Končíme...

...
Marrsha's Cookery Blog končí. Odteď najdete vše nové na

Jídlog.cz

„Moje kuchařky“

Pořád se chlubím tím, jaký jsem machr, protože kuchařky znám i z té druhé strany. Kuchařky mě živí. Obrazně i doslova. Ani nevím jak, ale začala jsem se na ně profesně specializovat. Když zrovna nepíšu články, nevařím, neuklízím, nejezdím s autama nebo nespím, věnuju se redigování kuchařek. To znamená, že dostanu (většinou) přeložený text kuchařky a vychytávám chyby, nejasnosti a text musím upravit tak, aby se dal číst. I když i mně občas nějaká chyba unikne, troufám si říct, že mi to docela jde. Rozhodně mě to baví. Pár kuchařek mám za sebou a doufám, že hodně ještě před sebou. V tomto článku vám představím některé, na nichž jsem spolupracovala jako redaktorka, ať už odpovědná nebo jazyková. Jednou, snad, vytáhnu paty z kanceláře a vyrazím do terénu. Do kuchyní a fotografických ateliérů, tam, kde se kuchařky opravdu vaří. To je takový můj profesní sen...

Nevím, jak a zda vůbec mám „svoje“ kuchařky recenzovat, na druhou stranu je vám chci ukázat. Tady je výběr těch, které mi prozatím utkvěly v paměti nejvíce. Ale nebudu je, až na jednu výjimku, hodnotit.

Vůně francouzské kuchyně

Jedna z mých posledních. Vyšla teprve nedávno, já jsem s ní strávila Vánoce a přelom roku. Krásně graficky vyvedená francouzská kuchařka. Kromě toho, že vám Michel Roux, její autor, vysvětlí, jak pokrm připravit, poradí také, jak jej upravit a servírovat. Jedná se většinou o nejen časově náročnější recepty, zejména i co se finální úpravy týče. Zajímavé mi na ní, jako na všech francouzských kuchařkách, přišly samostatné kapitoly o omáčkách a vejcích. Dále tu najdete předkrmy, polévky, různé druhy masa a mořských plodů, hodně zeleninových pokrmů a jako vrchol sladké dezerty. Ocení zejména milovníci luxusních a v našich končinách netradičních receptů, a samozřejmě nadšenci pro vše francouzské.

Michel Roux. Vůně francouzské kuchyně. Přeložila Jitka Rákosníková. Ikar, 2015. 272 s.

Škola světové kuchyně

Kuchařka, u níž jsem se poprvé posunula od odpovědné redaktorky k té jazykové (rozdíl si můžeme vysvětlit někdy jindy). Kuchařka vás provede přípravou pokrmů typických pro různé kouty světa. Projdete v podstatě všechny kontinenty, velký prostor dostává i tolik oblíbená asijská kuchyně nebo naopak ne příliš známá kuchyně africká. Recepty z první části jsou velmi názorné, každý je doplněn sérií fotografií z různých fází přípravy pokrmu až po konečný vzhled. Vhodná pro začínající kuchaře nebo pro ty, kteří rádi zkouší něco nového. Zamotejte jarní závitek, připravte mexické taquito, či marocký tažín. Ve druhé části se vydáte na druhou okružní jízdu světem, sice bez podrobných postupů, ale určitě je zvládnete i tak.

Škola světové kuchyně. Překlad Jana Montorio Doležalová. Mladá fronta, 2014. 256 s.

Cestování za jídlem

Tohle je naopak (zatím) poslední kniha, pod níž jsem podepsaná jako redaktorka odpovědná. Dodělávala jsem ji už na mateřské, ještě před porodem, mj. třeba na pražské Náplavce… Soubor pečlivě vybraných receptů z rubriky časopisu F.O.O.D. Tradiční i méně známé recepty z různých zemí či regionů světa. Důležité je zejména to „z regionů“, např. italských regionů je tu hned několik – Puglia, Toskánsko, Friuli aj. Každá kapitola je uvozena krátkým textem, představující kulinářské tradice, typická jídla nebo suroviny. Jednoduché recepty se mísí s těmi náročnějšími, lehká jídla s kaloricky hodnotnějšími, takže kuchařka je vhodná pro všechny věkové, chuťové i kuchařské kategorie. Důležitá je láska k dobrému jídlu.

Cestování za jídlem. Mladá fronta, 2013. 244 s.

Velká sýrová nakládačka

Netřeba představovat. Na blogu už jsem o ní psala, takže pokud vám uniklo, čtěte zde. Uvádím ji sem pro připomenutí, protože mi hodně utkvěla v paměti a protože Iva a Káča jsou prostě super! A taky Zuzka a Jirka!

Kateřina Suchá, Iva Bartošová. Velká sýrová nakládačka. Mladá fronta, 2014. 128 s.

Jen jedno jablko denně

Tady udělám hned několik výjimek. Nejde o kuchařku, nejde vlastně ani o knihu o jídle. A budu ji hodnotit. Má kniha o anorexii a poruchách příjmu potravy na blogu o jídle vůbec místo? Má, protože ta návyková, zhoubná moc jídla je rozšířenější než by se mohlo zdát.
Naprosto přesně si pamatuji, že už při čtení originálního textu jsem několikrát neudržela slzy. Proto, jak skvěle dokázala Emma Woolfová vystihnout pocity někoho, kdo s jídlem opravdu bojuje. Ne jako někdo, kdo uvažuje, jestli si má k té televizi dát druhou čokoládu nebo ne. Ale jako ten, kdo přemýšlí doslova o každém jablku. A přestože nejí, nemyslí na nic jiného než na jídlo. Často říkám, že kdo to nezažil, nepochopí to. Poté, co se mi povedlo tuhle knihu vydat v českém překladu, už mohu říct, že „kdo to nezažil nebo alespoň nečetl Jen jedno jablko denně, nepochopí to.“ Nenechte se odradit tím, že je to jen příběh nějaké bývalé anorektičky. Je to kniha o našem vztahu k jídle, o sebevědomí, o vztahu člověka k sobě samému. Je to skvělá kniha.

