Do výbavy...

Kdo z nás by nepotřeboval poradit, když ho popadne panika v kuchyni. Možná vás straší (polo)prázdná spíž, nedostatek fantazie nebo zkušeností. Kuchařka pro dceru by vám chtěla být nablízku za všech podobných okolností. Nabízí dobré rady, osobní tipy, ale pro fantazii musíte jinam.

Po téhle kuchařce jsem dlouho toužila. Představovala jsem si, že díky ní proniknu do samotných základů kuchařského umění a prozradí mi některé fígle, na které bych jinak musela přijít bolestnou (a někdy drahou) metodou pokus-omyl. Mám na mysli ty kuchařky, co se v rodinách dědí (i já mám takovou, hrozně starou, ale úžasnou). Bohužel pro kuchařku, kterou jsem často v knihkupectví obdivovala a z nakladatelství Smart Press mi ji poslali k recenzi, nemám slova nadšené chvály. Jenže znáte to, když se na něco HODNĚ těšíte, přichází většinou zklamání...

Nejde o to, že by byla špatně napsaná. Jen něco postrádá. U lidí se tomu říká šarm, ale může ho mít i kniha, resp. kuchařka? Jako by autorka chtěla předvést úplně všechno, až se v tom trochu ztratila. A my, začínající kuchaři, s ní. Pravda, nepočítám se ke zcela nepolíbeným vládcům kuchyňských spotřebičů. Takže od kuchařky očekávám, že mi nabídne víc než salát z uvařených těstovin a syrové nakrájené zeleniny. Na druhou stranu mi objasnila tajemství proklaté jíšky. Navíc bylo prolomeno mé další kuchařské poprvé, tentokrát masové. Myslím, že nakonec si v ní najde každý něco. Ale nečekejte zázraky.

Z receptů, které byste v takové kuchařce očekávali, nechybí nic. 185 předpisů na saláty, polévky, těstoviny, zeleninu, masová jídla i rychlovky "co dům a prázdná spíž daly". A sladké - bábovka, štrúdl, koblížky, nesmí chybět ani rychlá buchta z plechu. Chvíli mi trvalo pochopit roztřídění receptů (popravdě trochu v tom pořád plavu). Místo kapitol tu najdete etudy - Seznamovací, Klasické české, Etudy pro prázdnou lednici, Rychlé, Impozantní, Sezónní a Sváteční. Žádné předkrmy, hlavní jídla, snídaně nebo večeře. Pospolu nejsou ani recepty z podobných surovin. Nejjednodušší asi bude, když řeknu, že jsou recepty řazeny podle příležitostí nebo způsobů přípravy. Slovy tety Kateřiny: "'Hlad je nejlepší kuchař' a 'kdo hledá najde'."

 

Jídla jsou mixem české i zahraniční kuchyně. Do zahraničí zamíříte hlavně do Itálie (Domácí pizza, s. 285, Lasagne, s. 287) a sem tam do Francie (Ratatouille, s. 36). Většinou ovšem zůstanete doma, u české klasiky - Česnečka (s. 106), Krkovice na pivě (s. 44) nebo Karbanátky (s. 74). Suroviny se dost často opakují, schází mi tu víc receptů na zeleninu (třeba můj oblíbený špenát). Za to si připravíte klasické české tak-trochu-tiramisu (no comment).

Každá kapitola má kratší či delší úvod, jakési osobní vyznání k dané příležitosti či způsobu přípravy. Stejně tak je ke každému receptu připojen podobný text. V některých najdete zajímavé rady a postřehy, jiné mi opět přišly napsané stylem "všude musí něco být". Jednotlivé recepty jsou psány velmi podrobně, což je u kuchařky pro začátečníky, téměř nutnost. Díky tomu je ovšem potřeba si recept podrobně a POZORNĚ přečíst ještě předtím, než vůbec začnete chystat suroviny (řada z vás to určitě dělá, já se občas divím). Určitě se nezapomeňte podívat úplně na konec, najdete tam Kuchařsko-český slovník. Kromě vysvětlení, co znamená tajemné "al dente", tam najdete i přípravu jíšky. Nevím jak vy, ale tohle je právě jedna z věcí, se kterou jsem si nikdy nevěděla rady. Konečně mám jasno! 

Rejstříků najdete několik, v jednom můžete hledat podle použitých surovin, ve druhém podle "druhu" (polévky, zeleninová jídla, maso ... ). Hledá se v nich mnohem lépe než v obsahu, z mých zkušeností to většinou bývá naopak. 

Je jasné, že při takovém množství receptů není možné, aby byly fotky u všech. Což u mě rozhodně plus není. U některých totiž nejsou fotky konečného výsledku, jen různé fáze přípravy. Takže obrazový doprovod taky nic moc. Sami porovnejte, jak na vás zapůsobí recepty lákající na výsledek úmorného kuchařského boje. Vsadím se, že lépe než ty představující maximálně nakrájené ingredience na cestě do hrnce. Jednotlivé etudy jsou také barevně rozlišené, např. Sezonní etudy jsou zelené, klasické české etudy tmavě červené, slavnostní růžové...
Celkový vizuální dojem? Neurazí, ale ani neohromí.

Nastalo vybírání receptů pro recenzi. Nakonec to dopadlo tak, že se zkušební recepty staly součástí silvestrovského oběda roku 2013. Pečené kuře (s. 40) a klasická třená Mramorová bábovka (s. 110). Kuře mělo být posunem v mém vztahu k přípravě masa. A bábovkou jsem chtěla objevit tajemství té, kterou pekla moje babička. Jemnou, vláčnou, nadýchanou a nepopraskanou. Oba cíle se vyplnily tak napůl. Bábovka byla dobrá, lepší než mé předchozí pokusy. Ale nebylo to ono. Nešla vyklopit (což není vina receptu), ale na uvedenou teplotu 160 °C bych ji pekla asi dvě hodiny. Takže ji pečte na víc, toť jediná výtka k tomuto receptu. Když má popraskat, tak popraská vždycky. Ani kuře nebylo špatné. Ostatně na pečeném kuřeti toho vážně nejde moc pokazit. Ale kdybych ho pekla poprvé úplně sama, bez pomoci a rad, dopadlo by to všelijak. Když do pekáče přidáte ještě brambory, máte skvělý oběd z jednoho hrnce. Brambory nemusíte ani solit, ani loupat, kuře si s nimi samo poradí.

