Kuchařské retro IV.

Nastalo léto a my se vydali na prázdniny. Do mého rodného města, za Jáchymovou babičkou. Kromě nezbytných hračiček, ponožtiček, bryndáků a všech těch drobností jsem do megatašky přibalila asi čtyři kuchařky (a nepočítaně knih). Kuchařky samozřejmě určené na recenze. Jenomže doma, tedy u babičky, je i slušná zásoba mapující vývoj českých kuchařek. Takže než se pustím do nového vaření, vydáme se do minulosti, tentokrát ne tak vzdálené, do let devadesátých. 

Dlouhodobým držákem, který se možná v určitých pavlačových kruzích stále drží, je vaření podle známých osobností, nejčastěji herců a zpěváků. V poslední letech se situace obrací a namísto celebrit, z nichž se stávají kuchaři/ky, se kuchaři stávají celebritami. Podobné téma už se na blogu objevilo -  o Markétě Hrubešové si můžete načíst zde. (O kuchařských hvězdách zase jindy.) Ale protože je tohle retro, chce to něco staršího. Nevím o lepším zástupci než o trilogii kuchařek Jiřiny Bohdalové, familiérně zvané Bohdalky, Hádej, kam půjdem na večeři / na oběd / na flám z roku 1990-92.

Určitě si pamatujete takové ty večery, kdy se pár herců a zpěváků sesedne okolo stolu, vyprávějí si veselé historky a vůbec mezi nimi panuje téměř rodinná pohoda. Většinou u toho bývají kamery, takže jejich družná nálada se přelévá prostřednictvím televize i do našich obýváků a my vidíme, že jsou to vlastně lidi jako my. A máme je o to radši. Tyhle kuchařky jsou psány v podobném stylu, jen doplněné několika rodinnými recepty s názvy Pochoutka ala Stelinka, Vepřová podle Pepíka Dvořáka, Koláč tety Máni apod. Úvodní rozjuchané povídání se točí okolo jídla - jak vařila maminka a jiní členové domácnosti, co se v naší rodině jí dnes, co nemáme rádi, kam chodíme, kde jsem co ochutnal. Následuje pár rodinných receptů (v případě dílu Hádej, kam půjdem na flám jsou to recepty z oblíbených hospůdek). Taková ta pravá domácí papučová pohoda.

Jiřinka Bohdalová je stálice mezi hereckými kuchařkami. Někdy mám skoro pocit, že Jiřinka je takový inventář všech domácností. Nebudeme se tu rozplývat nad jejími hereckými kvalitami (mně v paměti utkvěly její role v Nesmrtelné tetě, Fany a Kočičí hře), o tom nechť píší jiní. Když zalistuji v Hádej kam, s povzdechnutí konstatuji - nic nového. S občasnými výlety do cizích krajů, např. asijské pochoutky Karla Černocha, tu najdete česká jídla - maso, kuře, brambory, bublaniny, koláče. Málokterý recept má víc než deset řádků včetně ingrediencí. Takže rychle (rozhodně ano), chutně (jak kdy) a zdravě (no, tak, možná?). Absolutně mě dostal recept na čokoládový dort, který je v jiných kuchařkách předmětem debat až filozofických. Ale Jiřinka se s tím nemaže, jakýpak copak:

Čokoládový dort

Utřeme 4 žloutky, 10 dkg cukru. Přidáme 4 rozměklé tabulky čokolády, 7 dkg mouky a sníh ze 4 bílků. Pečeme zvolna.

Podobně jako se Jiřinka nemaže s dortem, se nakladatel nemazal s grafickou úpravou. Papír nevalné tloušťky a kvality, písmo drobné, ať se nám tam toho hodně vejde a není to tlustý. Na fotkách ať je hlavně poznat, kdo na nich je. Nemusí být úplně ostré, ty herce stejně všichni znají. 

 Abych to shrnula - pokud holdujete typické české kuchyni, určitě podle toho něco uvaříte i dnes. Na takové to běžné domácí vaření - vlastně proč ne. Tyhle recepty kolují v menších či větších obměnách po všech českých rodinách, tedy i u nás. I já, i když nyní dávám přednost trochu něčemu jinému a tohle nevařím, jsem na podobných receptech vyrostla. Nevím, jak vy, ale tuhle kuchařku nechám, stejně jako vzpomínky na dětství, doma a vytáhnu ji jen někdy. Pokud vůbec.