„Člověk podvádí a vynechává jídla, a přitom ví, že podvádí jen sám sebe. Ale nedokážu utišit ten vnitřní hlas, tu neustálou kritiku, jak nenasytná jsem, když si dopřávám jídlo…“

Emma Woolfová. Jen jedno jablko denně. Přeložila Jana Hejná. Mladá fronta, 2013. 272 s.

P. S.: Tenhle článek už měl být na novém blogu. Ale protože stále ladíme, tak je ještě „na starém“. Abyste mi tu neusnuli.

Že se nic neděje?

Možná se vám zdá, že to zase trochu flákám. Naopak, blíží se druhé narozeniny blogu, což je ideální příležitost představit jeho novou podobu. A nejen vizuální! Bude nové jméno, adresa, rozšířená náplň. Ještě vše ladíme, ale brzy najdete tady, na FB a Instagramu odkaz na nové stránky... Těšte se!

F.O.O.D. piknik

Poprvé a hned na pódiu!

Na akce typu Apetit piknik, Street food festival nebo právě F.O.O.D. piknik moc nechodím. Trochu mě děsí davy tísnící se u stánků a vždycky mám problém se rozhodnout, co vlastně chci a jestli mám na něco chuť. Na letošní piknik pořádaný časopisem F.O.O.D. jsem ovšem jít musela. Káča a Iva z Velké sýrové nakládačky (předchozí články zde a zde) mi totiž nabídly, abych jim jejich nakládací show právě na této akci moderovala. Nenapadlo mě nic lepšího, než to přijmout. Ale všechno popořádku.

Nasytit a napojit

Letošní ročník se konal na pražské Ladronce, rozlehlém parku, který v parném dni nenabízel moc stínu. Kdo ho ulovil (ten stín), mohl si v něm vychutnávat ukořistěnou potravu. Hodně návštěvníků pojalo akci skutečně piknikově, takže rozhodili deky, děti i psy, vytáhli plastové skleničky na víno a postupně vysílali své zástupce k různým stánkům. Těch bylo hodně (stánků i zástupců), od malých s kávou či šperky po honosné prezentace známých značek Hera, Hellmans nebo Kunín. Vedle ochutnávek jste mohli dostat i vzorek zubní pasty (to se ještě tak nějak snese), zaskákat si na nafukovacím hradě (rozpáleném od slunce) nebo se zastavit u stánku výrobce aut (dobrý na nákupy?).

Nevím, zda některá kuchyně vyloženě převažovala, já si všimla mexické, thajské, argentinské i italské. Hlad jsem zahnala vegetariánským burgerem od Sale&pepe. Mám pocit, že zrovna u jejich stánku se čekalo nejdéle, ale taky to mohl být zákon blbé fronty. Samotné jídlo chutnalo, i když nazývat housku se sýrem, pestem a sušeným rajčetem vegetariánským burgerem je trochu… přehnané? Později jsem ochutnala zmrzlinu od Mixit, ledovou kávu Kávového klubu a nakonec karamelovou makronku od Nos Macarons. Káva a zmrzlina byla nejlepší, nejen kvůli okolní teplotě.

Dobře naložit

Jídlo ale nebyl hlavní důvod, proč jsem se tady objevila. Můj úkol byl moderovat program holek z Velké sýrové nakládačky. Měla jsem trochu obavy, mělo to být moje poprvé… a hned na velkém pódiu. Ale holky už jsou profesionálky, a tak se to docela povedlo.

Naložily hermelíny dva – Herr Metalína a Kapra na kmíně. Oba recepty najdete ve výše zmíněné kuchařce, tak se/je můžete naložit i doma. Prokládaly jsme to povídáním o nakládání, nakládačce i sýrových inspekcích. Jak jsem jim tak koukala pod ruce, umínila jsem si dvě věci – začít pátrat po bazarech po zajímavém nádobí a konečně nějaký ten hermelín naložit. Protože jsem na něho dostala strašnou chuť…

 

Holky nebyly jediným bodem programu. Před i po nás byl Emanuel Ridi, kterému Káča s Ivou věnovaly zbylý česnek, nebo Martin Polačko. Mají můj obdiv, protože vařit na rozpálené plotýnce už na tak rozpáleném pódiu, to chce výdrž. Ale na mnou plánované selfíčko nedošlo...

Zase někdy?

Proč ne? Moderování mě docela bavilo, myslím, že jsem ani moc nekoktala. Ještě doladím pohyb po pódiu a vtípky a nabídky se jen pohrnou… A F.O.O.D. piknik samotný? Upřímně – nejsem úplně piknikový typ, pokud by mě holky nepozvaly, asi bych se tam sama nevypravila. Na druhou stranu je to určitě lepší způsob trávení víkendového odpoledne než „procházky“ po obchodních centrech. Ale asi raději zůstanu u návštěv farmářských trhů.

8 kávových rituálů (a jeden navíc)

Na stole se mi povaluje kniha Petry Veselé O kávě. A mně napadlo, že vlastně málokdy a málokdo pije kávu „jen tak“. Bývá spojena s nějakým rituálem či denní dobou a cílem je relax nebo naopak nabuzení. S pomocí svých přátel jsem sepsala ty nejčastější rituály spojené s kávou. Mohou se různě propojovat a prolínat. Ať už na kávě přežíváte nebo si ji dáte jednou za rok, určitě se aspoň v jednom bodě najdete.

