. Blog mi ovlivnil život víc, než bych čekala. Vlastně kdyby mi někdo řekl, co všechno způsobí, myslela bych si, že píše nějaký hollywoodský scénář...

Zásob na nové články mám doma plno, dokonce mě začíná zásobovat i okolí. Takže se snad ve zdraví dožijeme i těch dalších. Nebudu slibovat žádné novinky, rubriky. Prostě jen dál budu psát osobní a neobjektivní recenze na kuchařky.
A protože za tenhle blog může i tak trochu Chez Lucie (ačkoliv o tom netuší), nemohla jsem jinak, než upéct narozeninové dortíky podle ní. Recept zde, jsou famózní.

Díky všem, co čtete, četli jste nebo teprve číst začnete. Píšu to i pro vás!



30. 8. 2014

Snídaně šampionů

Začneme trochu netradičně. Než budete pokračovat ve čtení, pusťte si TOHLE video. Znáte? Ano, Snídaně u Tiffanyho (mj. jeden z mých nejoblíbenějších filmů). Přestože jeho hlavní hrdinové snídají jen zřídka, stal se inspirací pro novou kuchařku Jany Florentýny Zatloukalové Snídaně u Florentýny. O její první Kuchařce pro dceru jste mohli číst i u mě na blogu. Moc mě neokouzlila, leč není špatné dát někomu druhou šanci. V tomto případě se to vyplatilo.


V kuchařkách najdete snídaně málokdy, přestože je snídaně velebená jako nejdůležitější jídlo dne. Upřímně řečeno - kdo má ráno fantazii, energii nebo čas, případně všechno dohromady, vymýšlet originálnější variaci na jogurt-kafe-rohlík? Jenže jakmile nakouknete do Snídaně u Florentýny, okamžitě dostanete chuť dát si ráno něco dobrého. Prostě si po probuzení na něčem smlsnout a osladit si tak vstup do nového dne (což se s blížícím se podzimem bude hodit). Ten sladký vstup vám možná trochu zhořkne, až se budete pročítat texty mezi jednotlivými kapitolami. Tam se dočtete, kolik kroků musíte denně nachodit, abyste všechnu snídani spálili, jak vypadá správná porce, kolik vlákniny musíte denně spořádat a další "osvětové" rady ohledně výživy. Berte to s rezervou, asi jako když vám radí maminka. Ostatně i tyhle Snídaně jsou z edice Kuchařek pro dceru... (V jedné recenzi jsem četla, že text připomíná situaci, kdy nad vámi stojí vaše máma a radí vám.)

Kuchařka vypadá už na první pohled k světu. Drží si jednotný styl od přebalu až po poslední tečku. Nakroucený, zdobný, ale díky tlumenějším barvám ne přímo bijící do očí. Prostě máte chuť ji neustále osahávat (knihu, nikoliv Florentýnu), listovat v ní a přemýšlet, co si dáte k snídani či obědu. Dělení na etudy od časů Kuchařky pro dceru zůstalo, což pořád trochu nechápu, ale k autorce už to tak nějak patří. Je tu etuda pro müsli, nápoje, lívance, sušenky, saláty i sendviče. Ty poslední dvě už nejsou přímo snídaňové, ale brunchovo-pracovní (tzn. vhodné na víkendový brunch i všednodenní oběd do krabičky). Každou z etud uvozuje citát, mně se nejvíc líbil ten o zelenině. Zaujal mě rejstřík, rozdělen dle surovin. Takže když máte v lednici třeba švestky, nalistujete příslušnou část a vybíráte, v případě vajec či mouky je možností (logicky) více. Jen fotek jednotlivých jídel je poskrovnu, ještě bych přidala, klidně i na úkor fotek autorky, ač stylizované do Audrey Hepburnové ve výše zmíněném filmu, či pololežící polospící v peřinách.

"Zelenina je při dietě zcela nezbytná. Doporučuji mrkvový koláč, cuketovou buchtu a dýňový koláč."
Jim Davis

Jak jsem podotkla, nemine vás poučení o tom, co a v jakém množství sníst, abyste nebyli jako kuličky. Musím uznat, že kdybych každý den měla snídani ve "florentýnském" stylu, asi by se ze mě kulička brzy byla. Proto je každý recept doprovozen počtem střevíčků, mnou mylně pokládaný za ukazatel náročnosti receptu. Ukazatel to sice je, leč náročnosti následného pohybu, tzn. po receptu se třemi střevíčky byste měli uběhnout přinejmenším maraton. Ovšem nějakou záhadou se mi sešly na testování dvou- až třístřevíčkové recepty. Nad maratonem se alespoň zamyslím.