Jiřina Bohdalová, Slávka Kopecká, Andrej Šťastný. Hádej, kam půjdem na večeři? Kredit, 1990. 238 str.

Jiřina Bohdalová, Slávka Kopecká, Andrej Šťastný. Hádej, kam půjdem na oběd? Kredit, 1991. 254 str.

Jiřina Bohdalová, Slávka Kopecká, Andrej Šťastný. Hádej, kam půjdem na flám? Kredit, 1992. 220 str.

Předchozí retro:
Díl I. - Vaříme za maminku
Díl II. - Vařím, vaříš, vaříme
Díl III. - Esprit čínské kuchyně

Velká sýrová nakládačka

Zápisky účastníka

"Počítáš s tím, že letos soutěžíme, že jo?" blikla mi koncem května na Skypu zpráva od Zuzky, kolegyně a kamarádky. Moje první reakce (nevyřčená) byla: "NE!" Byl konec května, akce se měla konat v půlce června a my neměly žádný recept. Žádný super vyšperkovaný. Zuzka sice měla zajímavý nápad, který se ovšem ukázal býti slepou uličkou. Ale na druhou stranu, kdy jindy než letos? Mluvily jsme o tom dva roky a právě na ročníku, kde se křtila i stejnojmenná kniha (více zde), jsme musely jako soutěžící prostě být. Co naplat, hermelín, především ten naložený, potřebuje určitý čas, takže recept vznikal tak nějak narychlo, nakvap a výsledek byl asi znát. Nám to ale chutnalo. Škoda, že Zuzčin se v den generální ochutnávky trochu zkazil (aby ne, když bylo venku asi 36°C), takže jsme vybraly můj.

Recept by tedy byl. Protože heslem letošní, už osmé, nakládačky bylo "Řekni to hermelínem", vymýšlely jsme také poselství, které bychom chtěly naším výtvorem vyslat do světa. To se neobešlo bez drobného boje, nakonec jsme se rozhodly, že celému světu sdělíme, že máme rády kočky. Náš Líný kocour Josef (název hermelínu) měl být poctou všem kocourům světa. Vymyšleno, rozhodnuto, v osudný čtvrtek, čtyři dny před akcí, naloženo. 

V úterý 17. 6. v 17.00 jsme se sešly na Kampě v prostoru zvaném Containall. Já i s celým doprovodným týmem čítající Jáchyma a mého přítele (který při nakládání tašky s hermelíny do auta je jaksi obrátil dnem vzhůru a vytekla tak polovina oleje) a Zuzka s mnohem lépe zabezpečeným hermelínem jsme všechny čtyři kousky (2 pro odbornou porotu, 2 pro laickou) nazdobily a šly se bavit. Protože nic jiného už se dělat nedalo...

Jak jsme se zmínila výše, soutěž o nejkrásnější a nejchutnější nakládaný hermelín se letos konal již poosmé. Já na něm byla poprvé jako soutěžící, ale celkově již potřetí. Oproti předchozím ročníkům, které se konaly na Kampě blíže Újezdu, a loňskému Vyšehradu, bylo letošní místo asi nejlepší. Lidé se tam netísnili, dobrá dostupnost s výhledem na Karlův most. Chyběly mi tam ale stánky spřízněných prodejců, např. cider (což je prý nápoj letošního léta, psali někde), víno nebo káva od mamacoffee. Na druhou stranu oceňuji slečnu, která tam prodávala vynikající domácí koláče. Nechyběl samozřejmě hermelín - grilovaný i naložený, který byl k prodeji i v pozdějších večerních hodinách. Jenom nevím, koho napadlo naložit i ten "nejvoňavější" z celé kuchařky z trefným názvem Sama doma. Každé otevření dózy s touto voňavou pochoutkou z romadúru omráčilo návštěvníky v dalekém okolí. 