1) První ranní

První ranní káva chutná nejlíp. Znám lidi, na které není radno mluvit dřív, než si ráno zvednou hladinku kofeinu.

2) Káva a cigaretka

Kafe a cigaretka je pro hodně lidí synonymum pauzy – ať už je to kafe z automatu v kuřáckém koutku nebo espresso od nejlepšího baristy. Kafíčko, cigaretka a může se jít zase pracovat.

3) Něco sladkého ke kafi

Obměna bodu 2. pro nekuřáky. Co dělají ti, co nejí sladké, netuším, možná nepijí ani kafe. Švédové mají pro tuto pauzu dokonce speciální název fika. V našich končinách to nemusí být nutně dort, tatranka z automatu je taky řešení.

4) „Pojď na kafe!“

Holky chodí zásadně na kafe. Pak si dají dvojku bílého, a ne jednu. Díky tomu vyřeší všechno – od tlačící boty po muže. Protože stejně jako u vína, hovor nakonec skončí u chlapů.

5)  Čtenářská 

Někdo čte noviny, někdo novou Elle a další zase knihu. Doma v křesle, na dece v parku, v kavárně u stolku. Kofein zaručí, že vám čtivo neposlouží jako polštářek. Naopak, pokud to spojíte se čtením v posteli, můžete to protáhnout na celý den. Hrnek ovšem vyměňte za termosku.

6) Kafe + alkohol

Kafíčko s vaječňákem a šlehačkou pro tetu, káva s rumem na zahřátí, a pak silnýho smrťáka ráno, když to s tím rumem přeženete.

7) Káva po jídle

V lepších restauracích nabídnou po jídle kávu a dezert. Prý dobré na trávení (tedy ta káva) a určitě dobré pro zisk restauratéra. Ale když po jídle se tak dobře sedí a vůle odmítat je oslabena… Zvlášť když je na menu čokoládový dort.

8) Studentská káva

Během zkouškového období prudce narůstá spotřeba kávy ve věkové skupině 18–26. To by stálo za nějaký výzkum. Každý správný vysokoškolák má během zkouškového kruhy pod očima a v žilách mu koluje černočerné instantní kafe.

Kafe podle Maryši

Troufnu si tvrdit, že divadelní Maryša není zrovna profláknutý kus. Ale že tam je něco s kafem, to ví spousta lidí. Dávejte si proto pozor na deprimované manželky a jed na krysy. Jinak by se odpolední odpočinek u kávy mohl protáhnout na věčnost.

Dva italští gurmáni

„Při všem, co na tomto světě konáš, musíš vždy zanechat dobrý dojem.”

Tak by se dala shrnout la bella figura – podstata zanechat dobrý dojem je prý v Italech zakořeněná už od 14. století. O její povrchnosti můžeme vést spory, ale o tomto tento příspěvek není. Tenhle je o vaření, jídle a chutích. A to Italové umí!

Už jsem se zmiňovala, že italskou kuchyni miluji. Její jednoduchost a jídla založená na co nejlepších surovinách. Protože většinou vařím podle internetu, chtěla jsem mít doma nějakou kuchařku, opravdu italskou, abych si svůj repertoár mohla rozšířit o jiná jídla než pizza a pesto (které jsem stejně nakonec dělala). Volba padla na knihy Dva italští gurmáni a Dva italští gurmáni jedí po italsku, které jsem nakonec našla pod stromečkem. Svůj účel rozhodně splnily, důkazem toho je i Týden italské kuchyně (dále jen TIK). Ale svého favorita ještě hledám. Nemáte tip?

 

Antonio a Gennaro 

Potkali se nejprve před kamerami a pro britskou BBC natočili úspěšný seriál o italské kuchyni. Obě jména jsou nejen díky tomuto seriálu ve Velké Británii velmi dobře známa. Právě Gennaro Contaldo naučil italskou kuchyni Jamieho Olivera, který ji tak skvěle zakomponoval do svých receptů. Oba pánové, již v letech – Carluccio je ročník 1937 a Contaldo 1949 –, vydali celou řadu vlastních kuchařek. Gennaro Contaldo nedávno vydal The Pasta Book v edici Jamie's Food Tube, v kteréžto vyšla i Cupcake Jemma, od Antonia Carluccia by v brzké době měla vyjít v českém překladu (jak to asi tak vím?) kniha věnovaná těstovinám.
Takže tihle pánové se sešli, procestovali, nafotili, něco uvařili, ale hlavně sepsali. Své recepty i texty si podepsali, takže víte, že tohle by vám uvařil Gennaro a tohle byste mohli čekat od Antonia. Ten druhý, starší, je mi o malinko sympatičtější.

Dva italští gurmáni poprvé

První stejnojmenný díl s podtitulem Báječné chutě italské kuchyně provádí italskou kuchyní od jejích základů po pokrmy složitější, ba až ne příliš známé. Jednotlivé kapitoly jsou rozděleny podle chodů, tudíž se začíná předkrmy (antipasti), pokračuje přes hlavní chody (primi, secondi), moučníky (dolci) a končí svačinami (merendi).

Kapitoly jsou rozděleny krátkým textem, díky kterému byste měli pochopit, z čeho italská kuchyně vychází a proč je taková... jaká je. Rozebírají se tu vlivy náboženství, historie, význam rodiny a role dětí v rodině. No, je z toho znát, že pánové  jsou jiná generace. Čtěte pouze v případě, že o italské kuchyni a Italech NIC nevíte. Jinak raději zalistujte mezi recepty.

