Muffiny podle Lucie

Dalším adeptem na nejlepší mrkvový koláč (dort, cupcake, muffin, koláček...) je recept z foodblogu Chez Lucie. Připadá mi zbytečné, abych ho tady přepisovala. Prostě se podívejte SEM, ale nezapomeňte se zase vrátit sem. A ne, že tam ztvrdnete hodiny a hodiny prohlížením fotek a receptů, jako já. To byste mě vážně otrávili!

Tenhle recept jsem si vybrala ze tří důvodů:
1) Blog Chez Lucie  byl vůbec první food blog, který jsem začala číst, a od něj vedla cesta k dalším. Blogům i koláčům. Svým způsobem mě inspiroval i k založení tohoto blogu. Proto je můj nejoblíbenější.
2) V den, kde jsem tyhle muffiny pekla, měla svátek Dita. Lucie píše, že recept je podle Deníku Dity P. Podle kuchařky, ne podle pořadu.
3) Zdálo se mi, že nová forma na muffiny leží doma příliš nevyužitá.

Kromě toho mě zaujal i ananas a koření, to jsem u jiných koláčů neviděla. Výsledek? Nebyl špatný. Výborný krém. Mrkev jsem tentokrát skutečně nastrouhala najemno a v koláčcích tak není skoro cítit ani vidět. Ale čekala jsem, že ananas a koření budou na chuti více znát. Takže trochu zklamání.
Na pohled jsou muffiny velmi efektní a myslím, že oproti klasickým čokoládovým a borůvkovým i originální. Jenže jako mrkvový koláč mi víc chutnal ten farmářský podle Hany Michopulu. Na který bych dala tenhle krém. Ale hledám dál.

Po vytažení z trouby

P.S.: Stále mi není jasný rozdíl mezi muffinem a cupcake. Vysvětlí mi to někdo konečně?

Posedlost gastrozávisláka

Aby během toho všeho vaření, pečení a ochutnávání nezakrněly také buňky intelektuální, navrhuji malé kulturně-literární okénko. 

Náhodou jsem narazila na nově vydanou knihu Food Junkie - Posedlý jídlem. Už jen název vzbudil moji zvědavost, která po přečtení anotace a recenze narostla do "to si musím přečíst" fáze. Že se o ní zmíním na blogu, o tom nebylo pochyb. Už při čtení jsem přemýšlela, co a jak o ní napíšu. Pak jsem přemýšlet přestala. Popisovat ji by bylo jako popisovat chuť a vůni jídla. Protože taková ta kniha je. Jako jídlo v luxusní restauraci, kde můžete utratit za jediný chod víc, než vyděláte za půl roku. Jenže když vám zachutná, budete se tam vracet stále. Necháte se strhnout posedlostí. Není úniku. Budete gastrozávislák. Stejně jako vášeň pro luxusní jídlo a vzácné víno vás text nutí jíst dál a dál, přestože už nemůžete, točí se vám z přemíry chutí a vůní hlava a žaludek mává bílou plachtou. Totiž pardon - číst.

Mons Kallentoft je Švéd. A spisovatel. Ano, hádáte správně, píše detektivky. Nezaujatému náhodnému pozorovateli literárního trhu se může zdát, že všichni na sever od Baltu píší detektivky. Food Junkie není detektivka ani thriller. Je to "autobiograficky laděný příběh na pomezí beletrie a literatury faktu o autorově vášni číslo jedna (kromě psaní); jídle a gastronomii", jak se píše na obálce. Přiznám se, že "autobiograficky laděné knihy" ráda nemám. Neustále pak totiž přemýšlím, co je pravda a co si dotyčný vymyslel. A u žádné jsem nebyla tolik zmatená jako u této. Jaká je skutečnost jsem se dočetla až v rozhovoru na stránkách nakladatelství Host, které knihu v češtině vydalo.

"Jsem totiž marnivý, poživačný, hladový a neklidný. Takový jsem."