Během tohoto vaření mi došla jedna věc. Pokud se opravdu chcete naučit dobře vařit nebo chcete připravovat to, co jste v životě nedělali (např. maso u mě), nepomůže vám sebelepší a sebepodrobnější kuchařka. Takže vařte buď s někým, kdo už to párkrát dělal, nebo jděte na nějaký kurz. Kurzy vaření jsou teď módní, takže se nebojím, že byste nenašli ten svůj. U vaření platí to, co jinde - musíte získat zkušenosti a nejvíc se naučíte, když si to vyzkoušíte. 

Sama autorka v úvodu přiznává, že patří mezi ty v kuchyni nepoužitelné. Pokud se počítáte do stejné skupiny jako ona, je pro vás Kuchařka pro dceru nepostradatelná. S ní a trochou trpělivosti hlady neumřete ani vy ani rodina.

Kdo se chce v kuchyni bavit (při vaření), ať vaří raději podle někoho jiného. Své dceři (i synovi) bych doporučila, ať se místo řízků a svíčkové naučí vařit jídla s nápadem. Třeba podle Martina Škody.

Kuchařka k recenzi byla poskytnuta nakladatelstvím Smart Press. 
Více fotek najdete brzy na FB stránce blogu.

Jana Florentýna Zatloukalová. Kuchařka pro dceru: 185 vyzkoušených receptů, jak uspět hned napoprvé. Smart Press, 2012. 389 s.

P.S.: Původně jsem se chtěla pozastavit nad hojným product placementem v textu i na fotkách. Jenže sama vím, jak vypadají rozpočty na knihy, na kuchařky obzvlášť. Vlastně je (nakladatele i autorku) obdivuji, že dokázali tolik sponzorů sehnat. Vážně.

Zamilovaný do zeleniny

Když jsem tuhle kuchařku viděla poprvé, byla jsem trochu zmatená. Podle obálky i názvu jsem čekala jen vegetariánské recepty. Mátlo mě ale jméno kuchaře a zároveň autora Marcela Ihnačáka. Tenhle že by byl vegetarián a vařil bez masa? Ono ale vegetariánské a bezmasé není totéž. Čistě vegetariánská jídla jako by také byly bez chuti, vůně, soudě alespoň podle vegetariánských kuchařek (často jsou nejen bio, ale i v souladu se striktními pravidly zdravé výživy). Bezmasá jídla jsou tak někde mezi, i když v některých menu jsou v bezmasých jídlech i pokrmy se šunkou... Diskutabilní rozdělení. Ale zpátky k věci, totiž kuchařce - takže v první chvíli jsem se zarazila, co že mě to vlastně čeká. Čekalo mě překvapení. Příjemné.

Jídla, která podle ní uvaříte, jsou přesně ve stylu, který mi sedí. Nejvíc mi připomíná italskou, resp. středomořskou kuchyni. Samozřejmě s nádechem kuchyně slovenské v podobě Slovenské omelety so slaninou (s. 158) nebo Zemiakové "škubánky" s bryndzovým dipom (s. 158). Trocha masa, ryby a mořské plody a zelenina. Hodně zeleniny. Čerstvé, voňavé, jednoduše připravené. Už teď jsem si jistá, že příští léto bude mým favoritem kapitola o rajčatech. 

Vlastně celá kuchařka včetně fotek, pořízených venku, grafika i recepty připomínají atmosféru letní grilovačky. Jak píše Marcel Ihnačák v úvodu - recepty jsou vybrané tak, aby se daly uvařit na zahradě. Myslím, že má pravdu, jen nevím, jak by na zahradě chtěl péct třeba mrkvový koláč (viz níže) nebo Broskyňový koláč s bielou čokoládou (s. 212). Ano, čtete správně - broskvový. Broskev samozřejmě není zelenina. Na závěr totiž přidal čtyři kapitoly věnované ovoci - švestkám, broskvím a meruňkám, jablkům a hruškám a jahodám. No a ze zeleninových kapitol je na výběr třeba kapitola o rajčatech (pro mě top), cuketách a lilku, paprice nebo zelí. Celkem dvanáct kapitol a 91 receptů. 

Aby se v tom zorientovali i nemasožraví, je v úvodním obsahu u masového receptu symbol kostičky. Takové symboly mám ráda, většinou jsou k vidění spíše v menu restaurací. Ono to přece jen usnadní výběr. I když u kuchařky je to jiné. Pokud maso v daném jídle nechcete, prostě ho tam nedáte (pokud to nejsou třeba vepřové špízy se švestkami, to by vám pak zbyli jen ty švestky). 

Další plus má za to, že každé, ale fakt každé jídlo je tu vyfocené. Přestože jsou fotky profesionální a doma se vám asi nikdy nepodaří dosáhnout přesně takového vzhledu, dostanete aspoň přibližnou představu, jak jídlo vypadá.  Fotka přece jen víc naláká k jeho přípravě, tedy aspoň mě. Recepty jsou jednoduché ve stylu zamíchej-podus/upeč/osmahni-podávej, až na pár výjimek (především těch ovocných) nejde o jídla sladká a většinou jsou to hlavní chody nebo předkrmy. Rozdělení nebo označení na jednotlivé chody tu ale nenajdete. Vlastně je u každého pokrmu kromě potřebných surovin a postupu uveden jen počet porcí. Připravte se ale na to, že budete připravovat jídlo často až o osmi porcích. Takže opět ideální pro grilovačku (kdo by taky griloval sám pro sebe, že).

U některých receptů je i obrazový doprovod jak se co dělá, třeba filetuje pstruh, grilují garnáti, nebo dělají lasagne. U jiných je zase vzhled před a po (např. u gratinovaných jahod). Takové fotky celou knihu příjemně oživí a občas se hodí, když nevíte, jak dál. 

Jak už jsem se zmínila, kuchařka mi přišla použitelnější spíš na léto, takže vybírat z ní zkušební recepty v půlce října bylo trochu náročnější (protože žijeme sezónně). Ale naštěstí tu nechybí kapitola o bramborách, a protože jsem tenhle podzim překřtila na dýňový, byla volba jasná - zapečené brambory s dýní, resp. Zapečené zemiaky s tekvicou (s. 168). Naprosto jednoduchý (skoro se mi chce říct až primitivní) recept. Ale v jednoduchosti je krása. Klišé, vím, ale jak jinak označit jídlo, na které potřebujete brambory, dýni, smetanu, česnek, tymián a sůl a pepř? Nic jednoduššího snad ani není. Doporučení sice zní podávat je jako přílohu ke zvěřině, ale určitě nebudete mít problém (jako já) sníst je samotné. A třeba celý plech. Protože se brambory předem nevaří, krájejte na opravdu tenké plátky. Jinak budete u té trouby stát i přes hodinu. Jo, a použijte opravdu máslovou dýní. Ta tomu dodá vyložené máslovou (překvapivě) chuť.