Kromě receptů uvedených v TIK jsem si oblíbila i Gnocchi alla sorrentina (s. 76). Zatím vyrábím jen omáčku, ale jednou určitě udělám i domácí noky. A jednou snad konečně dojde i na zapečené cukety Zucchini alla parmigiana (s. 89), recept, který mi padl do oka jako první, ale ještě se na něj nedostalo.

... a podruhé

Ve druhém díle Dva italští gurmáni jedí po italsku cestují pánové od rakouských hranic, přes vnitrozemí i pobřeží až na Sicílii a z každého regionu představují to typické. Proto nepřekvapí, že pokrmy z alpských oblastí jsou velmi syté a připomínají spíše rakouskou - zelí, štrúdly, klobásky. Naopak ty z pobřeží už dobře známe, jsou plná rajčat, bylinek, ryb a mořských plodů.

I tady jsou mezi jednotlivé recepty vloženy zhruba dvoustránkové texty, v nichž pánové opět střídavě popisují specifika daných oblastí – hory, ostrovy, nížiny okolo řek. Myslím, že ve druhém díle jsou tyhle texty o něco čtivější. Takže jestli jen tak nadarmo čekáte, až se vám zapeče cuketa, s klidem se začtěte. Od prvního dílu se kniha lehce graficky liší, takže snadno rozlišíte, kterým dílem listujete. Ale nijak na sebe nenavazují, tudíž není zcela nezbytné, abyste měli doma obě.

Ze druhého dílu je i ukázkový recept. Možná si budete ťukat na čelo, kdo v tomhle vedru bude dobrovolně zapínat troubu. Ale těch dvacet minut zas není tak moc a výsledek je skvělý i do veder, jako předkrm, příloha, hlavní chod... Záleží podle chuti, uvedené množství vystačí tak na tři menší porce typu lehká večeře s bagetou a salátem. 

Zucchini e pomodori al forno

Pečená rajčata a cukety

Ingredience

4 lžíce extra panenského olivového oleje plus olej na pokapání, 3 rajčata nakrájená na plátky, 3 cukety nakrájené na plátky, sůl a čerstvě umletý černý pepř, několik lístků čerstvé bazalky
natrhaných nahrubo, 20 g čerstvě strouhaného parmazánu

Postup

Předehřejte troubu na 200 °C (plynovou na stupeň 6). Dvěma lžícemi oleje pokapejte dno zapékací misky. 

Do ní střídavě klaďte plátky cukety a rajčat (plátky se budou překrývat). Ochuťte solí a pepřem, pokapejte zbývajícím olejem a posypte bazalkou a strouhaným parmazánem.

Pečte dozlatova – asi 10 minut. Vytáhněte z trouby, pokapejte olejem a podávejte.

Jděte na to po italsku

Kuchařky jsou to ovšem průměrné. V ingrediencích se často objevují už polopřipravené (oloupané a nakrájené, či jinak zpracované), které původně rychlý recept o něco prodlouží. Nevím jak vás, ale mě tohle vždycky mírně vytočí. Jako kdyby všichni měli pomocníky, kteří jim brambory oloupou a nakrájí na přesně dané rozměry. V postupech jsou často dost nejednoznačné informace, kdy musíte zapojit buď zkušenosti, nebo intuici. Třeba v receptu na zmrzlinu (Gelato ai lamponi, díl II., s. 126) je napsáno „opatrně prohřívejte“. Když tohle čtu, chce se mi křičet: „Jak jako prohřívejte? Má se to vařit nebo ne? Prohřívat dvě minuty nebo půl hodiny???“ Někdy opravdu křičím, zejména když se nedaří. Možná bych měla u toho vaření popíjet to víno, co se do některých jídel přidává. Nehledě na to, že počty porcí ani časové údaje tu nenajdete. Takže nevíte jak zhruba dlouho to budete vařit ani kolik toho bude. Díky českým překladům původních názvů aspoň víte, co budete vařit (přibližně).

Co se obrazového doprovodu týče, ani tam nečekejte žádnou slávu. Fotografie pěkné, naštěstí nejsou z fotobanky. Hodně receptů doprovází fotka, ale ne vždy je velká a těch ilustračních taky není málo. Přestože dotvářejí italskou atmosféru a mnohdy jsou na nich i oba gurmáni vybírající suroviny, vařící, jedící či jinak odpočívající, vždycky si myslím, že je lepší mít více fotek jídla než moře. Ale o tom už jsem psala několikrát. Takhle mě to navnadí spíš odjet, než vařit.

Moje hodnocení je tedy rozpačité. Což může pramenit z velkých naději, do těchto knih vložených. Uvaří podle nich i začátečník s nějakými zkušenostmi, ovšem pro experty je to spíš nuda (ne, nemluvím o sobě). Pokud si u některého receptu nebudete vědět rady, jděte na to po italsku - v duchu hesla „mladý Ital v létě tančí a v zimě odpočívá“. A rozhodně je nedávejte do ruky technicky založeným pragmatickým mužům, ti z těch postupů budou celí nesví. Ale abychom nekončili moc negativně - oba pánové umí zanechat dojem!

P.S.: Ještě jsem slíbila, že zmíním recept ze druhého dílu na kroupy se špenátem a mletým masem, který miluje můj přítel. Tak plním nejen výzvy, ale i sliby. A taky jsem se rozhodla uvádět u překladových kuchařek i překladatele. Profesní deformace.

Antonio Carluccio, Gennaro Contaldo. Dva italští gurmáni: Báječné chutě italské kuchyně. Překlad Markéta Schubertová. Ikar, 2013. 208 s.