Jak jsem řekla už na začátku, nemá smysl popisovat děj knihy. Žádný vlastně nemá. Budete usazováni k nejlepším stolům v těch nejlepších světových restauracích, hrdě se pyšnících více jak jednou michelinskou hvězdou. V jednu chvíli budete ve Španělsku a o dvě strany dál zase v Japonsku. Uslyšíte šustění ubrousků, cinkot skleniček a před vámi bude mnoho příliš malých chodů za příliš mnoho peněz. Lahodná, téměř nadpozemská chuť vzácných lahůdek má více než blízko k přízemnímu systému, kterým jsou tyto lahůdky zpracovávány v těle. Kapitoly vzpomínek na návštěvy luxusních podniků střídají kapitoly, v nichž autor téměř umírá na otravu jídlem. Vzpomínky na vzácná vína a pokrmy ze všech myslitelných ingrediencí se mísí s úvahami, co je smyslem toho všeho ochutnávání, vychutnávání a honby za dokonalým jídlem? Je to touha před něčím utéci, jako u každé závislosti? Před něčím se schovat, zapomenout na to, co se stále v myšlenkách vrací? Určitě ano. Však také jedna z recenzí označila tuhle knihu mj. také za "román s existenciálními tóny". Pokud jste se teď začali bát, že to je v tom případě na vás moc složitá kniha, tak se zase bát přestaňte.

Přiznám se, že jsem nikdy nebyla v žádné opravdu luxusní restauraci. Občas nějaká ta lepší, když se na mě někdo snaží udělat dojem, to ano. A ani po tom vyloženě netoužím. Nevyznám se v tom natolik, abych úroveň dokázala patřičně ocenit. Dokonce si i trochu myslím, že bych byla i trochu zklamaná (a hladová). Ovšem je příjemné do takového světa nahlédnout. Příběh gastrozávisláka je k takovému nahlédnutí ideální. Jestli vás svou posedlostí strhne, to je otázka, na kterou nemůžete předem odpovědět ani vy sami.

"Kde budeme jíst? Kolikrát za den si tuto otázku pokládám? Je pro mě důležitá jako dýchání. Hlodá ve mně několikrát za hodinu. Co budeme jíst? Podobná otázka. Existuje tolik úžasných odpovědí. Jako každý správný gastrozávislák den co den žiju, jím, dýchám a umírám pro jídlo, restaurace a lidi v nich. Je třeba plánovat menu, rezervovat stoly, organizovat cesty...

Procházet internetové stránky, číst blogy, dívat se cizíma očima. Honit si patro nad fotkami. Kolik hodin denně tímhle strávím? U počítače, v myšlenkách? V honbě za další a další dávkou? Netuším. Příliš mnoho. Život, přítomný okamžik se ztrácí v plánování budoucnosti. Pokud se to dá něčím omluvit, pak tím, že plánování je součástí zážitku z návštěvy restaurace. 

Snít, toužit, předem si pročítat jídelní lístky, hledat na internetu fotky jídel, která se chystám ochutnat, stolů, u kterých se chystám posedět."

Mons Kallentoft. Food Junkie - Posedlý jídlem. Příběh gastrozávisláka. Host, 2014.

Mrkvový koláč po farmářsku

Tento i nové příspěvky sledujte na novém blogu Jídlog.cz!!!

Hledání nejlepšího receptu na mrkvový koláč začalo už před časem, kdy jsem ho pekla poprvé podle receptu Marcela Ihnačáka z jeho kuchařky Zelenina, moje láska (recenze zde). Nebyl špatný, ale zdál se mi hodně mastný a takový hutný.

Teď jsem tedy vzala do ruky další, mnou již prověřenou kuchařku Receptů z farmářského trhu. Rozhodování, kterým z mnoha různých receptů budu pokračovat, bylo tentokrát jednoduché. Mrkve, ořechy, vejce i rozinky (nebo hrozinky?) použité v koláči jsem totiž sehnala na farmářském trhu na Jiřáku. 

Výsledný koláč je o dost lepší než můj předchozí pokus. Upekla jsem ho přesně podle Hany Michopulu, jen se třemi malými rozdíly - mrkev se má podle receptu strouhat najemno. Já, protože recepty čtu většinou blbě, jsem ji suverénně nastrouhala nahrubo. Příště to zkusím dodržet, jestli v tom bude nějaký rozdíl. Druhá věc - do krému jsem přidala trochu citronové šťávy. A na potřetí - místo sody jsem dala stejné množství kypřicího prášku (ale jsem přesvědčená, že ještě nedávno jsem sodu měla doma!). Myslím, že právě těmi pár kapkami se z krému stala poleva. Sice se mi ji nepovedlo vymíchat úplně dohladka, ale dobrá byla i tak. Ne příliš sladká a díky citronu osvěžující. Do krému se ještě dává vanilkový cukr. Už delší dobu místo něj používám vanilkový extrakt, takže tyhle malé sáčky, co se často pletou s kypřícím práškem, doma taky nemívám. Ale do krému extrakt nedávejte, poleva/krém by už nebyla tak bílá. Skořice i rozinky dodají koláči skvělou chuť i barvu. Použila jsem kombinaci zlatých i normálních rozinek, ono je to z estetického hlediska skoro jedno, ale na chuti to poznáte. Jen bych je možná před použitím spařila, ne-li naložila do něčeho ostřejšího. Na ozdobu jsem použila sekané vlašské ořechy smíchané se skořicí. Příště je zkusím zkaramelizovat. Takový  "medovníkový look".

