Gender studies v kuchyni

aneb proč vařím raději s Italem než s Ditou P.

K napsání mě inspirovalo nejedno shlédnutí kuchařské šou Dity Pecháčkové, mezi námi kulináři známé jako Dity P. I když označit její pořad na ČT nazvaný podle její kuchařky Deník Dity P. (ke zhlédnutí v archivu ČT) jako šou se mi moc nechce. Asociace se slovem šou jsou slova jako zábava, spád, vtip. Všechno tohle a mnoho dalšího mi v jejím pořadu chybí. Ne, že bych ji neměla ráda. Deník Dity P. v papírové podobě mě baví stejně jako časopis obchodního řetězce, jehož je šéfredaktorkou. Ale televizní podoba nebyla šťastná volba. Proč?

Převzato z http://ona.idnes.cz/dita-p-vari-piknik-0mb-/recepty.aspx?c=A130916_225409_recepty_haa

Když pominu pomalé záběry na pocukrované buchty nebo pečené maso, které spíš nudí než lákají, tak je to především projev hlavní představitelky. Působí na mě nesympaticky, strojeně, neupřímně a hrozně stylizovaně. Navíc neumí mluvit. V jednom rozhovoru říkal režisér David Ondříček (ano ten, co natočil Samotáře), že se snažil, aby byla taková, jako je v soukromí. No, nevím... Když se dívám na pořad o vaření, tak by mě měl donutit zvednout se ze židle a jít vařit. U Dity P. si jen říkám: "Tolik řečí kolem jednoho koláče?" Hudba, která celé tohle vaření podkresluje, je dobrá, ale vůbec se k tomu nehodí. Další díly sleduji s nadějí, že se třeba zlepší. 

Muži v kuchyni

...jsou sexy. Dámy budou jistě souhlasit, že muž, který zvládne uvařit dobrou večeři, má body navíc. Televizními pořady o vaření provázejí většinou muži. Mají šarm, jsou zábavní, jejich vaření je jedna velká zábava a ještě vám stihnou vyprávět vtipy nebo historku kterak daný pokrm ke svému jménu přišel. Možná proto, že se na tyto pořady dívají většinou ženy. Nebo opravdu vaří muži lépe?

Poprvé jsem kuchařský pořad viděla v podání Emanuela Ridiho, asi nejznámějšího Itala v kuchyni v ČR. Ukázal, jak vypadá taková italská kuchyně, tzn. že těstoviny se vaří al dente a špagety s kečupem nejsou italské jídlo. Bavil mě a baví dodnes. Když se chystám dělat něco italského (naposledy tuším tiramisu), nejdřív hledám u něj. Navíc, co si budem povídat, je to velký sympaťák i přes silný závan italštiny v jeho češtině.

Už "klasikou" jsou Kluci v akci - dvojice Filip Sajler a Ondřej Slanina vaří na ČT už pár let. Provedli mixem kuchyní i prostředí a vlastně ukázali, že u vaření může být zábava. Zdeněk Pohlreich nebo Jirka Babica jsou dalšími zástupci televizních kuchařských hvězd. Jirku hodnotit nemůžu, jeho pořad jsem nikdy neviděla až do konce (přiznám se, nezvládla jsem to). 

Ať přemýšlím, jak přemýšlím, kromě Dity Pecháčkové si nevzpomenu, jestli někdy vařila v televizi žena sama. Je tedy průkopnicí vstupující na mužské území? Trochu paradox, že tím územím je právě kuchyně, donedávna výsostně ženské prostředí. Ale co je pravda v televizi, nemusí být pravda v reálu - známá mediální pravda.

Nedávno jsem četla, že pod vlivem televize se na obor kuchař hlásí čím dál více mladých. Snad sní o tom, že se stanou stejnou hvězdou jako Zdeněk Pohlreich. Realitou jsou pak zaskočeni (a nedivím se, když si vzpomenu na díl Pekla na talíři věnovaného právě kuchařskému vzdělávání v ČR). Stejné je to ovšem u všech oborů - ne ze všech absolventů herectví jsou filmové hvězdy, ne ze všech novinářů mediální guru. Alespoň je vidět, že televize může mít na děti i pozitivní vliv.

Nedělám si iluze, že čeští kuchaři jsou všichni jako Emanuele Ridi, Zdeněk Pohlreich, Filip Sajler a Ondřej Slanina (a snad nejsou jako Jirka Babica). A doufám, že my, české kuchařky, nejsme jako Dita P.

Recepty z tržiště

Vlastně ani nevím, proč jsem sáhla právě po této kuchařce. Snad mě nalákal citát z obálky: "Tuhle kuchařku byste měli mít, pokud nakupujete na farmářských trzích." Na trzích nakupuji víceméně pravidelně. Takže bych měla mít i tuhle kuchařku. Bude podzim, tak tedy díl první.