Antonio Carluccio, Gennaro Contaldo. Dva italští gurmáni jedí po italsku. Překlad Markéta Schubertová. Ikar, 2014. 192 s.

6 věcí, co do slušného stolování nepatří...

... ale stejně je děláme. Někteří všechny, jiní jen pár. Nápad na tenhle článek vznikl díky kamarádce Tereze, která na FB postovala článek o stolování dětí, a především následná diskuze nad tím, co je slušné stolování a jak k němu vedeme své ratolesti.
Všichni víme, že jíst se má u stolu, s jídlem se neběhá, nehraje, jí se povětšinou příborem nebo alespoň lžící, zdržíme se tělesných a zvukových projevů atd. Jenže pak je spousta věcí, které tajně nebo přiznaně děláme a do slušného stolování mají daleko...

1) Olizování vařečky a mísy od krémů

Připravíte náplň do rolády, těsto na bábovku a něco zůstane na vařečce a v míse. Nejprve olíznete vařečku a pak se pustíte do misky. Prstíčkem. To je asi důvod, proč vlastně všechny ty koláče, dorty a tak peču a plním. Kvůli těmhle slastným okamžikům.

2) Jídlo vestoje

U kuchyňské linky, bez talíře, šunku přímo z papíru, pomazánku z kelímku a k tomu přikusovat rohlík. Tohle nesnáším. Ale taky to občas dělám.

3) Vyjídání zbytků z pekáče

Od oběda zbyly zapečené brambory. Porce tak akorát, že je škoda ji schovávat. Zůstane na pekáči, na sporáku, lehce vychladne. Když jdete kolem, uzobnete, naberete sousto nebo dvě... Za chvíli míříte už cíleně. Do hodiny nezbyde nic, ať jste plní sebevíc. Když jsem byla malá, máma naprosto CÍLENĚ přesouvala tyhle zbytky na talíř, který položila na roh kuchyňské linky.  Ať už šel člověk kamkoliv, musel projít okolo něj. Někdy k tomu přiložila i vidličku. Abychom nejedli rukama, ehm...

4) U televize, u počítače, u knihy

Jestli tohle neděláte, pak a) pěkně kecáte nebo b) jste slepí. Všichni si aspoň občas drobíme do klávesnice, či přepínáme reklamy za hlasitého křoupání. Je fuk, jestli křoupe mrkev nebo brambůrky. Milovníci ulepených stránek už mají na Instagramu zavedené  #jimesknihou.

5) Pití z lahve

Pivo, minerálka nebo kola. Otevřete a pijete. Je jasné, že v autobuse si skleničku asi nevytáhnete, ale doma? Proč je teda všichni tak hromadně kupujeme v IKEA nebo na Bonami? Nejlepší je beztak voda z kohoutku a pivo točené.

6) Oždibování ještě horkého jídla 

Svým způsobem opak bodu č. 3. Právě jste vytáhli z trouby koláč, buchty, těstoviny nebo maso. Za vašimi zády krouží osazenstvo, kouká přes rameno a v nestřežené chvíli uzobne. Co na tom, že bude mít spálené prsty. Ten první kousek chutná nejlíp. Když nemáte osazenstvo, uzdobnete sami. A ne že ne.

Bonus 

Nutela. Prstíčkem.


Co nesnášíte u stolu vy? Děláte něco, co se dělat nemá?

Gurmánský týden

Nejsem dobrá v dodržování čehokoliv - výzev, diet, slibů. Přesto jsem se k jedné týdenní výzvě odhodlala. Stále jsem se nemohla vrhnout na recenzi dvou italských kuchařek a potřebovala jsem nějakou pořádnou... výzvu. Pojmenovala jsem ji TÝDEN ITALSKÉ KUCHYNĚ, proběhla koncem července a jsem neskutečně pyšná, že jsem ji dokončila. Nic jsem nevyhrála, nikoho jsem nezklamala, nikdo to po mně nežádal. Potřebovala jsem si něco dokázat. Ověřit si, že stále platí, že když se k něčemu odhodlám, tak to dodržím. Co na tom, že je to jen pár receptů. Výsledky najdete na Instagramu pod #tydenitalskekuchyne a v tomto článku.

Všechny recepty mají jedno společné - pocházejí ze dvou kuchařek, které představují různé podoby italské kuchyně. Dva italští gurmáni, v originále Two Greedy Italians, Antonio Carluccio a Gennaro Contaldo vydali na základě svého seriálu pro BBC kuchařky, které u nás vyšli jako Dva italští gurmáni a Dva italští gurmáni jedí po italsku. Jejich recenzi můžete najít tady.
Jedním, nikoliv jediným, překvapením jsou pouze dva dezerty ze sedmi receptů. Ani jeden mě příliš neoslnil, což nevadí, protože nelze žít jen na dezertech (ale kéž by...). A co se všechno vařilo? Těstoviny, zelenina, nejvíc samozřejmě rajčata v kombinaci s bazalkou. Na tom už se slušně přežít dá...

Neděle
Rajčatová omáčka Salsa al pomodoro con gli aromi

Pondělí
Čokoládový pudink Budino al cioccolato

Úterý
Zapečená rajčata s cuketou Pomodori e zucchini al forno (recept zde)

Středa
Tagliatelle con salmone, což je můj vlastní recept, čtěte dále

Čtvrtek
Bazalkové pesto 

Pátek 
Patate Arraganate, neboli zapečené brambory s oreganem

Sobota
volno

Neděle
Gelato ai lamponi e fragole, jahodovo-malinová zmrzlina

Některé recepty jsem si, jak je mým (dobrým/špatným*) zvykem poupravila. Do pesta už delší dobu dávám místo piniových oříšků mandle. Ty mají taky neutrální chuť, navíc mi ty piniové přijdou nahořklé. Ke všemu vás mandle tolik nezruinují, lépe se seženou a tím se z domácího pesta stává surovina o něco dostupnější. U zmrzliny jsem zase původní citron nahradila jahodami. Přes veškeré úsilí se mi prostě nepovedlo sehnat citrony, jejichž kůra by byla poživatelná (= chemicky neošetřená), zato jahody ještě k sehnání byly, ovšem k sežrání už moc ne...