Možná už jste si všimli mé náklonnosti k pečení sladkého. Ano, uznávám, že při prvním listování novou kuchařkou hledám jako první dezerty, koláče a podobné dobroty. Klasika v podobě sladkého zeleninového jídla je Mrkvový koláč (s. 136). Chtěla jsem ho vyzkoušet už několikrát, tak teď nastal ten správný čas! Když recept čtete poprvé, přijde vám to jednoduché - smícháte mrkev, ořechy, mouku a cukr, a trouba z té nevábné směsi (nebudu lhát, vypadá to jako kdyby už ten koláč předtím někdo jedl) vytvoří něco nadýchaného, dobrého a zdravého - mrkev je zdravá a je jí tam hodně.
Vždycky mě naštve, když mám v ingrediencích předepsáno něco, co se musí připravit předem. Tady to byla už nastrouhaná mrkev. Možná jsem velký detailista, ale i to, že tu mrkev musíte omýt, oškrábat a hlavně nastrouhat  zabere docela dost času přípravy koláče. Navíc si to nemůžete připravit moc předem (jako třeba nasekané či umleté ořechy) a už vůbec ne si to ulehčit a koupit v nějakém super obchodě či na trhu. Jestli jste někde viděli, že se dá koupit půl kila strouhané mrkve, okamžitě mi řekněte kde! Takže do přísad prosím věci, co si můžu připravit předem! Problém byl i s polevou. Na tenhle koláč se dává poleva z cukru a citronové šťávy. Bez uvedení množství. Kdyby tam množství uvedeno bylo, nekupovala bych zbytečně citronů půl kila. Takže občas musíte trochu zapátrat jinde. Ale výsledek stojí za to. Dobrý vláčný a určitě přidejte i polevu. A rada na závěr - nechte ho odležet nejlépe v ledničce, nejlepší je druhý až třetí den. Omlouvám se za fotky, ale líp to nešlo.

V zimě si tuhle romanci o zelenině budete asi spíš jen prohlížet a těšit se na jaro, až to všechno začne dozrávat a vy začnete vařit. K vymýšlení zeleninových skvostů můžete chrupat třeba Chrumkavou koreňovou zeleninu (s. 122).  A pro ty, kdo by upadali do rozpaků, když by měli ošúpat tekvicu, mám dobrou zprávu. Kuchařka vychází 9. 12. i v češtině :-) Takže ji můžete koupit někomu (třeba sobě) k Vánocům. Aspoň vám ta zima rychleji uteče.

Kuchařka k recenzi byla poskytnuta redakcí blogu Martinus.cz
Více fotek najdete zde.

Marcel Ihnačák. Zelenina, moja láska. Slovart, 2013.

Kuchařské retro II.

Zrovna mám "rozvařeno" několik kuchařek. Ani u jedné se pořád nějak nemůžu dovařit ke konci, ale zároveň nechci nechat blog i čtenáře zahálet. Na minulou kuchařku paní Břízové byl docela ohlas, budu tedy v kuchařkovém retru pokračovat i nadále. Další klasika, která je ovšem použitelnější než zmíněný skvost, má výstižný titul Vařím, vaříš, vaříme.

Troufnu si tvrdit, že ji řada z vás měla nebo ještě pořád má někde v knihovničce. Není to tak dávno, co jsme na ni vzpomínaly i s kolegyněmi z redakce. Jednodušší jídla si těžko umíte představit - předpisy na omelety, zeleninové polévky, dušenou mrkev nebo hlávkový salát (ano, ten s octovou zálivkou).
Takové kuchařky pro děti a/nebo začátečníky bývají k nezaplacení. Představte si, že vás někdo pozve na večeři. Uvaří samé speciality, z nichž se vám zatočí hlava (a ne proto, že se mu to moc nepovedlo). Jenže následující ráno se ukáže, že vám k snídani nabídne akorát kafe, protože neumí udělat vajíčka nebo palačinky. A proč? Protože mu chyběla začátečnická kuchařka!

Autorky, Libuše Prokopová a Věra Šalamounová, sepsali "útlou knížečku, která má být prvním kompasem, který by vás měl zdárně dovést až k prostřené tabuli."  Recepty, které vás na této cestě provázejí, patří k základům - omeleta, míchaná vajíčka, pečené kuře, řízky, žemlovka nebo drobenkový koláč. Někdo je odkoukal, někdo se je naučil metodou pokus-omyl (která je v kuchyni hojně využívaná), jiný začínal podle této kuchařky. A jsou i tací, kteří je neumí doteď. Nejsem si jistá, do které skupiny bych zařadila sebe, i když třeba řízky jsem v životě nedělala. Nedávno, kdy jsem po strašně dlouhé době dělala palačinky, nalistovala jsem příslušnou stránku (a zkombinovala se zmíněnou metodou pokus-omyl). Pravda, vařená vajíčka bych asi zvládla i bez ní, zato když dostanu chuť na ten klasický okurkový salát (zase tak často ho nedělám), jsem ráda, když mám podle čeho udělat zálivku. Některé recepty jsou dokonce ilustrované, takže si můžete ingredience odškrtávat. A vzpomínám na svou profesorku matematiky, která nám říkala, že "chytrý děti si malujou". Tak proč si nenamalovat, co se dává do polévky?

Kromě pokrmů, jimiž ohromí rodiče, tu najde dítko základní rady, kterých by se mělo při vaření držet. Neškodí si je občas připomenout, tudíž vybírám ty nejdůležitější:
- pracoviště je přehledně uklizené, všechno nádobí i materiál při ruce. Jste soustředění, pracovní postupy jsou vám jasné (Takže, kdo z vás hledá stejně jako já mísy a hrnce během vaření? Nejlépe s rukama od těsta? A při čtení receptu najednou zjistí, že tam nedal to, co tam dát měl... ehm)
- od vaření se neodbíhá (třeba vyndat prádlo z pračky nebo kouknout na Facebook, pak musíte čistit sporák)
- při chuťových kombinacích nepřehánějte - ne víc než tři chuti najednou
- při úpravě stolu a pokrmů mějte na paměti, že jíme i očima (no comment)

Dnešní kuchařky určené dětem se mi stejně zdají příliš složité. Přestože recepty v nich jsou poměrně jednoduché a často velmi efektní, přesto je škoda, že tam chybí přesně takové základy. Můžete namítnout, že než aby si dítě udělalo rychlou omeletu, raději si zaskočí na McDonald menu. A vařit bude raději na svou oslavu, aby se vytáhl/a, než aby se nasytil/a. A není to škoda? Jsem přesvědčena o tom, že ať děláte cokoliv, potřebujete mít dobré základy, ze kterých se dá pak postupovat dál, zlepšovat se a růst.
Takže nemělo by se začínat spíš palačinkami než muffiny?