Přinesla jsem ji domů, prolistovala a najednou jsem zjistila, že na trzích sice nakupuju, ale úplně jiné věci, než z jakých Hana Michopulu vaří. Po prvním přečtení mě zaujalo jen pár receptů a tak jsem, trochu zklamaná, založila kuchařku do knihovny. Pak jsem ji prolistovala znovu. A zase. A ještě jednou. A najednou jsem dostala chuť vyzkoušet víc a víc receptů, které mi nic neříkají. Což byl vlastně i jeden z impulzů, proč jsem začala s tímhle blogem - konečně začít s objevováním nových surovin, chutí a jídel. V kuchařce Hanky Michopulu Recepty z farmářského trhu je nápadů spousta. Kromě dýňových receptů jsem zkoušela ještě Smetanové brambory (str. 17, k tomu nemám fotodůkaz), určitě vyzkouším sladké koláče s hruškami a mrkvový dort, italskou čočkovou polévku... a další.

Na první pohled si všimnete, že vzhled kuchařky ladí s jejím názvem a náplní. Podzimní zemité barvy, fotografie pokrmů se střídají s fotkami surovin a momentkami "z terénu" (pole, trhy, kuchyně), z nichž máte pocit, že ve vzduchu  cítíte déšť a spadané listí a vy se těšíte, až přijdete domů a dáte si něco na zahřátí. Vždycky mě ale zamrzí, když jsou fotky pouze u několika receptů. Nemusí být u všech, ale ráda vidím, jak má jídlo po uvaření vypadat. I když by se daly fotky jídel v knihách či časopisech směle přirovnat k fotkám modelek - nafotit jídlo do kuchařky je hodinová dřina, která zaměstná zástup lidí, takže když si ho pak uvaříte doma, vypadá trochu jinak. Někdo se chce koukat na bezchybné modelky, já se chci kochat krásnými fotkami jídla! Kuchařka je vázaná do měkké vazby, což je mi sympatičtější. Sice se zavírá, takže se nevyhnete neustálému listování, ale zase není tak těžká. Co mi ale opravdu vadilo je podklad na stránkách s recepty. Apel na grafiky: já vím, strukturovaný podklad vypadá dobře, jednoduchý hladký podklad je nuda, ale kdo má pak luštit ty písmena? Zvlášť v receptu, který se prostě musí číst několikrát. Originální fotky si dávejte tam, kde se nic číst nemusí. Děkuji.

Každá kapitola je věnována jedné základní surovině - brambory, cibule, řepa, švestky, dýně, jablka, zelí, apod. Typicky podzimní zelenina, ovoce, houby, kterou lze běžně sehnat nejen na trzích. Z nich pak lze uvařit několik jídel od polévek a salátů přes hlavní chody po sladké dezerty. Společné mají to, že jsou rychlé a většina z nich není náročná na počet surovin. Kromě receptů najdete ke každé ingredienci krátký úvod včetně doporučení na kombinace, jak vybírat, skladovat, připravovat. Vždycky jsem ráda, když najdu tipy, co s čím ladí či neladí, to když mě popadne chuť zkoušet vlastní recepty (ale to není tak často). Suroviny se objevují i v receptech mimo "své" kapitoly, vzájemně jsou na sebe odkazovány. U receptů chybí údaje o době přípravy a vaření. Mně to tedy nevadí. Stejně mi to trvá většinou déle než autoři uvádějí. Oni jsou machři, já amatér. Takže se držím hesla "někdy je lepší nevědět". A jak se z ní vaří?

V duchu svého předsevzetí zkoušet nové věci jsem vybírala i recepty k vyzkoušení.  Třeba taková dýně. Je v módě, to znamená, že je všude k dostání. A každý fůdlovr z ní vaří. Takže proč ne. Dýňová polévka není zrovna originální, proto jsem se pustila do dvou jiných receptů: omáčky na těstoviny či noky (s. 58) a tvarohového koláče s dýní (s. 65). Jednak mi dýně vyšla na oba recepty, omáčka je extra jednoduchá a hlavně - nejraději peču sladké!






Omáčka je opravdu jednoduchá (suroviny viz fotografie). Ač nebylo uvedeno, přidala jsem trochu pepře a soli, jen špetičku na dochucení. Ač bylo uvedeno, nepoužila jsem slaninu. Dýně se jen rozvaří ve vodě, v receptu je uvedeno, že to trvá půl hodiny, mně to trvalo třičtvrtě, možná byla dýně na vině ;-). Nezdá se to, ale je to fakt dobré, s parmazánem a petrželkou, taková podzimní Itálie! Ještě si k tomu dokážu představit skleničku vína. Já to zkusit nemůžu, tak to zkuste za mě a pak mi napište, jaké se k dýni hodí nejvíce.