Zkusila jsem dva chody sladké, dva slané, snídaňové i ty obědové. A to nepočítám ta míchaná vajíčka, která jsme posnídali den poté, co mi kuchařka přistála na stole. Recepty jednoduché, postupy dopodrobna vysvětlené, někdy se autorka odkazuje na předchozí či následující recepty, tak musíte občas listovat. Díky dvěma stužkám si můžete založit rovnou recept na snídani a na oběd (nebo jednu snídani pro sebe a druhou pro drahou polovičku). Ale pěkně popořádku.

Jako první jsem zkusila Podzimní muffiny se švestkami (s. 318), vonící po skořici a švestkách. Do části jsem dala ostružiny a pořád nevím, jestli nejsou lepší než švestky. Budu je muset upéct znovu, takže si pohrávám ještě s myšlenkou udělat je napůl celozrnné a švestky přihodit i dovnitř, ne jen nahoru. Druhou sladkou snídaní byly Müsli sušenky (s. 49), což je jen další varianta známých sušenek z ovesných vloček. Protože tady nechává recept prostor pro fantazii, co se příchuti týče, je jen na vás, jaké budou. Zvolila jsem kombinaci sušených meruněk a mandlí (no, původně tam měla být i bílá čokoláda, jenže ta, než došlo na sušenky, jaksi zmizela ... záhada). Během míchání jsem přihodila ještě trochu skořice, což nebylo vůbec na škodu. V kuchařce se sice píše, že je to hotovo za dvacet minut, ale musíte připočítat ještě čas na spaření a okapání sušeného ovoce a jeho nakrájení. Do půl hodiny se ale vejdete určitě. Jedno poučení - udělejte je rovnou z dvojnásobné dávky. Aby vám na tu snídani něco zbylo.

Nejste-li milovníci sladkého, vyzkoušela jsem i něco pro vás. Pomazánku ze sušených rajčat (s. 113) si směle dokážu představit na nějakém večírkovém pohoštění. Trochu pikantní, ale jemná, jen ze dvou surovin a hotová během pěti minut (včetně vytažení z lednice a okápání rajčat). Uvažovala jsem i nad kuřecími nugetkami (s. 159), které ovšem odkládám na dobu, až nás na jejich spořádání bude víc. Místo toho jsem zkusila recept, jež zaujme již názvem - Salát Mimóza (s. 235). V podstatě je to chleba s vajíčkem natvrdo a salátem. Jenomže v mnohem elegantnějším hávu - místo chleba opražená strouhanka, místo másla zálivka z oleje a citrónu. Trochu mi připomíná českou, prvorepublikovou, variaci na panzanellu. Pro mě naprostý vítěz - ve své základní podobě neuvěřitelně dobrý (a sytící), ovšem vybízející k variantám s různými druhy salátů. Ano, tenhle do svého repertoáru určitě zařadím.

Snídaně u Florentýny tak doporučuji i chronickým nesnídačům. Nejen proto, že si z toho uvaří i dobrý oběd či svačinku, některými recepty oslní i večer. Časem možná totiž začnou i snídat. Ale jak si zařídíte, aby snídani připravili i pro vás a donesli ji až do postele, to je na vás.


Děkuji Janě Florentýně Zatloukalové za krásné věnování a Martinus.cz za poslání knihy k recenzi. 

23. 7. 2014

Pekelný Roman Vaněk

Naše babičky měly zkušenosti, my máme Romana Vaňka.

Tento i nové příspěvky sledujte na novém blogu Jídlog.cz!!!