Zpět k samotné soutěži. Týmů bylo šestnáct (mám pocit), všichni velmi originální. Nevím, zda to bylo vinou pozdního příchodu jednoho z moderátorů nebo jeho trochu rychlejšího způsobu moderování (sporťák no), ale mám dojem, že o jednotlivých soutěžních hermelínech se nikdo, včetně poroty, nic moc nedozvěděl. Co jsem zaslechla, tak jeden byl s houbami, jiný s pistáciemi (my je měly taky) a jiný s černou jeřabinou, jehličím a mladým česnekem. To vím díky tomu, že jej naložila moje druhá kolegyně Ivana, která s ním vyhrála druhé místo v kategorii Vzhled. Mně se nejvíc líbil  hermelín týmů Prague Pride s poselstvím "Narodil jsem se jako hermelín, ale cítím se být ementálem." Myslím, že i něco vyhráli, ale o tom později.

Odborná porota, jejímiž členy byl i Martin Škoda nebo Dalibor Balšínek, hodnotila soutěžní kousky v kategorii Chuť a Vzhled. Když jsem se dozvěděla, že bude v porotě Martin Škoda (kdo nezná, nastudovat zde), jsem byla zvědavá, co k tomu řekne. Neřekl nic. Možná to bylo tím, že nechtěl mluvit, nebo prostě jen nedostal slovo. Ale pokud byl předsedou poroty, tak by asi slovo dostat měl. Jenže on mluvil jen pán z výrobny Sedlčanských hermelínů. Martina Škodu bych poslouchala stokrát raději. 

Ochutnávala i laická porota, jejíž složení ovlivnilo štěstí v tombole. Kdo ne, ten si dal hermelín grilovaný nebo naložený podle ověřených receptů. Podle uvolněné atmosféry, na níž měl podíl i David Štěrbáček zajišťující hudební podkres, se ale všichni příjemně bavili.

Asi čekáte, jak to dopadlo. My jsme, podle očekávání, nevyhrály. Ale kdo z těch všech nakonec opravdu vyhrál, vám neřeknu. Kombinace téměř ročního nevyspání a stejně dlouhé abstinence v kombinaci s několika vinnými střiky způsobila, že konec mám jaksi v mlze. Je taky pravda, že ve chvíli, kdy bylo jasné, že náš kocour se může dál líně povalovat, protože si pro žádnou cenu nepůjde, mě to trochu přestalo zajímat :-) Ale výsledky i s mnohem lepšími fotkami již brzy na webu nebo FB Velké sýrové nakládačky.
Já nevěším hlavu, naopak už v ní nosím pár nápadů na příští ročník!!! Tak tedy za rok!
Pokud byste chtěli ochutnat náš soutěžní recept, pak se svolením spoluautorky tento zveřejňuji:

Líný kocour Josef
Potřebujete:
4 hermelíny, 5 hrstí pistácií (nesolených), 2 lžičky plátků mandlí (nesolených), 2 hrsti sušených brusinek, 3 stroužky česneku, barevný pepř, slunečnicový olej

Postup:
Hermelíny dvakrát podélně rozřízneme. Vzniknou tak tři patra, která spojíme následující směsí.
Brusinky spaříme horkou vodou. Plátky mandlí opražíme na pánvi nasucho. Nasucho opražíme i plátky česneku. Vše necháme vychladnout. Pistácie nasekáme nahrubo. Do spodního patra klademe nasekané pistácie, mezi ně rozložíme brusinky a poklademe čtyřmi plátky česneku. Druhé patro poklademe stejnými přísadami, navrch přidáme i plátky mandlí.
Přiklopíme, a aby směs hermelíny předčasně neopustila, propíchneme dvěma párátky. Dle chuti nasypeme do prostoru celé pistácie, plátky mandlí, barevný pepř.

Vše zalijeme slunečnicovým olejem a necháme dostatečně uzrát.

Nakládání zdar!

P.S.: Velkou fotogalerii všech soutěžních kousků i celé akce najdete TADY.