Jak jsem psala výše, zklamání přinesly dezerty. Ten první, čokoládový pudink, mi ani po půl hodině vaření vůbec nezhoustl. Výsledkem byla taková hustější chlazená čokoláda, jako dobrý, ale podruhé už ho asi dělat nebudu. To už si raději udělám tiramisu.... A zmrzlina? Sice domácí, ale příště zajdu na točenou nebo do Angelata. Naopak zapečené cukety jsem od té doby dělala už asi dvakrát, jednou jsem do nich přidala i mozzarellu. Brambory jsou na přípravu trochu delší, zaberou cca hodinu, na druhou stranu je dáte do trouby a máte-li časomíru, můžete na ně na 45 minut úplně zapomenout.

Přemýšlela jsem, o který recept z celého týdne bych se s vámi podělila. Nakonec to je ten, na kterýžto jsem pyšná nejvíc, neboť je kuchařkou jen inspirován. Recept z kuchařky byl sám o sobě trochu zmatený. V originálním italském názvu se mluví o uzeném pstruhovi, v českém názvu o uzeném lososovi. V ingrediencích a postupu už je z lososa zase pstruh, oba uzení. Já radši lososa, tak jsem koupila čerstvého, spojila s původními přísadami a pak už jen koukala, jak to mizí z talířů... On losos asi úplně typická italská ryba není, ale jinak jsem se držela zásad italské kuchyně. Tedy málo přísad, ovšem kvalitních.

Tagliatelle con salmone

Ingredience na 3–4 porce

4 lžíce olivového oleje, 1 šalotka/cibule, 1/2 sklenice vody nebo bílého vína, 200 g cherry rajčátek, 200 g lososa, hrst nahrubo nasekaného kopru, sůl, pepř, citronová šťáva, tagliatelle - nejlepší jsou čerstvé, ale lze použít i sušené, množství nechám na vás

Postup
Na rozpáleném olivovém oleji osmahněte zhruba minutu nadrobno nasekanou cibuli/šalotku, přidejte na kousky nakrájeného lososa a opékejte dozlatova, cca 5 minut.

Cherry rajčátka nakrájejte na půlky, přidejte do směsi, podlijte vodou či vínem, osolte, opepřete, přisypte polovinu množství kopru. Duste pod pokličkou cca 10 minut, občas promíchejte.

Ve vroucí osolené vodě uvařte těstoviny. Čerstvé se vaří velmi krátce. Po uvaření sceďte, ale neproplachujte, část vody z těstovin si nechte stranou.

Uvařené těstoviny přidejte do směsi, přidejte vodu z těstovin, stačí několik lžic, omáčka se pak lépe přichytí. Promíchejte, nevařte, naopak vypněte sporák/kamna/indukční desku...

Přidejte zbytek kopru, případně dochuťte, pokapejte citronem, podávejte a nechte si chutnat.

Abychom si to na závěr shrnuli, tak  Týden italské kuchyně přinesl:

• Důkaz, že jsem schopná dodržovat přiměřeně dlouhou výzvu
• Poznání, že lepší jsou italská jídla než dezerty
• Nové recepty do repertoáru
• Novou recenzi 

* nehodící se nečtěte

Sladké bary

Punkové sladkosti cukrářky Stáni

Deset barů, deset příležitostí, deset témat. Padesát receptů a nepočítaně inspirace. To je kuchařka Sladké bary, která nedávno vyšla v mém oblíbeném Smart Pressu. I takový piknik na zahradě lze pojmout punkově, když ho připraví Stáňa Mutlová z PunkRockCakes. Stáňa má totiž ve vlasech místo větru mouku a mašinu rozpálí i v kuchyni.

 
Struktura téhle kuchařky je jednoduchá - každá kapitola, toť jeden slavnostní tematický bar plný sladkostí. Oslavit tak můžete tradiční Vánoce, uspořádat dámskou jízdu nebo se na chvíli ocitnout ve světě Willyho Wonky a jeho továrny na čokoládu.  Kromě pětice receptů, kterou vždy tvoří jeden ústřední dort a drobné sušenky, koláčky nebo lízátka, najdete v závěru ještě tipy, jak celý bar ozdobit a vyladit k dokonalosti. Nechybí ani návod na výrobu jedlé i nejedlé dekorace. Autorce se povedlo přemluvit k focení i známé tváře, a tak má Dušičkové hýření tvář Lukáše Pavláska (který vypadá vážně děsivě) a dámskou jízdou Sexu ve velkoměstě provádí Bloges robes.

Recepty jsou sice prezentovány jako snadné, některé z nich opravdu snadné jsou (obzvlášť ve srovnání s tím, co PunkRockCakes  umí). Přesto však potřebujete mít koordinaci mozek-oko-ruka (představuju si-vidím-dělám) na trochu vyšší úrovni. Takže pozor, jestli Sladkým barem (v knižní podobě) budete chtít obdarovat dceru, která má za sebou první připálenou bábovku. Ale všechno se dá nacvičit, chce to jen zkoušet, zkoušet a zkoušet. Možná si stejně jako já nevěříte, že na to přijdete sami, ale můžete se přihlásit na některý z kurzu, který Stáňa pořádá. Taky nepočítejte s tím, že si všechny suroviny nakoupíte ve večerce naproti. Takový bar je výjimečný, proto potřebuje i výjimečné suroviny. V receptech najdete rady i odkazy, jak a kde tyto suroviny sehnat, takže zkuste tentokrát nepodvádět a tu práci se sháněním si dát. Minimálně vaše kuchařské svědomí vás pochválí. Anebo improvizujte, ale tak nějak vkusně.