Autorka píše, že tahle verze je její nejoblíbenější. Nedivím se jí, u mě zatím taky vede. 

A abyste neřekli, tak tady je ten recept:

500 g mrkve

200 g vlašských ořechů

250 g polohrubé mouky

2 lžičky jedlé sody

2 lžičky skořice

300 g hnědého cukru

4 vejce

250 ml rostlinného oleje

100 g hrozinek

na krém:

200 g lučiny

120 g práškového cukru

80 g másla

sáček vanilkového cukru (případně pár kapek citronové šťávy)

Očistěte a nastrouhejte mrkev. Nasekejte ořechy, smíchejte mouku se sodou, skořicí a cukrem. Do misky rozklepněte vejce a ušlehejte do pěny. Po částech do nich zašlehejte olej. Přidejte mrkev, hrozinky a ořechy a nakonec postupně i moučnou směs. Promíchejte. Těsto vyklopte na vymazaný a pečícím papírem vyložený plech (psáno cca 20x35 cm, já jsem použila dortovou formu). Pečte v troubě předehřáté na 180 °C 40-50 minut, zkouška párátkem to jistí (pekla jsem to 40 minut, koláč byl krásně zlatavý). 

Přísady na krém dobře promíchejte a potřete jím vychladlý koláč. Ozdobte dle fantazie a nechte ztuhnout v ledničce (ideálně přes noc).

Po vytažení z trouby.

Finální podoba

Jen jeden je nej

Dovolte mi takovou osobní zpověď. Ostatně je to můj blog, vy ho čtete dobrovolně (alespoň někteří), takže jakýpak copak. 

Před několika dny začal Jáchym svůj výlet do světa chutí a vůní. Do světa opravdového jídla. Zatím tedy v podobě oranžové kaše podivné chutě, matkami nazývané první mrkvička, ale nějak se začít musí. Protože je mi jasné, že tahle zelenina bude nějakou dobu výrazně dominovat mému kuchařskému umění, napadlo mě toho využít. Rozhodla jsem se, že najdu ten nejlepší recept na mrkvový dort, známý také jako carrot cake.

Zatím jsem ho pekla jen jednou, podle receptu Marcela Ihnačáka (k nahlédnutí zde). Minimálně další dva recepty mám doma v kuchařkách (jedna anglická pečící, druhá Recepty z farmářského trhu), nechybí ani na mých oblíbených foodblozích (třeba na Kitchenette).

Máte svůj vyzkoušený a oblíbený? Napište recept nebo odkaz. Samozřejmě vás budu pravidelně informovat. 

Netuším, jak dlouho mi to bude trvat, každopádně člověk musí mít před sebou nějaké výzvy! Menší zádrhel vidím v tom, že v mnoha receptech se vyskytují vlašské ořechy, ideálně mleté. V nabídce českých supermarketů tak trochu chybí. Ekonomové by tento stav označili něco jako díra na trhu. Jestli víte, jak tuhle díru zaplnit, minimálně co se mých zásob týče, tak sem s tím. 

Kuchařské retro III.

Esprit čínské kuchyně

Když jsem začala psát tenhle blog, a obzvlášť po dílech Kuchařského retra (předchozí příspěvky tady a tady), mi pár přátel psalo o svých zásadních nebo naopak pekelných kuchařkách. Někteří z nich mi je i nosili. Přesně takhle se mi do rukou dostal skvost  Čínská domácí kuchyně. Ukázkový příklad kuchařek z let osmdesátých. A je to peklo! Hlavně proto, že spousta lidí podle toho fakt vaří.