Libuše Prokopová, Věra Šalamounová. Vařím, vaříš, vaříme. Albatros, 1985. 103 s.

Kuchařka plná hudby

Když někdo vydá knihu v sedmnácti, je to určitě úspěch. Když v sedmnácti napíše kuchařku, je to dílo hodno obdivu. Kolem téhle knížky v nezvyklé vazbě jsem kroužila v knihkupectví hodně dlouho. Hodně se o ní i jejím tehdy sedmnáctiletém (dnes už plnoletém) kuchaři mluvilo a psalo. Prý je to český Jamie Oliver. Jednoho dne se mi kamarádka svěřila, že ji doma má a jestli chci, tak mi ji půjčí (Kláro, díky!). Neváhala jsem a dobře jsem udělala.

Pro mladé začínající kuchaře v podstatě existují dva typy kuchařek - ty, v nichž se krok po kroku vysvětluje postup klasických receptů (svíčková, řízek, bábovka, dort apod.). Tento typ často dostávají dcery "do výbavy". A pak jsou ty, podle kterých se dá připravit rychlé jídlo s minimem surovin, zkušeností a omezeným rozpočtem. Takové bych balila potomkům při jejich stěhování do prvního bytu/kolej/podnájmu. Můžete sami hádat, kam zařadit Škoda nevařit. Martin Škoda patří mezi propagátory vaření z kvalitních surovin. Pokud jej v tom budou mladí vařící následovat, čeká nás příjemná gastronomická budoucnost. Kvalitní neznamená drahé, oběd připravený podle těchto receptů není o moc dražší než jeden oběd ve fast foodu.

Už na první pohled je vám jasné, že to není běžná kuchařka. Nezakrytý hřbet, takže vidíte jednotlivé sešity, netypický nekřídový papír, fotky, které nejsou prvoplánově "krásné", ilustrace u předělových textů. Začíná to vlastně už u fotky na obálce. Teprve teď mi došlo, že na té fotce žongluje s plackama (zřejmě na pizzu). Doteď jsem si myslela, že dopadl tak, jako když naštvaně házíte šipky na fotku bývalého ... (dosaďte dle chuti). Napoprvé se vám to líbit nemusí, ale když si přečtete pár Martinových textů, tak vám vizuální podoba začne tak nějak ladit s jeho osobností. Kuchařka je originální jako on sám. Nebo znáte víc takhle mladých nadšených vařících mladíků?

Recepty jsou opravdu jednoduché ve stylu "vem, nakrájej a zamíchej", rozdělené do několika tématických kapitol. Místo obvyklého Předkrmy, Polévky, Hlavní jídla tu najdete oddíly Jídla na cesty (svačiny), Viva Espaňa (španělská kuchyně), Z malá hodně (ideální pro nemajetné studenty) nebo Na stres a kocovinu (ideální pro všechny) a další. Všechny kapitoly by tak nějak měly souviset se životním stylem mladých, jak osvětluje autor v úvodním slově. V závěru se Martin Škoda svěřuje se svými ozkoušenými tipy a triky a základními recepty na risoto (neplést s českým rizotem), foccaciu, pizzu nebo domácí těstoviny. Tenhle základ bych zařadila spíš na začátek, přece jen se na konec nemusí každý dostat a některé rady jsou opravdu užitečné. Obrovské plus si u mě získala tím, že všechna jídla jsou nafocená, takže víte, jak by to mělo/mohlo ve výsledku přibližně vypadat. Jídla na fotkách nepůsobí zároveň příliš vypiplaně, takže se klidně může stát, že se vám to povede naservírovat úplně stejně. Což zvedne nejen kuchařské sebevědomí každému. Zaujalo mě také jeho nadšení pro španělskou kuchyni, která není tak oblíbená jako italská nebo asijská.

Slabé místo jsou spojovací texty. Texty uvozující každou kapitolu i ty o jeho kulinářském objevování světa - Španělska, Velké Británie nebo Kanady. Nejsou vyloženě špatné, jen jsem měla dojem, že čtu slohovou práci na téma Můj výlet do Španělska. Nebo Proč rád vařím. Vzhledem k věku autora to je pochopitelné, ale měl na tom trochu zapracovat redaktor.

Dlouho jsem přemýšlela, co bych vyzkoušela. Tipů bylo hned několik, ale nakonec jsem se vrátila k tomu, co mě zaujalo na první prolistování -  Hruškový koláč s mascarpone (s. 66-67) a Domácí špenátové taštičky (s. 112-113). Koláč upeče podle receptu i začínající kuchař. Není to nic složité, ale výsledek stojí za to. Těsto se předpéká, což jsem udělala i já, i když se tomu většinou vyhýbám. Přišlo mi, že ve výsledku to žádný velký efekt nemělo a navíc nikdy nevím, co mám pak dělat s luštěninou, která se na těsto během pečení sype. Dá se použít znovu? Dá se normálně uvařit?  Nebo rovnou vyhodit? Ani Martin Škoda mi neporadil. Výborný je krém z mascarpone, ten zkusím někdy použít i jinde. V kombinaci s hruškami, ořechy a medem je to příjemný podzimní koláč.

Špenátové taštičky pro mě byly další z mých poprvé - tentokrát poprvé příprava bramborového těsta (nebo něco na ten způsob). Jenomže, pokud byste je chtěli připravit přesně podle postupu, nastane trochu problém. V postupu totiž máte připravit nejdřív těsto včetně jeho rozválení a rozkrájení na taštičky. Teprve potom přichází na řadu špenát, který ovšem musí nejdřív zchladnout. Takže během té doby, co chladne špenát, vám místo v kuchyni zabírá vyválený plát těsta. Já vím, že kuchaři jsou lidé inteligentní a nejdřív si postup přečtou celý, ale jistá logičnost postupu by měla být zachována. Zvlášť, když jde o recepty rychlé a pro méně zkušené. Doplnit by si zasloužil i špenát - sice se uvádí, že má být listový a v případě použití čerstvého dvojnásobné množství. Nebylo by ovšem na škodu připsat, že tedy mražený listový špenát. A výsledek? Chuťově ne špatný, nakonec i vzhledově to docela ušlo. Ale ta příprava! Těsto se lepilo i přes neustálé přidávání mouky, nešlo vyválet, bylo řídké a trhalo se. Nevím, jestli problém byl v ingrediencích, receptu nebo v rukách. Kdybych neměla pomocnici (mami, díky), dělám je ještě teď. Takže až se do toho pustíte, obrňte se trpělivostí.