Lesní víly a piknik u babičky

Ze všech témat jsou mi asi nakonec nejbližší dvě - hned první Piknik u babičky na zahradě a pak lesem inspirovaná Elfí svatba, z čokolády a oříšků. Piknik je zase plný léta, malin, lehoučkého pusinkového dortu a křupavých sušenek (s. 16). Ty se nakonec staly prvním testovacím receptem a dopadly na jedničku (třikrát podtrženou a s hvězdičkou). Jen jsem si upravila poměry oříšků a čokolády na 1:1 a lískáče nahradila mandlemi, protože my je prostě radši. Do půl hodiny upečete z tohoto množství něco okolo 20 středně velkých sušenek, které vám týden rozhodně nevydrží ;-)

Křupavé cookies

Ingredience
100 g změklého másla, 200 g třtinového cukru, 1 středně velké vejce, 1/2 lžičky soli, 1/2 lžičky jedlé sody, 1 lžičku vanilkového extraktu, 180 g hladké mouky, 150 g mléčné čokolády nasekané na kostičky (50 g si nechte na zdobení), 50 g lískových oříšků nasekaných

Postup
1/ Zapněte troubu na 190 °C a plech vyložte pečicím papírem nebo silikonovou podložkou.
2/ Lískové oříšky opražte nasucho na pánvi, krásně se rozvoní.
3/ V míse utřete změklé máslo s cukrem do pěny, ručním mixérem to trvá asi 5 minut. Vyklepněte celé vejce a zašlehejte do máslové směsi.
4/  Přidejte sůl, jedlou sodu a vanilkový extrakt, krátce promíchejte. Na závěr přisypte hladkou mouku s kousky čokolády a ořechy. Opatrně zpracujte na tuhé těsto.
5/ Lžící nabírejte stejně velké kousky těsta a válejte z něj kuličky o průměru cca 3 cm. Ty pak umístěte na plech s 5cm rozestupy na každé straně. Kuličky dlaní lehce zploštěte.
6/ Budoucí sušenky nahoře ozdobte odloženými kousky čokolády, po upečení budou rozverně vykukovat.
7/ Dejte péci na 7–8 minut do dobře vyhřáté trouby. Každá trouba peče jinak, proto je dobré první várku sušenek bedlivě sledovat. Sušenky jsou hotové, když jim zezlátnou okraje, ale střed je stále měkký. Po vyjmutí z trouby je nechte alespoň chvíli chladnout na plechu a pak přesuňte na mřížku. Hotové sušenky skladujte v uzavřené nádobě při pokojové teplotě, vydrží až týden.

Pak jsem se rozhodovala, co upéct jako druhé. Mám se pokusit o některý z dortů? To jsem si netroufla. Tak ty velikonoční makronky? Taky ne. Nakonec jsem zvolila Mrazivé cupcakes (s. 56) z ledového baru. A to proto, že jsou mrkvové! Jsou ze stejného těsta jako Dort s rampouchy (s. 64) z téže kapitoly, jen naplácané do košíčků a ozdobené sýrovým krémem. Pravidelní čtenáři blogu vědí, že hledáním, zkoušením a ochutnáváním různých druhů mrkvových dortů jsem trochu posedlá. Tyhle mrkváče nebyly vůbec špatné, jen opět místo pekanových ořechů tam přišly mandle, ozdobeny mandlí a posypané skořicí zmizely jako sněhuláci na jaře.  Rozpis je psaný na 24 dortíků, mně jich s bídou vyšlo dvacet.

Teď se chystám na malinové tartaletky (s. 12), až vymyslím, v čem je upeču. A na svoje narozeniny si upeču vyletněný sněhový dort (s. 14)! Do příštího pokračování bych autorku prosila o jeden extra bar v námořnickém duchu... Úplně to vidím - malé lodičky, majáky, všude vzor proužků a kotviček, barvy bílá, modrá, červená, dort, symbolicky, ve tvaru záchranného kruhu. Takový by byl ten můj vysněný sladký bar. A ten váš?

P.S.: Tahle recenze se rodila  dlouho, v období, kdy si říkám, jestli má vůbec tenhle blog smysl. Když sleduju ostatní blogy, které jsou podle mého názoru daleko lepší, mám občas pocit marnosti. Několikrát se mi stalo, že jsem potkala někoho známého, který mi říká: „A pořád si píšeš ten svůj blog? Já nevím, já už tam dlouho nekoukal/a...“ To na chuti moc nepřidá. Pak listuji kuchařkami, vybírám recepty a už si v hlavě sumíruju, co a jak bych o tom napsala. Je to už takový reflex, že přemýšlím nejen, CO uvařím, ale taky co o tom NAPÍŠU. Takže psát budu dál (ale někdy je to prostě jako když ve slově „napíšu“ uděláte překlep a místo „š“ vám tam skočí „č“).

Karolina K. a Dita P.