Jak jsem pekla dort

Od chvíle, co jsem začala své okolí zaplavovat výtvory vycházející z mé kuchyně, začaly se množit i pochvalná uznání na tyto, většinou sladké, dobroty. Pravdou je, že se chlubím jen tím, co se mi povedlo. Ovšem pochvaly samozřejmě zvedaly i mé sebevědomí. A tu jsem si jednoho dne řekla: "Pche, mám dost napečeno, tak zvládnu i pravý narozeninový dort!" S nostalgií vzpomínám na kokosový dort mojí babičky, který překonala pouze kakaová roláda (také od ní).  Během svého pečení  jsem ovšem víc vzpomínala na pohádku o pejskovi a kočičce. Tento příspěvek je tedy určen jak těm, kterým připadá, že jsem skvělá cukrářka (nejsem), i těm, kterým se stejně jako mně občas něco nepovede.
Moje máma měla nedávno narozeniny. Tudíž ideální příležitost upéct, naplnit a nazdobit dort. Navíc je jahodová sezóna. Měla jsem vyhlédnutý recept z Apetitu - piškot, lehký krém ze šlehačky a mascarpone, jahody, nahoru mělo přijít ještě želé ze sirupu a pudinku... no prostě vymyšlené skvěle. V mé hlavě to vypadalo asi takto:

Zdroj: http://marmelada.eu/jidlo/2010/jahodovy-dort-s-tvarohovo-jogurtovym-kremem/

Největší strach jsem měla z piškotu, lépe řečeno z jeho prokrojení. Ukázalo se ovšem, že to byl ten nejmenší problém. Naopak si myslím, že piškot i jeho rozdělení na dvě části je nejpovedenější částí dortu. Prokrojení sice nebylo zcela profesionální, ale na to, že jsem to dělala poprvé, je úspěchem už jen to, že se to celé nerozsypalo. Další fáze už nebyly tak vydařené. Možná byla na vině únava (mezitím jsem pekla ještě čokoládové muffiny a vyhýbala se synkovi, který mi "pomáhal" pletením se pod nohy), možná 35°C vedro. Při přípravě krému nastal zádrhel v tom, že napoprvé vyšlehaná šlehačka se zdrcla. Moc často ji nedělám, ale teď už vím, že se má šlehat pomalu a vychlazená. Poctivě, jak se často radí, jsem totiž vytáhla všechno dříve, aby to mělo pokojovou teplotu. Ne vždy je to ku prospěchu. Prozíravě jsem měla doma ještě jednu šlehačku, tudíž hurá, vše je zachráněno. Popatláno krémem, proloženo jahodami, sestaveno do jednoho tvaru, opět popatláno krémem a obloženo jahodami. A závěrečná fáze (muffiny jsou už upečeny) - tedy želé - byl vrchol. Neúspěchu. Mám tři verze toho, proč se stalo to, co se stalo:

a) Želé bylo moc.

b) Měla jsem dort umístit opět do formy, teprve pak polévat.

c) Byl to naprosto blbej nápad.

Skoro jsem přesvědčená, že je to kombinace všech těchto verzí. Co se tedy stalo - při polévání stekl veškerý krém napatlaný na dortu a spolu s hroutícími se jahodami vytvořil něco, co můj přítel nazval "Slzavým údolím" (ale možná spíš proto, že jsem k slzám neměla daleko já). Já to nazvala "Groteska", neb připomínal jeden z těch šlehačkových dortů, kterým po sobě házejí v černobílých groteskách. Tedy poté, co jím bylo mrštěno. Těsně před věnováním "dortu" mámě, které byl určen, jsem se to snažila zamaskovat čerstvými jahodami, ale svému vysněnému ideálu jsem se nepřiblížila. Skutečný výsledek je tedy tento:

Dorty jsou pěkně náročné. Strávíte nad tím celé odpoledne a stejně se může stát, že spíš než darovat, ho budete chtít po někom hodit. Možná jste na tom stejně jako já, že když se něco nepovede přesně podle představ, nemáte z toho vůbec radost. Dost možná vám to zkazí celý den a strávené hodiny máte za ztracené. Jenže když pak darujete třeba takový dort, který sice nevypadá jako z cukrárny, ale je vlastnoruční, většinou má obdarovaný radost. Právě kvůli těm hodinám stráveným přípravou něčeho výjimečného a dost možná i proto, že ho nemusel vyrábět sám. Věnovali jste svůj čas, kterého máme všichni málo, což někdo ocení více než dokonalost. Navíc, pokud se vám krém vyloženě nezdrcne, místo cukru nedáte sůl nebo nespálíte korpus, dort či koláč chuťově nebude špatný. Takže pečme domácí dorty! Já už třeba vím, jaký bude ten můj další. I pro koho. (Možná spíš zůstanu u muffinů, ty byly totiž naprosto luxusní!)