V pořadí na vyzkoušení jsou i jeho čokoládové brownies (pořád hledám ten "svůj" recept) a placičky z ricotty (jak budou asi chutnat?).

Každý recept vedle potřebných surovin a postupu je doplněn i doporučenou skladbou k poslechu. Ať už během vaření nebo při následné konzumaci. Souvislost je více či méně patrná, např. k Sangrii se pojí Lou Reed a jeho Perfect Day.  I když jsem na jeho doporučení moc nedala, vyměnila jsem aspoň Zdeňka Pohlreicha (během vaření mívám puštěné pořady o vaření) za Jamieho Culluma (pokud neznáte, doporučuju, např. These are the days). Možná u toho zůstanu. Ať už děláte jedno nebo druhé, nezapomeňte, že vaření může být i zábava. A byla by škoda nevařit...


Zajímavost na konec: Kuchařka Škoda nevařit se umístila v letošním ročníku Gourmand World Cookbook Awards v kategorii First Cookbook na 3. místě.


Martin Škoda. Škoda nevařit: Kuchařka plná hudby. Smart Press, 2012. 224 stran.

Gender studies v kuchyni

aneb proč vařím raději s Italem než s Ditou P.

K napsání mě inspirovalo nejedno shlédnutí kuchařské šou Dity Pecháčkové, mezi námi kulináři známé jako Dity P. I když označit její pořad na ČT nazvaný podle její kuchařky Deník Dity P. (ke zhlédnutí v archivu ČT) jako šou se mi moc nechce. Asociace se slovem šou jsou slova jako zábava, spád, vtip. Všechno tohle a mnoho dalšího mi v jejím pořadu chybí. Ne, že bych ji neměla ráda. Deník Dity P. v papírové podobě mě baví stejně jako časopis obchodního řetězce, jehož je šéfredaktorkou. Ale televizní podoba nebyla šťastná volba. Proč?

Převzato z http://ona.idnes.cz/dita-p-vari-piknik-0mb-/recepty.aspx?c=A130916_225409_recepty_haa

Když pominu pomalé záběry na pocukrované buchty nebo pečené maso, které spíš nudí než lákají, tak je to především projev hlavní představitelky. Působí na mě nesympaticky, strojeně, neupřímně a hrozně stylizovaně. Navíc neumí mluvit. V jednom rozhovoru říkal režisér David Ondříček (ano ten, co natočil Samotáře), že se snažil, aby byla taková, jako je v soukromí. No, nevím... Když se dívám na pořad o vaření, tak by mě měl donutit zvednout se ze židle a jít vařit. U Dity P. si jen říkám: "Tolik řečí kolem jednoho koláče?" Hudba, která celé tohle vaření podkresluje, je dobrá, ale vůbec se k tomu nehodí. Další díly sleduji s nadějí, že se třeba zlepší. 

Muži v kuchyni

...jsou sexy. Dámy budou jistě souhlasit, že muž, který zvládne uvařit dobrou večeři, má body navíc. Televizními pořady o vaření provázejí většinou muži. Mají šarm, jsou zábavní, jejich vaření je jedna velká zábava a ještě vám stihnou vyprávět vtipy nebo historku kterak daný pokrm ke svému jménu přišel. Možná proto, že se na tyto pořady dívají většinou ženy. Nebo opravdu vaří muži lépe?

Poprvé jsem kuchařský pořad viděla v podání Emanuela Ridiho, asi nejznámějšího Itala v kuchyni v ČR. Ukázal, jak vypadá taková italská kuchyně, tzn. že těstoviny se vaří al dente a špagety s kečupem nejsou italské jídlo. Bavil mě a baví dodnes. Když se chystám dělat něco italského (naposledy tuším tiramisu), nejdřív hledám u něj. Navíc, co si budem povídat, je to velký sympaťák i přes silný závan italštiny v jeho češtině.

Už "klasikou" jsou Kluci v akci - dvojice Filip Sajler a Ondřej Slanina vaří na ČT už pár let. Provedli mixem kuchyní i prostředí a vlastně ukázali, že u vaření může být zábava. Zdeněk Pohlreich nebo Jirka Babica jsou dalšími zástupci televizních kuchařských hvězd. Jirku hodnotit nemůžu, jeho pořad jsem nikdy neviděla až do konce (přiznám se, nezvládla jsem to). 

Ať přemýšlím, jak přemýšlím, kromě Dity Pecháčkové si nevzpomenu, jestli někdy vařila v televizi žena sama. Je tedy průkopnicí vstupující na mužské území? Trochu paradox, že tím územím je právě kuchyně, donedávna výsostně ženské prostředí. Ale co je pravda v televizi, nemusí být pravda v reálu - známá mediální pravda.

Nedávno jsem četla, že pod vlivem televize se na obor kuchař hlásí čím dál více mladých. Snad sní o tom, že se stanou stejnou hvězdou jako Zdeněk Pohlreich. Realitou jsou pak zaskočeni (a nedivím se, když si vzpomenu na díl Pekla na talíři věnovaného právě kuchařskému vzdělávání v ČR). Stejné je to ovšem u všech oborů - ne ze všech absolventů herectví jsou filmové hvězdy, ne ze všech novinářů mediální guru. Alespoň je vidět, že televize může mít na děti i pozitivní vliv.

Nedělám si iluze, že čeští kuchaři jsou všichni jako Emanuele Ridi, Zdeněk Pohlreich, Filip Sajler a Ondřej Slanina (a snad nejsou jako Jirka Babica). A doufám, že my, české kuchařky, nejsme jako Dita P.

Recepty z tržiště

Vlastně ani nevím, proč jsem sáhla právě po této kuchařce. Snad mě nalákal citát z obálky: "Tuhle kuchařku byste měli mít, pokud nakupujete na farmářských trzích." Na trzích nakupuji víceméně pravidelně. Takže bych měla mít i tuhle kuchařku. Bude podzim, tak tedy díl první.