Je poměrně zvláštní, že ačkoliv českou kuchyni moc nevyhledávám a vlastně skoro nevařím, mám doma spoustu kuchařek, v jejichž názvu se v různých obměnách objevuje sousloví "česká kuchyně". Stejně tak je i nepočítaně knih, které v názvu skloňují "babička" ve všech možných pádech a tvarech. Jednou z nich jsou i Poklady klasické české kuchyně. Ty mají totiž v podnázvu "jak to ty babičky vařily." 
Pohled do této kuchařky ve mně vyvolal vlnu nostalgie na dětství strávené u babiček. Mně vařily obě babičky, jedna uměla nepřekonatelné koblihy, ta druhá řízek s bramborovou kaší. Ani jedno z toho bych, kromě té kaše, nebyla schopná sama uvařit. Vlastně většinu jídel, která jsem v dětství milovala (hmm... taková piškotová roláda nebo domácí vánočka... hmmm), dneska už skoro ani nejím. Přesto na ně teď se slzou v oku vzpomínám. Jaké jídlo od babičky jste měli nejraději?

Autorem kuchařky je Roman Vaněk, jeden z kuchařů, který si vzal za svůj životní cíl vymýtit z našich špajzů umělé šmakulády a dostat do nich znovu jídlo. Tedy spíš suroviny, ze kterých si to jídlo pak máte uvařit. Když to neumíte, máte v zásadě dvě možnosti - buď zkusíte některý z kurzů v jeho Pražském kulinářském institutu (pro zasvěcené Prakul), nebo si pořídíte jeho kuchařky. V obou případech se určitá kuchařská zkušenost hodí, neznalí budou trochu tápat. Pokud se do nějakého receptu vůbec pustí. Na první pohled jsou totiž recepty strašně pracné a složité. Španělský ptáček, deset variant knedlíků, vepřová pečeně, kynuté buchty... i mně se během prvního listování protočily panenky. Sice mi okamžitě běžely hlavou vzpomínky z dětství (Jak to bývá ve filmech, nejdřív se rozmlží obraz a když se znovu zaostří, jste o dvacet let zpátky a hlavní hrdina, v dospělosti stižen depresí a alkoholismem, najednou výská radostí na houpačce.), ale nedokázala jsem si představit, že budu schopná z toho něco uvařit.

Druhá věc, která mě zaujala vzápětí, a nutno říct, že dodala odvahu, byl vzhled jednotlivých jídel. Žádné zbytečné dekorace, designové nádobí, nic, co by odvádělo pozornost od toho nejdůležitějšího - daného pokrmu. Čistě bílé nádobí i pozadí, porce, jejíž velikost by nevyděsila ani modelku. Protože já, když si představím porci guláše nebo knedlíků s čímkoliv, vidím talíř přetékající vším možným, k jehož zdolání potřebujete třídenní půst a ke strávení další tři dny navíc. Tady se Roman Vaněk držel zásady "v jednoduchosti je krása". Když se do jednotlivých receptů začtete pozorněji, přijdete na to, že stejná zásada platí i u zvolených pokrmů. Pokud zapojíte svoje zkušenosti a budete se držet přesně receptů, určitě bude výsledek přijatelný. Možná i nadprůměrný. Ale pozor, i tady vás čekají záludnosti.


Na druhou stranu tu nenajdete všechno. Zařazení některých receptů vás vyloženě zaskočí. Třeba když na vás najednou vykoukne recept na vařené vejce. Jen tak, zničeho nic. Sice chápu, že se vařené vejce používá v několika receptech (Španělské ptáčky, s. 72, Štěpánská hovězí pečeně, s. 70 nebo Francouzské brambory, s. 138). Bylo by ovšem pochopitelnější uvést postup "jak uvařit vejce natvrdo" jako jednu z Babiččiných rad, které jsou téměř u každého receptu. Pokud doufáte, že vás v této kuchařce naučí vařit pravou hovězí svíčkovou na smetaně, tak vás zklamu. Svíčková tu sice je, ale jen srnčí.

Řazení receptů je hodně tradiční - Polévky (vývary i krémové); Maso (hovězí, vepřové, drůbež, ryby, zvěřina, vnitřnosti); Pokrmy z vajec, hub, zeleniny, apod.; Saláty (čtyři, z toho dva bramborové) a Sladké pokrmy. Už jen ze soupisu receptů přiberete tři kila - žádná light kuchyně. Pozor, až budete hledat obsah. Ten je tu hned dvakrát, jeden patří k Pokladům, ten druhý je pouze špatně označená upoutávka na jinou kuchařku z Prakulu. Když oba obsahy porovnáte, asi dojdete ke stejnému závěru jako já. Totiž, že ta druhá - Kouzlo kuchyně Čech a Moravy - je z hlediska rozsahu možná lepší. Tyhlety Poklady klasické české kuchyně mi půjčila kamarádka Vendula (zdravím a děkuji), takže až budu mít pocit, že těch českých kuchařek mám málo, pořídím si tu druhou, kouzelnou. Ovšem velkým bonusem jsou předsádky (to jsou ty úplně první a poslední stránky na vnitřní straně desek) a první stránky. Na předsádkách totiž najdete mapu zvířat, tzn. kde najdete na praseti kotletu a na krávě roštěnou. Pro nemasožravé jsou pak na prvních stránkách ukázáno, jak velká je lžíce mouky, špetka nebo hrst.