.... podobné

Až při podrobnějším zkoumání jsem zjistila, co všechno mají tyhle dvě dámy společné. Skoro by se mohlo zdát, že jsem si jejich kuchařky pořídila současně přímo záměrně . Karolina Konečná i Dita Pecháčková jsou stejný ročník, tudíž obě dvě letos oslaví/oslavily kulaté narozeniny (Všechno nejlepší!). Obě vydaly kuchařku vlastním nákladem, v rozdílných formátech a vazbách, ale se stejným počtem stran, podílely se na ní ve vícero rolích a nechaly se do ní vyfotit v pruhovaném tričku. Jedna rodinu má, druhá ji právě založila.
Kuchařka z ostrova i Deníky Dity P. 2 svým způsobem zastupují jeden z mnoha "druhů" kuchařek - sama jsem si je nazvala jako autorské nebo deníkové. Myslím, že Dita P. byla jednou z prvních, kdo takové kuchařky u nás vydával. Kuchařky připomínající spíše deník, s recepty, rodinnými momentkami a útržky příběhů a vzpomínek. Možná ne s úplně originálními a exotickými pokrmy, ale natolik přitažlivé, že je prostě doma mít chcete.
Obě vás dostanou. Dejte jim čas, listujte jimi, nechte na sebe působit fotky, recepty i velmi osobní texty. Nejsou to žádné křehotinky, ale ke každé se budete co chvíli vracet. Vydrží s vámi mnoho večeří v jednom, ve dvou i ve dvaceti lidech.

Karolina Konečná - Kuchařka z ostrova - Sardinie

Na tuhle kuchařku mě poprvé upozornila Adéla Hálková (šéfredaktorka nakl. Smart Press). Pak jsem na ni náhodou narazila v jednom pražském knihkupectví, když jsem zabíjela čas mezi dvěma schůzkami. V té chvíli jsem jí propadla.
Najdete tu všechno, co k italské kuchyni patří - těstoviny, zeleninu, ryby, lehké dezerty i hutné polévky. A přesto je to trochu jiné. Aby ne, je to přece Sardinie! Jednoduchý jednotný styl si drží i grafická úprava, tlumené barvy přístavů, moře, jakoby vybledlé od slunce. Žádný nákladný styling. jen takový, aby vyniklo prosté kouzlo každého pokrmu.
Pro mě je synonymem italské kuchyně vůně bazalky, ale tady spíše cítím rozmarýn... Když si v Kuchařce z ostrova listuji, mám chuť sbalit kufry, nasednout na první letadlo na Sardinii a tam, v nějakém domečku, prožít, projíst a proflákat zbytek života.

„Myšlenky proudí. Africký vítr přináší jemný saharský písek a rozráží teplo země. V drinku přede mnou se zrcadlí slunce. Láska i smutek. Radost, štěstí a pochybnosti. Blízkost i dalekost. Sardinie vyvolává všechny emoce. Tlumí je a spojuje…“

Deník Dity P.

Dita P. je mezi českými food lovery/blogery prostě pojem. Asi ji mám jako poslední, ačkoliv vyšla teprve 1. 6. (rozhodně mezi těmi, co mezi českými foodlovery něco znamenají).  První díl nemám, proto jsem byla na tenhle druhý prostě zvědavá a natěšená. Měla jsem totiž pocit, že nic lepšího než Dita P. prostě být nemůže. Jenomže znáte to, jakmile se na něco hrozně moc těšíte... 

Tohle jsem napsala včera večer. Pak jsem v noci nemohla spát, tak jsem jí listovala a došla k poslední kapitole s názvem Slavnost pod platanem, kde v úvodním textu vítá na svět svého syna. A změnila jsem názor. Tak dokonale vystihla pocity i myšlenky, které se mi poslední týdny honí hlavou... Že mě dostala. Pokud je Ditin život opravdu tak idylický, jako je cítit z téhle kuchařky, pak jí upřímně a z celého srdce... závidím. 
Tahle kuchařka má určitě spoustu nedokonalostí (Kam padá strouhaný parmazán na úvodní fotce?) i drobných vtipných detailů (Vzor na zadní záložce je opravdu záznam monitoru z porodnice?). Spíše než rozmarýnem a mořem je cítit orosenou trávou a lesem, ale přesto, nebo právě proto, vyvolává tak dobře známé pocity. Jídla tak milovaná jako je knedlík s vejci, lívance nebo bramboráky, které zná z dětství snad každý (a v každé rodině se dělaly trochu jinak), suroviny jako ořechy, skořice a brambory, které všichni veřejně nebo tajně zbožňujeme. Zároveň okořeněné trochou exotiky, kterou doma zkoušíme - krevety, chilli, mango a kokos. Je pro vás jídlo něco víc než plný talíř? Máte rádi, když se u stolu sejde celá rodina? Pak byste ji měli mít. Ať už na ni máte jakýkoliv názor.

... rozdílné

Rozdílné jsou právě v těch pocitech, co ve mně vyvolávají. Díky Kuchařce z ostrova toužím po cestování, po moři, po houpání na vlnách. Aspoň na chvíli zažít tu bezstarostnost, která je vlastní všem, co mají dostatek moře a slunce. Každá cesta jednou skončí a pak se chci vrátit zase zase tam, odkud jsem přišla, k domácí buchtě na plech, kulajdě a bramborákům. Chci si listovat Deníkem Dity P. a spolu s ní vzpomínat na prázdninová rána u babičky i na všední dny, kdy jsme až do večera lítali po venku... A stejně jako obě dvě bych si i já přála mít rodinu, s níž se sejdeme u stolu. Po dlouhé cestě i všedním dni.



Karolina Konečná. Kuchařka z ostrova Sardinie. David Konečný, 2014. 320 s.

Dita Pecháčková. Deník Dity P. – Kuchařka 2. Dita Pecháčková, 2015. 320 s.