Přinesla jsem ji domů, prolistovala a najednou jsem zjistila, že na trzích sice nakupuju, ale úplně jiné věci, než z jakých Hana Michopulu vaří. Po prvním přečtení mě zaujalo jen pár receptů a tak jsem, trochu zklamaná, založila kuchařku do knihovny. Pak jsem ji prolistovala znovu. A zase. A ještě jednou. A najednou jsem dostala chuť vyzkoušet víc a víc receptů, které mi nic neříkají. Což byl vlastně i jeden z impulzů, proč jsem začala s tímhle blogem - konečně začít s objevováním nových surovin, chutí a jídel. V kuchařce Hanky Michopulu Recepty z farmářského trhu je nápadů spousta. Kromě dýňových receptů jsem zkoušela ještě Smetanové brambory (str. 17, k tomu nemám fotodůkaz), určitě vyzkouším sladké koláče s hruškami a mrkvový dort, italskou čočkovou polévku... a další.

Na první pohled si všimnete, že vzhled kuchařky ladí s jejím názvem a náplní. Podzimní zemité barvy, fotografie pokrmů se střídají s fotkami surovin a momentkami "z terénu" (pole, trhy, kuchyně), z nichž máte pocit, že ve vzduchu  cítíte déšť a spadané listí a vy se těšíte, až přijdete domů a dáte si něco na zahřátí. Vždycky mě ale zamrzí, když jsou fotky pouze u několika receptů. Nemusí být u všech, ale ráda vidím, jak má jídlo po uvaření vypadat. I když by se daly fotky jídel v knihách či časopisech směle přirovnat k fotkám modelek - nafotit jídlo do kuchařky je hodinová dřina, která zaměstná zástup lidí, takže když si ho pak uvaříte doma, vypadá trochu jinak. Někdo se chce koukat na bezchybné modelky, já se chci kochat krásnými fotkami jídla! Kuchařka je vázaná do měkké vazby, což je mi sympatičtější. Sice se zavírá, takže se nevyhnete neustálému listování, ale zase není tak těžká. Co mi ale opravdu vadilo je podklad na stránkách s recepty. Apel na grafiky: já vím, strukturovaný podklad vypadá dobře, jednoduchý hladký podklad je nuda, ale kdo má pak luštit ty písmena? Zvlášť v receptu, který se prostě musí číst několikrát. Originální fotky si dávejte tam, kde se nic číst nemusí. Děkuji.

Každá kapitola je věnována jedné základní surovině - brambory, cibule, řepa, švestky, dýně, jablka, zelí, apod. Typicky podzimní zelenina, ovoce, houby, kterou lze běžně sehnat nejen na trzích. Z nich pak lze uvařit několik jídel od polévek a salátů přes hlavní chody po sladké dezerty. Společné mají to, že jsou rychlé a většina z nich není náročná na počet surovin. Kromě receptů najdete ke každé ingredienci krátký úvod včetně doporučení na kombinace, jak vybírat, skladovat, připravovat. Vždycky jsem ráda, když najdu tipy, co s čím ladí či neladí, to když mě popadne chuť zkoušet vlastní recepty (ale to není tak často). Suroviny se objevují i v receptech mimo "své" kapitoly, vzájemně jsou na sebe odkazovány. U receptů chybí údaje o době přípravy a vaření. Mně to tedy nevadí. Stejně mi to trvá většinou déle než autoři uvádějí. Oni jsou machři, já amatér. Takže se držím hesla "někdy je lepší nevědět". A jak se z ní vaří?

V duchu svého předsevzetí zkoušet nové věci jsem vybírala i recepty k vyzkoušení.  Třeba taková dýně. Je v módě, to znamená, že je všude k dostání. A každý fůdlovr z ní vaří. Takže proč ne. Dýňová polévka není zrovna originální, proto jsem se pustila do dvou jiných receptů: omáčky na těstoviny či noky (s. 58) a tvarohového koláče s dýní (s. 65). Jednak mi dýně vyšla na oba recepty, omáčka je extra jednoduchá a hlavně - nejraději peču sladké!






Omáčka je opravdu jednoduchá (suroviny viz fotografie). Ač nebylo uvedeno, přidala jsem trochu pepře a soli, jen špetičku na dochucení. Ač bylo uvedeno, nepoužila jsem slaninu. Dýně se jen rozvaří ve vodě, v receptu je uvedeno, že to trvá půl hodiny, mně to trvalo třičtvrtě, možná byla dýně na vině ;-). Nezdá se to, ale je to fakt dobré, s parmazánem a petrželkou, taková podzimní Itálie! Ještě si k tomu dokážu představit skleničku vína. Já to zkusit nemůžu, tak to zkuste za mě a pak mi napište, jaké se k dýni hodí nejvíce.

A pak přišel na řadu Tvarohový koláč s dýní a pomerančem. V knize je uveden pouze recept na náplň, křehké těsto doporučuje autorka buď koupit hotové, nebo udělat vlastní. Připravila jsem tedy vlastní, protože jsem nedávno pekla něco podobného. V receptu se píše, že se koláč peče 30 minut. Já ho z trouby vytáhla hotový po téměř hodině, ale každá trouba peče jinak. Lehké obavy z chuti byly rozptýleny v momentě, kdy jsem ochutnala krém (ehm, taky vybíráte zbytky krémů z mísy prstem?). Dýně i pomeranč jsou na chuti znát, ale jen jemně. Koláč má krásnou žlutooranžovou barvu, což vypadá velmi efektně. Samozřejmě mi to nedalo, abych si to trochu neupravila. Nahoru jsem přidala rozpuštěnou čokoládu, původní záměr vytvořit mřížku nevyšel, i tak to chutnalo skvěle. Z tohoto koláče byli nadšení všichni, kdo mi ho pomohli sníst.

Uzavřela bych to asi takto: už se těším na jaro, až budu vařit z druhého dílu Receptů z farmářského trhu. Abych si čekání zkrátila, budu zkoušet recepty z dílu prvního.

P.S.: Mrkněte i na moje FB stránky tohoto blogu.



Hana Michopulu. Recepty z farmářského trhu: I. díl Podzim zima. Zpátky domů, 2011. 246 stran.

Kuchařky nejsou jen tady...

... ale i na Facebooku. Jestli jste tam taky, můžeme se potkat TADY. Kromě článků tam bude víc fotek k jednotlivým kuchařkám, vlastní kuchařské pokusy a jiné bonusy.
Až na to přijdu, bude tady takové to malé okénko, kde jen kliknete a jste tam, tedy na FB. Pokud víte, jak se to dělá, prosím poraďte, něco vám za to upeču:-) Jsem spíš přes to vaření a psaní. Díky a těším se na viděnou!