Po dlouhém rozvažování jsem nakonec zkusila tři recepty. Sice ani jeden neobsahoval maso, ale to mi určitě odpustíte. Jako vždycky můj zrak padl nejdřív na sladká jídla. Protože jsem doma už dlouho vyhrožovala, že upeču bábovku, byla sladká volba jasná. Co může být lepšího než babiččina bábovka? Vaňkova Bábovka (s. 172) je spíše hutnější, není tak nadýchaná jako třené bábovky, ale ořechy jí dodaly zvláštní chuť. Možná to byly právě ty ořechy, díky kterým měla ještě větší úspěch než třená podle Jany Florentýny Zatloukalové (viz Kuchařka pro dceru).


Druhým jídlem byla Koprová omáčka (s. 65). Pravda, tady je s hovězím masem. Jenže koprovka je vždycky lepší s bramborem a vajíčkem natvrdo než s knedlíkem a s masem. Pokud použijete stejné poměry surovin jako v receptu, budete ji mít spíš kyselejší a tekutější. Já radši hutnější a sladší, ale to je otázka chuti. Používá se do ní vývar, takže pokud ji budete dělat bez masa, musíte si nějak poradit. Existuje spousta variant, ale myslím, že většina z nich by se Vaňkovi moc nelíbila. (No, ale i babičky někdy vařily z polotovarů, během války nebo naopak po válce, chodilo se do práce, nebyl čas a tak, že jo...). I tak byla rychle pryč. Tak rychle, že jsem ji ani nestačila vyfotit.

Koprová omáčka 
Suroviny:
3 lžíce másla, 2 lžíce hladké mouky, 1 l hovězího vývaru, 5 lžic cukru, 3 lžíce octa, sůl, 200 ml smetany (min. 30%) 3 lžíce čerstvého posekaného kopru

Postup: 
V hrnci rozehřejeme 2 lžíce másla, vsypeme mouku a krátce zarestujeme na světlou jíšku. Zalijeme vývarem a necháme provařit 20 minut na mírném ohni. Poté dochutíme solí, cukrem, octem a zjemníme smetanou. Chceme-li omáčku dokonale hladkou, můžeme ji přecedit přes jemné síto. Na poslední chvíli do omáčky přidáme jemně pokrájený kopr. Jen tak zůstane krásně zelený. Omáčku stáhneme z ohně a postupně do ní vmícháme lžíci chlazeného másla. Máslo omáčku zjemní.

Poslední recept byla spíše náhoda. Inspirovala mě k němu jiná kamarádka, Saša, když mi jednou ráno poslala fotku čerstvě upečených housek. Tak jsem si řekla, že když to zvládla ona, zmáknu to taky. Obzvlášť, když mi pomůže Roman (Vaněk). Ač mám respekt ke kynutému jídlu, housky i rohlíky podle receptu na slané pečivo (s. 186) byly moc dobré. Nevím, jestli to bylo tím receptem, štěstím začátečníka nebo významnou pomocí mé maminky (teď už také babičky!!!), že to vypadalo dobře i na pohled. Tenhle recept mi ale hodně zamotal hlavu. Píše se tam totiž, že se to má nechat vykynout v troubě na 35 °C. Jenže pak to máte péct v troubě vyhřáté (!!!) na 230 °C. Znamená to, že mám mít doma trouby dvě? Navíc, po uvedené době pečení 11 minut byly housky i rohlíky úplně syrové. Tady se nejvíce uplatnily zkušenosti. Máminy.


Co říci závěrem? Romana Vaňka se rozhodně nebojte. Seberte odvahu a zkuste kynuté knedlíky nebo zamotat španělské ptáčky. Do pekla vás nikdo nepošle, protože i snaha se počítá. Přeju hodně štěstí!

Věnováno Vendule za zapůjčení i za přízeň.