Jak jsem pekla dort

Od chvíle, co jsem začala své okolí zaplavovat výtvory vycházející z mé kuchyně, začaly se množit i pochvalná uznání na tyto, většinou sladké, dobroty. Pravdou je, že se chlubím jen tím, co se mi povedlo. Ovšem pochvaly samozřejmě zvedaly i mé sebevědomí. A tu jsem si jednoho dne řekla: "Pche, mám dost napečeno, tak zvládnu i pravý narozeninový dort!" S nostalgií vzpomínám na kokosový dort mojí babičky, který překonala pouze kakaová roláda (také od ní).  Během svého pečení  jsem ovšem víc vzpomínala na pohádku o pejskovi a kočičce. Tento příspěvek je tedy určen jak těm, kterým připadá, že jsem skvělá cukrářka (nejsem), i těm, kterým se stejně jako mně občas něco nepovede.
Moje máma měla nedávno narozeniny. Tudíž ideální příležitost upéct, naplnit a nazdobit dort. Navíc je jahodová sezóna. Měla jsem vyhlédnutý recept z Apetitu - piškot, lehký krém ze šlehačky a mascarpone, jahody, nahoru mělo přijít ještě želé ze sirupu a pudinku... no prostě vymyšlené skvěle. V mé hlavě to vypadalo asi takto:

Zdroj: http://marmelada.eu/jidlo/2010/jahodovy-dort-s-tvarohovo-jogurtovym-kremem/

Největší strach jsem měla z piškotu, lépe řečeno z jeho prokrojení. Ukázalo se ovšem, že to byl ten nejmenší problém. Naopak si myslím, že piškot i jeho rozdělení na dvě části je nejpovedenější částí dortu. Prokrojení sice nebylo zcela profesionální, ale na to, že jsem to dělala poprvé, je úspěchem už jen to, že se to celé nerozsypalo. Další fáze už nebyly tak vydařené. Možná byla na vině únava (mezitím jsem pekla ještě čokoládové muffiny a vyhýbala se synkovi, který mi "pomáhal" pletením se pod nohy), možná 35°C vedro. Při přípravě krému nastal zádrhel v tom, že napoprvé vyšlehaná šlehačka se zdrcla. Moc často ji nedělám, ale teď už vím, že se má šlehat pomalu a vychlazená. Poctivě, jak se často radí, jsem totiž vytáhla všechno dříve, aby to mělo pokojovou teplotu. Ne vždy je to ku prospěchu. Prozíravě jsem měla doma ještě jednu šlehačku, tudíž hurá, vše je zachráněno. Popatláno krémem, proloženo jahodami, sestaveno do jednoho tvaru, opět popatláno krémem a obloženo jahodami. A závěrečná fáze (muffiny jsou už upečeny) - tedy želé - byl vrchol. Neúspěchu. Mám tři verze toho, proč se stalo to, co se stalo:

a) Želé bylo moc.

b) Měla jsem dort umístit opět do formy, teprve pak polévat.

c) Byl to naprosto blbej nápad.

Skoro jsem přesvědčená, že je to kombinace všech těchto verzí. Co se tedy stalo - při polévání stekl veškerý krém napatlaný na dortu a spolu s hroutícími se jahodami vytvořil něco, co můj přítel nazval "Slzavým údolím" (ale možná spíš proto, že jsem k slzám neměla daleko já). Já to nazvala "Groteska", neb připomínal jeden z těch šlehačkových dortů, kterým po sobě házejí v černobílých groteskách. Tedy poté, co jím bylo mrštěno. Těsně před věnováním "dortu" mámě, které byl určen, jsem se to snažila zamaskovat čerstvými jahodami, ale svému vysněnému ideálu jsem se nepřiblížila. Skutečný výsledek je tedy tento:

Dorty jsou pěkně náročné. Strávíte nad tím celé odpoledne a stejně se může stát, že spíš než darovat, ho budete chtít po někom hodit. Možná jste na tom stejně jako já, že když se něco nepovede přesně podle představ, nemáte z toho vůbec radost. Dost možná vám to zkazí celý den a strávené hodiny máte za ztracené. Jenže když pak darujete třeba takový dort, který sice nevypadá jako z cukrárny, ale je vlastnoruční, většinou má obdarovaný radost. Právě kvůli těm hodinám stráveným přípravou něčeho výjimečného a dost možná i proto, že ho nemusel vyrábět sám. Věnovali jste svůj čas, kterého máme všichni málo, což někdo ocení více než dokonalost. Navíc, pokud se vám krém vyloženě nezdrcne, místo cukru nedáte sůl nebo nespálíte korpus, dort či koláč chuťově nebude špatný. Takže pečme domácí dorty! Já už třeba vím, jaký bude ten můj další. I pro koho. (Možná spíš zůstanu u muffinů, ty byly totiž naprosto luxusní!)