Kuchařské retro

Už pár týdnů se vžívám do nové životní role. Kromě jiného to obnáší také zodpovědnost (a to doslova) za zažívací systém malého stvoření, kterému jsem dala jméno Jáchym. Spolu s nedostatkem spánku a času na větší kulinářské kreace než je rohlík s máslem mi není přáno zkoušet recepty z kuchařek, na něž mi tady padá prach. Naopak touha vyjádřit se v rozvitých větách, které neobsahují slova jako "bříško", "prdíky", "pšššš", "halí belí" mě přivedla na nápad představit vám jednu z prvních kuchařek, které jsem v dětství četla. A která mě naštěstí v životě neovlivnila.

Označení kuchařka ovšem není úplně přesné. Útlé dílko Jozy Břízové s názvem Vaříme za maminku vyšlo v  roce 1960. A zlatá šedesátá to pro gurmány rozhodně nebyla. Děti dychtivé pomáhat mamince v kuchyni se zde mohly dočíst, jak dobře umýt nádobí ("Nádobí před mytím roztřídíme: vlevo od dřezu jsou sklenice, vedle talíře a porcelán a nakonec kastroly a hrnce."), jak správně ohřívat nebo zásady správného prostírání a oblékání při vaření ("Máme pro doma župan nebo šaty a přes ně si oblékneme šatovou zástěrku..."). Zástěru mám - děkuji drahá sestro - ale šaty pro doma ještě ne. Po této podrobné a poučné teorii se malí kuchaři a kuchařky mohou pustit do přípravy jednoho z dvaceti menu hodnotné, výživné a chutné večeře či oběda pro celou rodinu. K tomu je přiložen nákupní seznam a postup přípravy s přesným rozepsáním jednotlivých kroků. Zde je malá ukázka:

Kompletní menu - vyberete si?

Letní večeře III

Vařená mrkev se strouhankou (strouhanku možno vynechat)

Drůbeží konzerva na paprice

Nudle vařené 

Salát míchaný

Ovšem kapitola, která mě nadchla se jmenuje Využívejte polotovarů. Nevím, jak by se na to tvářila Dita P. nebo BioHanka Zemanová. Vaření z předobalených řízků, ohřívání bramborových knedlíků a vaření z kostky - tak se vařilo v letech šedesátých. A jako pohoštění pro návštěvu udělejte, milé děti,opečené pocukrované rohlíky! 

Je sice pravda, že ve spoustě starších kuchařek lze objevit rady cennější než himalájská sůl, ale Vaříme za maminku bych k nim neřadila. Ve srovnání se současnými trendy local&seasonal je návod na vaření z konzerv a ohřívané párky k večeři jako zjevení z daleké minulosti. Je dost těžké si představit, že někdy mohl být někdo nadšený z konzerv. I když -  možná se tehdy dělaly opravdu z masa. Otázka je, kolik současných profesionálních kuchařů doma začínala právě s touto knihou.

 Mám v zásobě ještě pár retro skvostů, ale jaké je vaše kuchařské retro?


Joza Břízová. Vaříme za maminku. PRÁCE, 1960. 100 stran.

Polévky

Lidé se dělí do různých skupin, třeba na "polévkaře" a "nepolévkaře". Já patřím rozhodně do první skupiny. Proto volba mé první kuchařky z edice Apetitu nebyla příliš těžká (i když mě lákaly i Koláče, Dorty, Těstoviny... no, vlastně to tak jednoduché nebylo). Polévky nejsou poslední kuchařkou, která se tady z této edice objeví, takže ji nebudu složitě popisovat. Až shromáždím dostatečný počet vzorků, rozeberu ji podrobněji.  Po prvním prolistování jsem přesvědčená, že můj polévkový repertoár se podstatně rozroste.

Jsem polévková. Často mi stačí uvařit si hrnec polévky k obědu a jsem spokojená. Miluju v podstatě jakoukoliv, s jednou výjimkou - studené polévky. S veškerým respektem ke klasikám typu gazpacho se stále držím toho, že polévka má být horká. A jí se na zahřátí. Není proto náhoda, že s příchodem chladných dní opouštím salátové večeře a vrhám se na vaření polévek hutných i čirých, ale hlavně HORKÝCH!!!

Celkem 105 různých polévek je rozděleno do šesti oddílů od klasických (kulajda, čočková, rajská, gulášová, ...) přes světové (boršč, tom kha gai, minestrone, čorba), krémové, zahuštěné i čiré až po moderní studené polévky, ovocné nevyjímaje. Samostatný oddíl je věnován zavářkám a přípravě základních vývarů, protože každý správný polévkař by si měl aspoň jednou za čas udělat domácí vývar (já se zatím dostala pouze k zeleninovému, což je ale způsobeno mým komplikovanějším vztahem k masu). Když už vývar, tak s domácími nudlemi nebo játrovými knedlíčky. Méně zkušeným s výrobou poradí tým redaktorek slovem i obrazem. V poslední kapitole najdete i různé tipy, co při vaření polévek (ne)dělat.

Na první pohled kuchařka grafikou i uspořádáním odkazuje na časopisovou podobu Apetitu a nechybí ani lákavé fotky (i když ne všech receptů). Příjemné, přehledné, praktické. Recepty v rámci jednotlivých kapitol nejsou řazeny ani abecedně, ani podle ingrediencí, ani podle jiného zjevného klíče. Jestli ho objevíte, dejte mi vědět. Ale stejně v ní budete asi spíš listovat. Pokud budete chtít hledat něco konkrétního, můžete v Obsahu (vepředu) nebo v Rejstříku (vzadu).


Pokud jste na tom jako já, budete mít asi problém vybrat, kterou uvařit dřív. V rámci testování jsem přemýšlela mimo jiné o Arabské s cizrnou, Bramborové s parmazánem, Zimní minestrone, Zeleninové s quinoou a Čorbě. Nakonec jsem se rozhodla pro Cizrnovou (str. 108). Luštěniny jsou zdravé, cizrna je moderní, tak proč ne.

Celá příprava zabrala 50 minut včetně čištění zeleniny. Výsledek dopadl velmi dobře, v receptu je uvedeno na dochucení pouze sladká paprika a sůl, připadalo mi to trochu plané. Proto jsem přidala trošku pepře a mletého chilli. Konzistencí je něco mezi zahuštěnou a "vodovou", přesně ten typ na zahřátí a zasycení. Postup je dostatečně srozumitelný, jednoduchý a hlavně se podle něj dá uvařit.

Velká většina receptů je zařazena do kategorie Snadné, což tak nějak odpovídá podstatě polévky. Pokud tedy chcete uvařit něco dobrého, efektního, jednoduchého, ale nevíte, jak na to, určitě bych doporučila tuhle kuchařku. Všechny suroviny se dají běžně sehnat (možná až na nějaké exotičtější koření, např. v arabské cizrnové polévce), většinu z nich máte i běžně doma. Na druhou stranu - pokud hledáte něco exkluzivního jako z jídelníčku michelinských restaurací, poohlídněte se jinde.