Soubor Obrazová kuchařka Panoramy: Čínská domácí kuchyně má tři díly zahrnující všechny možné pokrmy od předkrmů a salátů, maso, ryby až po polévky. V podstatě chybí pouze dezerty a sladká jídla. Vzhledem k tomu, že nejpoužívanější ingrediencí je maso a vegeta, je absence dezertů pochopitelná.
Jednou z autorek je sice exoticky znějící Thang Jüngling (píší, že jde opravdu o autorky, tak jim tedy budu věřit), ale za autenticitu receptů ruku do ohně nedám. Ani ji k tomu ohni nepřiblížím. Ostatně to přiznávají i autorky hned v úvodu:

 "Naše minikuchařka nepatří do řady orientálních kuchařek, které mapují tradiční kulinářské styly, krajové zvláštnosti a obsahují autentické recepty včetně vhodných náhražek exotických přísad. Náš záměr je úměrný rozsahu - nabízíme vám praktickou pomůcku pro hospodárné domácí vaření. S její pomocí můžete obohatit domácí jídelníček o novou škálu chutí a zajímavé úpravy potravin, především zeleniny. ... Více než o zachování původních receptů nám šlo o podstatu: o základní přístup k vaření nebo chcete-li o zachycení espritu čínské kuchyně."

Autorkám nelze upřít, že leccos se jim povedlo. Hospodárné vaření? Ano, zužitkujete totiž i kuřecí kůže (Kuřecí kůže s okurkou, díl II.). Zajímavá úprava zeleniny? Rozhodně, jak o tom vypovídá seznam receptů v kategorii Zelenina: Pekingské zelí s bůčkem, Hlávkové zelí s masem, Ředkvičky s mletým masem, Pórek s masem, Paprika s masem, Koprová nať s masem... Ale esprit čínské kuchyně? Nakrájet všechno na nudličky, hodit na pánev, zaprášit vegetou? Nepovažuji se za znalce asijské kuchyně, ale něco mi říká, že na tomhle asi postavená nebude.

Je to taková ta česká čínská kuchyně, jakou známe z jídelních lístků hospod, jídelen, ale i asijského rychlého občerstvení. Skrývají se pod názvy "Kung-pao", cokoliv "pěti vůní", případně něco na "sladkokyselo". Najdete na talíři maso (pozor, často i sójové), pórek, arašídy, zalité legendární UHO s rýží. Nebo čínskými nudlemi. Popravdě - i já se občas k něčemu takovému uchýlím, ve firemní jídelně to bylo často to jediné, co se dalo jíst, i doma něco podobného někdy stvořím. Ale neříkám tomu čínská kuchyně. Ovšem autorky trvají na svém (z úvodu druhého dílu):

"Vedle jídel, za jejichž malebnost je třeba zaplatit trpělivostí a časem, jsou do receptáře zařazena i jídla, která  odpovídají našemu současnému způsobu stravování. Téměř bleskově se dají "po čínsku" upravit české špagety, nudle nebo rýže". 

Samostatnou kapitolou jsou fotografie. Skoro se mi ani nechce o nich moc psát. Zhodnoťte sami, jestli jsou si něčím podobné.

Jako ochutnávku nabízím seznam ingrediencí na Tajemství (díl I.). Sice právě tady ona zázračná vegeta chybí, zato je to sladkokyselé. Jak dál už budete určitě vědět sami (pamatujte - nudličky a rýže!!!!).

Pro 3 osoby: 100 g vepřové kýty, 100 g kuřecích prsou, 100 g jablek nebo hrušek, případně zavařený ananas, asi hrst arašídů nebo mandlí opražených na oleji, větší množství oleje na smažení.
Na obalení masa: hustší těstíčko ze 2 vajec, hladké mouky a vody
Na omáčku: 1/4 l vody, 1 1/2 -2 lžíce sójové omáčky, 2 lžičky krupicového cukru, špetka soli, 1 1/2 lžíce octa, 2-3 lžičky Solamylu.

Stačí několik pohledů do internetových diskuzí či na pár dílů Prostřeno! a zjistíte, že podle podobných kuchařek se v českých domácnostech stále hojně vaří. Smíchat dohromady, co se kde najde, hlavně ať je tam maso, zasypat to polévkovým kořením, takže v zásadě všechno nakonec chutná stejně. A myslíme si, jak skvěle umíme vařit. Přitom si řada lidí nedokáže vychutnat jednoduché a kvalitní věci. Jenomže retro je stále v kurzu. Bohužel.

Thang Jüngling a Laděna Štíbrová. Obrazová kuchařka Panoramy I.-III. Čínská domácí kuchyně.  Panorama, 1987-1988.