A pak přišel na řadu Tvarohový koláč s dýní a pomerančem. V knize je uveden pouze recept na náplň, křehké těsto doporučuje autorka buď koupit hotové, nebo udělat vlastní. Připravila jsem tedy vlastní, protože jsem nedávno pekla něco podobného. V receptu se píše, že se koláč peče 30 minut. Já ho z trouby vytáhla hotový po téměř hodině, ale každá trouba peče jinak. Lehké obavy z chuti byly rozptýleny v momentě, kdy jsem ochutnala krém (ehm, taky vybíráte zbytky krémů z mísy prstem?). Dýně i pomeranč jsou na chuti znát, ale jen jemně. Koláč má krásnou žlutooranžovou barvu, což vypadá velmi efektně. Samozřejmě mi to nedalo, abych si to trochu neupravila. Nahoru jsem přidala rozpuštěnou čokoládu, původní záměr vytvořit mřížku nevyšel, i tak to chutnalo skvěle. Z tohoto koláče byli nadšení všichni, kdo mi ho pomohli sníst.

Uzavřela bych to asi takto: už se těším na jaro, až budu vařit z druhého dílu Receptů z farmářského trhu. Abych si čekání zkrátila, budu zkoušet recepty z dílu prvního.

P.S.: Mrkněte i na moje FB stránky tohoto blogu.



Hana Michopulu. Recepty z farmářského trhu: I. díl Podzim zima. Zpátky domů, 2011. 246 stran.

Kuchařky nejsou jen tady...

... ale i na Facebooku. Jestli jste tam taky, můžeme se potkat TADY. Kromě článků tam bude víc fotek k jednotlivým kuchařkám, vlastní kuchařské pokusy a jiné bonusy.
Až na to přijdu, bude tady takové to malé okénko, kde jen kliknete a jste tam, tedy na FB. Pokud víte, jak se to dělá, prosím poraďte, něco vám za to upeču:-) Jsem spíš přes to vaření a psaní. Díky a těším se na viděnou!

Kuchařské retro

Už pár týdnů se vžívám do nové životní role. Kromě jiného to obnáší také zodpovědnost (a to doslova) za zažívací systém malého stvoření, kterému jsem dala jméno Jáchym. Spolu s nedostatkem spánku a času na větší kulinářské kreace než je rohlík s máslem mi není přáno zkoušet recepty z kuchařek, na něž mi tady padá prach. Naopak touha vyjádřit se v rozvitých větách, které neobsahují slova jako "bříško", "prdíky", "pšššš", "halí belí" mě přivedla na nápad představit vám jednu z prvních kuchařek, které jsem v dětství četla. A která mě naštěstí v životě neovlivnila.

Označení kuchařka ovšem není úplně přesné. Útlé dílko Jozy Břízové s názvem Vaříme za maminku vyšlo v  roce 1960. A zlatá šedesátá to pro gurmány rozhodně nebyla. Děti dychtivé pomáhat mamince v kuchyni se zde mohly dočíst, jak dobře umýt nádobí ("Nádobí před mytím roztřídíme: vlevo od dřezu jsou sklenice, vedle talíře a porcelán a nakonec kastroly a hrnce."), jak správně ohřívat nebo zásady správného prostírání a oblékání při vaření ("Máme pro doma župan nebo šaty a přes ně si oblékneme šatovou zástěrku..."). Zástěru mám - děkuji drahá sestro - ale šaty pro doma ještě ne. Po této podrobné a poučné teorii se malí kuchaři a kuchařky mohou pustit do přípravy jednoho z dvaceti menu hodnotné, výživné a chutné večeře či oběda pro celou rodinu. K tomu je přiložen nákupní seznam a postup přípravy s přesným rozepsáním jednotlivých kroků. Zde je malá ukázka:

Kompletní menu - vyberete si?

Letní večeře III

Vařená mrkev se strouhankou (strouhanku možno vynechat)

Drůbeží konzerva na paprice

Nudle vařené 

Salát míchaný

Ovšem kapitola, která mě nadchla se jmenuje Využívejte polotovarů. Nevím, jak by se na to tvářila Dita P. nebo BioHanka Zemanová. Vaření z předobalených řízků, ohřívání bramborových knedlíků a vaření z kostky - tak se vařilo v letech šedesátých. A jako pohoštění pro návštěvu udělejte, milé děti,opečené pocukrované rohlíky! 

Je sice pravda, že ve spoustě starších kuchařek lze objevit rady cennější než himalájská sůl, ale Vaříme za maminku bych k nim neřadila. Ve srovnání se současnými trendy local&seasonal je návod na vaření z konzerv a ohřívané párky k večeři jako zjevení z daleké minulosti. Je dost těžké si představit, že někdy mohl být někdo nadšený z konzerv. I když -  možná se tehdy dělaly opravdu z masa. Otázka je, kolik současných profesionálních kuchařů doma začínala právě s touto knihou.

 Mám v zásobě ještě pár retro skvostů, ale jaké je vaše kuchařské retro?


Joza Břízová. Vaříme za maminku. PRÁCE, 1960. 100 stran.