Kladu si jedinou otázku - která kuchařka z této edice bude další?

Polévky.  Hachette Filipacchi, 2010. 165 stran. Edice Apetit.

Tak vaří Markéta Hrubešová

Rozjuchaní herci s vařečkou v ruce vyprávějí nad sporákem veselé příhody ze života už pěknou řádku let. Hádám, že téměř v každé rodině, kde jsou aspoň dvě kuchařky, je jedna z nich Jiřinky B., Stellinky Z. nebo jiné známé tváře.
Ale ani mladší ročníky se nenechávají zahanbit. Protože jsou to moderní ženy a muži (a vaření je moderní), je jejich oblíbeným kostýmem zástěra. A navíc je to STRÁÁÁŠNĚ baví... Pak se stane, že se častěji objevují v pořadech o jídle než ve filmech.

Zařadila bych mezi ně i Markétu Hrubešovou, která jako správná kuchtící celebrita napsala vlastní kuchařku.  Hned na začátku se vyznává ze své lásky jak k vaření, tak k nakupování co nejlepších surovin. Následuje krátké seznámení s různými tipy k vaření i jednotlivým receptům. A pak už jen spousta časově nenáročných receptů pro vytížené ženy.





Na první prolistování vypadá velmi moderně. Zajímavé písmo, křídový papír, lákavé fotky. U předělů kapitol na nás vykoukne i samotná autorka v různých fázích vaření (od loupání po konzumaci), takže si na své přijdou i obdivovatelé hereččina půvabu. Autorem fotek je David Kraus, známý to fotograf a manžel Markéty Hrubešové. Je znát, že jídlo moc často nevadí, což ovšem fotkám neubírá na zajímavosti.

Recepty jsou rozděleny do několika oddílů, zaujaly mě samostatné kapitoly o bramborách a chlebu (foccacia, pivní chléb a dětské minipizzy z listového těsta). Používání "hotovek" je v receptech docela časté. Z receptu na zajímavé jídlo je pak už jen návod, třeba jak zamíchat hotové a koupené ravioly. Recepty většinou nejsou příliš komplikované se sáhodlouhým seznamem surovin. To je docela fajn, když vidím, že ingredience zaberou víc místa než popis samotného vaření, začíná mi v hlavě blikat varovná kontrolka. Po některých budete muset trošku pátrat, ale větší supermarket by vás měl zachránit. Postupy jsou psané srozumitelně, ale je pravda, že úplný začátečník by tápal (úplný, tzn. ten, co v kuchyni zapíná pouze mikrovlnku). Chce to zkušenosti, ale ne nějaké pokročilé.

Většina jídel mi přišla inspirovaná středomořskou kuchyní, doplňují je arabské (cizrnové pyré) nebo asijské recepty (tempura, thajská polévka). Prostě moderní žena!

Některé recepty mně opravdu zaujaly. Některé proto, že jsem je už někde jedla, ale nedokázala jsem je zopakovat doma (např. cibulačka, dušený mangold, mousse au chocolat). Jiné proto, že jsou zajímavé mixem chutí (fazolový salát s rukolovým pestem, brambory al pesto, cuketová polévka).

Skoro u každého jídla se Markéta Hrubešová svěří s tím, jak nejlépe jídlo nachystat, co čím nahradit a jak je v její rodině oblíbené. No, je to její kuchařka, její recepty, takže je to takové osobnější. Mně to občas štvalo, ale možná vám to bude připadat milé...

Jak jsem se zmínila před chvílí, řada receptů láká k vyzkoušení. I proto, že nejsou časově moc náročné. Kromě výše uvedených určitě zkusím foccaciu, do které přidává i mléko. Dělala jsem foccaciu několikrát, podle různých italských receptů, ale nikde mléko nebylo. Jeden z receptů mě ale zaujal natolik, že už ho dělám pravidelně. Jsou to brambory al pesto (str. 75).

Netradiční podoba pečených brambor, do kterých se místo koření přidává pesto. Zkoušela jsem několikrát, s kupovaným i domácím pestem. Asi je zbytečné říkat, že domácí pesto je prostě lepší... Smícháte pár dobrých surovin, dáte do trouby a za půl až tři čtvrtě hodiny máte přílohu nebo večeři. Dá se použít jako příloha k masu, rybě nebo zelenině. Nejčastěji je ovšem podávám jen s jednoduchým salátem. Taková kombinace by mě asi nenapadla.

Takže jak se vaří s Markétou Hrubešovou? Jestli máte rádi jednodušší jídla, na která lze narazit v těch lepších restauracích, středomořskou kuchyni a jídla, která dobře vypadají, pak kuchařku doporučuji. Vzhledově také ujde, takže bych ji viděla jako vhodný dárek, třeba pro začínající foodie nadšence.
Je psaná hodně osobně, takže pokud vám herečka není sympatická, asi se poohlédněte jinde.

Markéta Hrubešová. Tak vařím já: 125 receptů pro vytížené ženy. Foto David Kraus. Mladá fronta, 2011. 187 stran.

Co si člověk neudělá...

... to nemá. Blogosférou koluje spousta více či méně kvalitních recenzí knih. Našla jsem snad všechny možné žánry, jen kuchařky nikoho moc nezajímají. A přitom jich je tolik a v nakladatelském světě vydat kuchařku většinou neznamená vyložený prů***. Kuchařka sice je jenom soubor návodů, jak z něčeho vyrobit něco jiného (nebo z ničeho něco), ale kvalita návodů má přece jen jistý vliv na to, jaký bude výsledek. (Vzpomínám na jeden návod, v němž byly přehozené dvě fáze. Strávila jsem u toho celý den, ztratila nervy, abych nakonec přišla na to, že chyba není ve mně). Navíc znám i skupinu lidi, do níž se počítám i já, kteří si v listování a pročítání kuchařek doslova libují.
Jako u všeho platí, že jsou lepší a horší kuchařky, ale vyznat se v nich není jen tak? Kdo doporučí tu nej? Když se k tomu nikdo nemá, zbývá ten nelehký úkol na mě. Tenhle blog byl založen právě za účelem inteligentních, vtipných a břitkých recenzí na české i zahraniční kuchařky. Vzhledem k tomu, že mě toho baví víc, je možné, že to bude trochu pestřejší... Uvidíme.
Jdem na to!